Petr Drulák: Jak nezabít naději. Prezident, právník i spisovatelka o lidech ztracených v mlýnku americké justice

Do Charlestonu přijel Obama uctít oběti rasistického masakru spáchaného v místním kostele týden předtím. Podle očekávání se ve své řeči věnoval soužití Afroameričanů s většinovou společností – její nepsaná pravidla bývají nastavena proti nim, příběhy a pocity Afroameričanů často nenacházejí žádnou odezvu mimo jejich komunitu, a platí to i naopak.

Za hlavní téma si však Obama zvolil boží milost – v křesťanské tradici nezasloužený dar spásy a požehnání. Chápe ji jako nevyčerpatelný „zásobník dobra“, který lidem umožňuje otevřít jejich srdce a navazovat pouta vytvářející společnost.

Vrchol projevu přichází ve chvíli, kdy se Obama pouští do zpěvu církevního hymnu Amazing Grace (česky Úžasná milost) a několikatisícové publikum se s hlasitými projevy radosti a porozumění přidává. Shromáždění se mění v bohoslužbu. Do té doby politický svazek mezi prezidentem a těmi, které zastupuje, náhle získává duchovní a mystický rozměr. Touto formou dal Obama mimořádný výraz afroamerickým nadějím a také frustracím.

Když Obama vznáší otázku, co vede některé děti k nenávisti, a mluví o ztracených mladících ničených soukolím policie a trestní justice, dotýká se tématu, jemuž se s obrovským zápalem a přesvědčením věnuje i právník Bryan Stevenson, jehož knihu Just Mercy (Pouze milost, 2015) označila řada kritiků za literární událost loňského roku, jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu o autorovi dokonce mluví jako o americkém Mandelovi.

Stevenson má s Obamou leccos společného. Oba afroameričtí právníci se po studiích na Harvardu soustředí na práci se sociálně vyloučenými. Ale zatímco Obama následně vstupuje do politiky, Stevenson se už přes třicet let věnuje obhajobě nespravedlivě odsouzených. Jeho klienty jsou převážně Afroameričané, ale nejen oni. Obhajuje všech ny ty, kterým justice zničila životy jen proto, že neměli peníze ani na průměrného advokáta.

Ve své knize pak vypráví otřesné příběhy: o třináctiletém mentálně zaostalém Afroameričanovi odsouzeném na doživotí bez možnosti propuštění za účast na vloupání, při němž došlo ke znásilnění, o bílé matce několika dětí odsouzené na doživotí bez možnosti propuštění za neprokazatelnou vraždu novorozence.

Píše o lidech odsouzených strávit zbytek života za mřížemi za činy, které buď nespáchali, nebo které jsou u privilegovanějších vrstev trestány podstatně shovívavěji. Rozkrývá případy manipulace s důkazy, zastrašování svědků, lajdáctví justice a všeobecného nezájmu úřadů, za něž platí obrovskou cenu především mladí Afroameričané. Žádná jiná skupina není tak silně postižena předsudky a sociálním vyloučením.

Jako červená nit se knihou táhne případ hlavního hrdiny Waltera McMilliana, afroamerického živnostníka odsouzeného k smrti za vraždu, kterou podle mnoha svědectví ani nemohl spáchat. Po mnohaletém boji a po letech čekání v cele smrti ho Stevenson se svými spolupracovníky dokáže dostat z vězení a on aspoň umírá svobodný.

Případy nespravedlivě odsouzených k smrti si získaly i díky lidem jako Stevenson značnou publicitu. Snad i to přispělo k trendu poklesu rozsudků smrti a poprav v USA v posledních letech, na nějž nedávno poukázal britský Economist.

Nicméně Stevensonova kniha ukazuje, že případy nevinných v celách smrti jsou pouze špičkou špičky ledovce. Mnohem menší veřejné pozornosti se těší případy nespravedlivých drakonických trestů, v jejichž důsledku nejsou domnělí pachatelé ze sociálně vyloučených skupin zabíjeni, nýbrž zaživa pohřbíváni v amerických věznicích. Stevenson proto volá po reformě systému, který dnes nakládá lépe s bohatými viníky než s chudými nevinnými.

Vedle tisíců nespravedlivě odsouzených jsou zde rovněž statisíce těch, kteří byli odsouzeni sice podle práva, ovšem podle práva, které primárně kriminalizuje sociálně vyloučené a v podstatě znemožňuje jejich začlenění do společnosti. Postihuje dnes především konzumenty drog, zejména pokud jde o drogy jako crack, jimž se privilegované vrstvy vyhýbají.

V důsledku takto nastaveného systému američtí statistici předpovídají, že každý třetí Afroameričan narozený v tomto století stráví během svého života nějaký čas ve vězení. Přitom pobyt v tamních věznicích nejenže zřídkakdy přináší příležitost k nápravě, ale odsouzeného často doživotně diskvalifikuje.

Stevenson však nabízí i něco více než znepokojivé statistiky a otřesné příběhy. Zprostředkovává čtenáři afroamerický pohled na americkou společnost. Připomíná, že otroctví, které bylo zrušeno občanskou válkou, bylo na americkém jihu záhy nahrazeno jinými způsoby nucené práce. První polovinu 20. století označuje za období teroru, během něhož byli Afroameričané vystaveni násilí jak ze strany bílých vrstev, tak i ze strany státních institucí. Nadproporční ukládání trestu smrti vůči Afroameričanům chápe jako pokus státu dát právní základ a rámec tradičnímu lynči.

