Článek
Jeho síla vytryskne na povrch světa jen v rytmicky se vracejících okamžicích, kdy se potřebujeme vyvztekat na druhé (na Němce a zrádné spojence) anebo si ironicky utáhnout z vlastní slabosti (viz film Ztraceni v Mnichově).
Poučení z Mnichova už také známe: jsou v dějinách chvíle, kdy se nedá vyhrát a kdy je každé rozhodnutí špatné, což samozřejmě neznamená, že si musíme vybrat to nejhorší (nebojovat). Jenže to, že jde o nejhorší rozhodnutí, obvykle ve chvíli volby nevíme, takže je to poučení tak trochu k ničemu. Ačkoliv jedna věc je z Mnichova, který je v dějepisu traktován jako „zrada spojenců“, „dny zrady“ anebo „o nás bez nás“, zřejmá a jasná. Nakonec vždy a všude musíte spoléhat sami na sebe, protože když se nemůžete spolehnout na sebe, bolí to nejvíc – a bolest někdy narůstá v čase. Sama sebe z dějin nemůže vyvinit nikdo.
V první polovině devadesátých let jsem strávil v Mnichově na studentských brigádách dohromady bezmála rok života. Pamatuji se, jak jsme chodili kolem bývalého Hitlerova mnichovského sídla (Führerbau), které na počátku vlády nacionálních socialistů coby reprezentační budovu vytvořil architekt Paul Ludwig Troost přesně tak, aby zapadla do zdejšího historizujícího urbanismu Ludvíka II. Bavorského. A vždycky při tom padla věta: „Tady nás prodali, tady nás obětovali.“ Něco podobného jsme ovšem tehdy slýchali i na pivním Oktoberfestu z úst potomků vysídlenců, kteří v bavorském kroji vzpomínali, jak se dějiny odporně prošly po jejich prarodičích ze Sudet.
Temné reminiscence v nás nicméně rychle přehlušil nový život v Mnichově. Otevřenost i tradičnost města (málokde je obojí tak propojené), jeho vztah k umění a přírodě, jeho kulturnost. Führerbau zůstal zapomenut při koupání na břehu Isary, při poslechu Orffovy hudby, při setkáních s elektronickou scénou na starém letišti, která zde už otřásala světem, zatímco Praha se tehdy ještě většinově vracela k big beatu…
Petr Fischer (1969) je (do konce roku) šéfredaktorem ČRo Vltava
Před rokem a půl jsem byl v Mnichově na pár dní znovu. Čekal mě povinný galerijní okruh, Anglická zahrada… a také průjezd kolem Führerbau, na němž je od roku 2016 pamětní deska se strohým nápisem: „V této budově byla dne 29. září 1938 podepsána mnichovská dohoda, která vedla k rozbití Československé republiky.“ Slavné budovy, v níž dnes sídlí Vysoká škola hudební a divadelní, jsem si ovšem skoro nevšiml. Přestala být důležitá. V paměti zůstala, ale dávno ji překryly obrazy aktuální. Třeba mladíci surfující na umělém potoce vedle Domu umění, sprejerská show plná odkazů na moderní i staré umění, arabská rodina se zahalenými ženami na procházce v okolí japonské čajovny v Anglické zahradě či turecko-indicko-německý fotbalový zápas na přilehlých trávnících.
Toto je nový Mnichov. Nový svět. To v něm se nesmíme ztratit…
