Článek
Pro hudebníka je coververze lecčíms. V začátcích často nutností: kapela se sehrává ve zkušebně, chce hrát jako její idoly, při prvních koncertech nějakou tu převzatou pecku nasadí, aby zvedla kvalitativní průměr repertoáru. Dělal to kdekdo, Rolling Stones z původních písní sestavili až své čtvrté v Británii vydané elpíčko Aftermath.
Zralejší, zkušenější, méně naivní harcovníci pak k převzatým písním utíkají ve chvíli, kdy chtějí vlastní tvorbu poměřit se slavnějšími nebo stejně slavnými (každopádně už) kolegy, cítí, že k jejich dílům mají co dodat, nebo že to zmínění mistři řekli za ně a lépe. V méně ideálním případě proto, že je proslulé jméno zviditelní. Ne, nemohu si pomoci, ale v současném boomu coververzí opravdu nedokážu necítit pachuť trhu.
V posledním přibližně roce jsme se u nás mohli prodírat coververzemi písní plus minus novovlnných kapel v podání Martina Tvrdého s Václavem Havelkou (U nás v garáži), Vladimíra Mišíka v podání kdekoho, zavzpomínat na Plastiky (s kosmickými B4) nebo na Filipa Topola. A když už se začíná zdát, že by to snad mohlo stačit a že několik opakujících se jmen patrně hodlá postupně předělat vše, co před nimi nevyleze na strom, objeví se cédéčko Bulisovi – coververze písní Jiřího Bulise vydané péčí jeho dcery Lucie. Album produkoval Martin E. Kyšperský z Květů a nutno říci, že neměl lehký úkol. Hrát Jiřího Bulise (1946–1993) totiž není žádná brnkačka.
Skladatel známý hlavně z brněnského HaDivadla napsal snad stovky písniček, velice často pro nejrůznější inscenace. Počítal tedy s tím, že jeho dílo bude všelijak interpretováno a vláčeno zpívajícími herci po prknech, která znamenají svět – a kde hudba hraje služebnou roli. Své písně, ty „volné“ i ty pro divadlo, Bulis ale zároveň zpíval u klavíru, a nastavil tak všem interpretům velmi vysokou laťku. Když v roce 1998 vyšlo u Bontonu jeho třicetiskladbové CD Tiché písně, bylo to zjevení a dodnes jde o jedno z nejpůsobivějších českých alb vůbec. Písničkář Bulis dokonale zvládá svůj nevelký, občas zastřený, jindy chrastící, chraptící a šumlující hlas, vše, co chce říci, dokáže nacpat do tvaru jen málokdy přesahujícího dvě minuty, z přejatých textů (často Jeseninových básní) se nebojí vypíchnout jen to, co mu přijde nosné, a doplnit to pár slovy, které celek uzavřou nebo pozmění. Kdepak folkáčská roztaženost, úsporněji to zkrátka nejde. Ti, kdo přijali Kyšperského výzvu, se proto ocitli na dosti tenkém ledě. Jejich interpretace neslouží divadelnímu kusu, musí obstát samostatně a k původní verzi je nutné cosi přidat, neb ořezat už není co.
Nejlépe to vyšlo kapelám operujícím na širokém pomezí folku, rocku a popu, tedy tam, kde to vlastně dobře známe a okázalost není nutná. Sám Kyšperský tentokrát sólově a zdrženlivě vystřihl Hosty na zemi se stručným, až kýčovitě pěkným kytarovým sólem. Bratři Orffové hrají nenápadně a na jistotu, zatímco u skupiny Hm... (v refrénu písně Tak touhle dobou dědek) jsem měl jedinkrát na celém albu stejně silný pocit jako při poslechu originálu – Marek Doubrava tu lehkotěžkost Bulisových vokálních linek prostě trefil. Nekonečný valčík v podání Zrní se stal novou nejoblíbenější písní mého pětiletého syna, takže nám doma hraje opakovaně a stále se nikomu neomrzel. To upřímný bard Cermaque se svým podáním protestsongu Svět patří vám patrně rozhodl unudit měšťáckého posluchače k smrti. Logopedických vad má snad víc než v tomto ohledu proslulý Jiří Bulis, skladatelova jiskra na něj ale nepřeskočila.
O něco hůř se vede těm, kdo ve svém hudebním rejstříku mají elektronické rytmy. Ty se s bulisovským písňovým světem dočista míjejí. Chtěl bych žasnout nad tím, jak Mucha, autorka hymny Chlapi sú kokoti, umí zjihnout v bolestném lovesongu Neodcházej, neměnné, zupácky působící dusání v pozadí mě ale nepříjemně vrací na zem. Zrovna tak u Audiofenek, které se rozhodly převyprávět Vánoce za dveřmi naivně dětským způsobem, mohu jen snít, jak skvělé by to bylo bez doprovodu, jen tak bezelstně odrecitované. Do tenat zbytečné zvukové zašmodrchanosti upadli i Dva. Běh života, který Bulis na úžasný Goldflamův text složil pro Hanu Hegerovou, je zde poněkud kostrbatým překážkovým závodem hlasu a doprovodu.
Zázrak se nekonal, k albu se ale lze velmi příjemně vracet. A taky je zajímavé, jak mají všichni ti krásní mladí muži a ženy, co u nás dělají ten chytrý, současný pop, ve srovnání s Jiřím Bulisem – jenž své songy natáčel v osmdesátých letech jako čerstvý čtyřicátník, tedy rovněž žádný dědek – mladické a nevinné, neotřískané hlasy...
