Článek
Migraňanovi, jehož text na svých stránkách zveřejnil i prestižní Moskevský státní institut mezinárodních vztahů, samozřejmě nešlo o historické otázky hitlerovského Německa, ale o paralelu mezi německou situací a současným Ruskem.
Ponechme stranou jenom obtížně přijatelnou idealizaci Adolfa Hitlera v předválečném období, kdy jeho Německo zavádělo antisemitské zákony a intenzivně budovalo koncentrační tábory. Místo toho si všimněme, že Migraňan zdůrazňuje jeden specifický aspekt, který nacistické Německo skutečně spojuje s revizionistickým Ruskem naší doby – politiku expanze založenou na pokrevní a jazykové jednotě.
Tento moment je zcela zásadní i pro pochopení současné ruské politiky. Jsme totiž svědky posunu ruské rétoriky i politické praxe od obhajoby zájmů Ruské federace a jejích občanů k ochraně ruskojazyčného obyvatelstva. Anexe Krymu není hrozivá jen proto, že došlo k porušení mezinárodního práva, ale protože je symptomem nahrazení občanského principu v ruské politice principem etnickým.
Tato radikální změna má dopady ve třech rovinách – v rovině ruské vnitřní politiky, v rovině vztahů se zeměmi postsovětského regionu a konečně také v rovině vztahů Ruska se Západem a zejména s Evropskou unií.
Prezident a jeho spoluhráči
V rovině ruské vnitřní politiky znamená obrat k sociálněkonzervativnímu nacionalismu růst napětí mezi etnickými skupinami, ostrý nástup neonacistických a jiných xenofobních skupin a paralelně s tím také nárůst rasismu mezi většinovým „slovanským“ obyvatelstvem.
Lze namítnout, že nacionalismus je nepevným ideologickým tmelem v mnohonárodnostní zemi, jakou Rusko bezpochyby je. Nacionalismus bývá také často odmítán s poukazem na silnou tradici neetnicky chápaného eurasianismu nebo na jeho sovětskou variantu, zdůrazňující novou identitu „sovětského člověka“. Je pravda, že Kreml čas od času činí symbolická gesta, která vycházejí postsovětské nostalgii vstříc. Sem patří široce medializovaný Putinův výrok o rozpadu Sovětského svazu jako „největší geopolitické katastrofě 20. století“ či obnova sovětské hymny. Právě staronová hymna je ale dokonalým dokladem toho, že se sovětská symbolika stává jen prázdným signifikantem, nosičem libovolných významů, kterými jej Kreml chce naplnit: tak jako byl nápěv původní sovětské hymny doplněn novými slovy, je i sovětský symbolický rámec plněn staronovým nacionalistickým obsahem.
Jak eurasianismus, tak i postnacionalismus sovětské éry vyrůstaly z nezpochybnitelné dominance jedné etnické skupiny, doprovázené používáním ruštiny jako lingua franca v celém impériu. Dnes se ovšem tato dominance znovu stává nástrojem přímé agrese: útoky proti lidem „kavkazského vzhledu“ jsou dnes například v Moskvě zcela běžné a proměna agresorů z izolovaných extremistů na příslušníky masově podporovaných hnutí je také zcela nezpochybnitelná. Sílící rusifikace získává jedno oficiální razítko za druhým; naposledy jde o zákon, který vyžaduje znalost ruštiny od žadatelů o trvalý pobyt nebo pracovní povolení v Rusku. Výsledným paradoxem je, že ruský propagandistický boj proti ukrajinské revoluci se nesl v duchu kritiky „fašistů z Euromajdanu“ v čase, kdy v Rusku samém antisemitské a obecně xenofobní nálady zažívají ještě úspěšnější období než na Ukrajině.
Podobně zásadní dopad má znovuobjevený ruský nacionalismus na vztahy se zeměmi postsovětského prostoru. Tyto státy jsou dnes stavěny před volbu, zda přijmout ruskou ekonomickou i kulturní hegemonii či riskovat povstání vlastních ruskojazyčných menšin a případný následný rozpad. Příkladem akceptace ruské politiky je Kazachstán (zde tvoří ruská menšina zhruba pětinu populace), odmítání pak reprezentují pobaltské země, které dnes ovšem samy staví svou politiku na podobně sporném etnickém principu.
Co se stane ve chvíli, kdy se některá země nerozhodne jednoznačně a včas, vidíme na příkladu Ukrajiny. I zde se umně snoubí postsovětská nostalgie s novou vlnou nacionalismu – obhajoba ruštiny jako úředního jazyka je Kremlem interpretována nikoliv jako etnická otázka, ale naopak jako otázka boje proti přílišné nacionalizaci ukrajinské politiky.
Není divu, že taková politika na východní Ukrajině rezonuje. Průzkum z roku 2007 ukazuje, že by v té době 70 procent obyvatel jihovýchodní Ukrajiny hlasovalo pro zachování Sovětského svazu a k sovětské (nikoliv ruské!) „kulturní tradici“ se také hlásila až třetina obyvatel této části země. Kombinace sovětských symbolů doplněných o ruské etnické motivy tak není protimluv, ale prvek, který je v mnoha oblastech bývalého Sovětského svazu silně přítomen, a který má proto na východě Ukrajiny velkou šanci na úspěch. Není třeba dodávat, že analogický scénář lze snadno použít i jinde v regionu, Estonskem počínaje a Moldavskem konče.
Lidé volící ve vesnici v západní části Ukrajiny.
Třetí rovina, v níž se ruský konzervativní nacionalismus projevuje, jsou vztahy s Evropskou unií. V současnosti zde totiž probíhá radikální proměna ruských spojeneckých vazeb. Staří spojenci uvnitř EU, mezi něž lze do určité míry řadit třeba KSČM, tuto svou pozici začínají ztrácet. Ostatně z ideologického hlediska byla vazba komunistických stran včetně KSČM na Rusko vždy poněkud prekérní. Dnešní Rusko rozhodně nepředstavuje baštu levicového myšlení ani není vzorem sociálně spravedlivé společnosti. Naopak, pokud bychom chtěli najít divoký kapitalismus v jeho krystalické podobě, je Rusko silným kandidátem. Ke Kremlu tak dnes komunistické strany váže zaprvé minulost, zadruhé obchodní zájmy a zatřetí sdílený odpor vůči západní kulturní i politické hegemonii. Spolupráce komunistických stran a Ruska má ale zřejmé a čím dál jasnější limity, dané jak již zmíněným velkoburžoazním charakterem ruské politiky, tak i rostoucím propojením ruské politiky s pravoslavnou církví.
Vynořuje se ovšem spojenectví nové, které je mnohem nebezpečnější a z ideologického hlediska také smysluplnější – spojenectví mezi Putinovým režimem a evropskou extrémní pravicí. Stačí se podívat na seznam volebních pozorovatelů, kteří se zúčastnili nedávného referenda na Krymu: přítomni byli například zástupci krajně pravicové maďarské strany Jobbik, populistické Sebeobrany Polské republiky, ultranacionalistické Ataky z Bulharska nebo vlámských nacionalistů z Vlaams Belang. Zajímavá je též účast francouzské xenofobní Národní fronty, která patří mezi nejhlasitější spojence Ruska ve Francii a jejíž vůdkyně Marine Le Pen krymské referendum i jeho výsledky bez váhání akceptovala.
Většina těchto stran sdílí s Putinovým Ruskem dlouhou řadu principů. Typický je pro ně zejména důraz na etnicitu jako základní faktor politické orientace a primordiální pojetí národa jako odvěkého pokrevního společenství. Z tohoto nacionálního konzervatismu potom vyplývá odpor vůči menšinám (etnickým, náboženským i sexuálním) a všeobecná snaha maximálně omezit migraci. Společným nepřítelem jim je také evropská integrace, která ztělesňuje právě ty post nacionální a postmoderní hodnoty, kterým Putin nerozumí a kterých se bojí. Ještě o něco obecnějším společným jmenovatelem je ostré odmítnutí západního liberalismu a celková skepse vůči demokratickým formám vládnutí. Není náhodou, že tam, kde se v EU k moci dostali nacionální konzervativci (jako například v Maďarsku), je Putin tu vskrytu, tu otevřeněji glorifikován jako ten, kdo se nebojí zastat „svých“ menšin v sousedních státech. Prohlásí-li maďarský Jobbik, že krymské referendum je „exemplární“, nikoho nepřekvapí, že slovenští a rumunští politici začínají bít na poplach.
Tato linka také konečně s definitivní platností odkrývá příčiny dlouholeté podpory ruských zájmů exprezidentem Klausem. Kdo v českém prostředí nejostřeji útočí na Evropskou unii? Kdo podporuje nacionalistické spolky typu D. O. S. T. a náboženské ultras (Hájek, Semín)? Kdo dává okatě najevo svou homofobii a odpor vůči občanské společnosti? Ačkoliv je dnes exprezident Klaus okrajovou a bizarní figurou, je zcela na místě obava, že okraj, který hodnotově reprezentuje, v budoucnosti výrazně posílí. Není náhodou, že mezi stranami dnes zastoupenými v českém parlamentu přispěchali s výroky obhajujícími ruskou agresi právě členové Okamurova Úsvitu, tedy české verze xenofobního populismu „bez kapky cikánské krve“.
Část české pravice instinktivně držela v průběhu ukrajinské krize palce právě Putinovu Rusku a zdůvodňovala tuto svou pozici odkazem na reálpolitiku a „přirozené“ zájmy Ruska v regionu. Nemalá část levice paradoxně vnímala situaci podobně, ovšem v tomto případě na základě svého antiamerikanismu v souladu s heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.
Obě pozice jsou ale podobně krátkozraké. Putinovo spojenectví s evropskými extremisty může totiž v konečném důsledku nejen přispět k výraznému oslabení Evropské unie, ale také k nahrazení „starého“ stranického spektra novými populisty, kteří vyrostou i díky ruské podpoře. Jak ukazuje politická expanze Úsvitu Tomia Okamury či ANO Andreje Babiše, nejsou takové představy ani v českém kontextu tak přitažené za vlasy, jak bychom si mohli myslet.