Americký apartheid byl pevně institucionalizován až do šedesátých let a dodnes zanechává hluboké stopy v praktickém životě společnosti – vedle justice to platí také například o přístupu ke vzdělání, na trhu práce, trhu s byty či při trávení volného času.

Stevenson uvádí vlastní zkušenost s policejní brutalitou, kterou si vysloužil jen kvůli své barvě pleti. Také cituje afroamerické pamětníky z jižních států, které pobuřuje, že se po 11. září tolik mluví o hrozbě terorismu a nikoho nezajímá neustálý teror ze strany státu i nestátních organizací, v němž oni sami vyrůstali. I to mohl mít Obama na mysli, když prohlásil, že na jihu si lidé váží historie, ale ne vždy dokážou přijmout historii těch druhých.

Stevensonova kniha ukazuje, jak široký příkop odděluje Afroameričany od zbytku společnosti, jak hluboké mentální rány si Afroameričané nesou a jak tento příkop rozšiřuje a rány prohlubuje stávající policejní a justiční systém. Navzdory chmurné realitě Stevenson věří v naději, je hrdý a šťastný, že ji dokáže dát lidem ztraceným v mlýnku americké justice. Inspiraci čerpá mimo jiné u Václava Havla, když připomíná, jak důležitá byla naděje pro východoevropské disidenty.

Osud hlavního hrdiny Stevensonovy knihy McMilliana se odehrává v alabamském Monroeville. Město se hrdě hlásí k Harper Leeové, která se svým románem Jako zabít ptáčka hluboce zapsala do amerického povědomí. Román vyšel v roce 1960 v době, kdy na jihu sílí hnutí za občanská práva Afroameričanů. Jeho děj podávaný pohledem desetiletého děvčete se však odehrává o čtvrtstoletí dříve. Vedle toho, že se hrdinka Jean Louise vyrovnává s problémy svého věku, pozoruje také rasové vztahy v období, které Afroameričané považují za dobu teroru.

Její otec, advokát Atticus Finch, přijímá obhajobu černého Toma obviněného ze znásilnění bělošky, za což se on i jeho děti stávají terčem rasistických urážek. Atticus sice ochrání obžalovaného před lynčem a u soudu jasně ukáže, že znásilnění nemohl provést, rasistická porota Toma nicméně stejně prohlásí vinným. Navzdory ujišťování o dobrých vyhlídkách na úspěšné odvolání Tom ztratí naději a na útěku z pracovního tábora je zastřelen.

Postava Finche se následně stala vzorem amerického právníka, který nedbá předsudků ani tlaku rasistického prostředí a veden přesvědčením, že před zákonem si musí být všichni rovni, bojuje ze všech sil za spravedlnost. Kniha získala Pulitzerovu cenu, následoval oscarový film s Gregorym Peckem, v Monroeville založili Finchovo muzeum a jeho jméno zaštiťuje cenu právnických asociací.

Vzhledem k románovému osudu nespravedlivě obviněného je trochu paradoxní, že se bílá Amerika soustředí na postavu bělocha Finche, dokonalého otce a skvělého právníka, aby knihou oslavila vlastní toleranci a férovost. Stevenson neskrývá pobouření, jak se Monroeville hrdě hlásí k literárnímu odkazu Harper Leeové, aniž by to místní policii a justici jakkoliv bránilo dělat přesně totéž, co tak otřáslo dětskými hrdiny jejího románu.

Sama Harper Leeová se po svém úspěchu stáhla do ústraní a už žádnou další knihu nevydala. Tedy až do loňského roku, kdy jí vyšel román Go Set a Watchman (Jdi, postav hlídku). Podle všeho byl napsán ještě před vydáním jejího bestselleru, na nějž časově navazuje, má se dokonce jednat o původní verzi Jako zabít ptáčka.

Už samotný fakt, že se dílo tak oslavované autorky po půlstoletí dostává ze šuplíku ke čtenářům, vyvolal literární senzaci. Navíc není zcela zřejmé, proč k publikaci dochází právě teď a zda zdravotní stav autorce vůbec dovoluje dát informovaný souhlas k vydání.

O největší diskusi se však postarala skutečnost, že postrádá černobílou jednoznačnost první knihy. Ztráta jednoznačnosti souvisí s dospěním hlavní hrdinky do mladé ženy a s přenesením děje do padesátých let, doby probouzejícího se hnutí za občanská práva. Jean Louise, která byla vychována v přesvědčení o rovnosti mezi černými a bílými, se těžko vyrovnává s rasistickými názory svých bílých blízkých i s odtažitostí své černé chůvy.

Nejtrpčím zklamáním je pro ni otec. Zatímco v předchozím románu je Atticus Finch téměř myticky dokonalou postavou, mužem, který nezná slabostí ani chyb, zestárlý Atticus se paktuje s místními rasisty, svými bývalými hlavními protivníky, neboť se obává, že Afroameričané nejsou připraveni na to, aby hráli rovnocennou společenskou roli s bílými.

Ten, který se zastával Afroameričanů, dokud byli podřízeni bílým, se nedokáže vyrovnat s jejich skutečnou rovnoprávností. Když se Jean Louise s otcem přímo střetne, zhroutí se jí svět a Attika zavrhne.

Jean Louise si je vědoma nepřipravenosti Afroameričanů, je ale přesvědčena, že v nerovnoprávných podmínkách nikdy nedostanou šanci se na rovnoprávnost připravit. Jsou podle ní uzavíráni do zakletého kruhu, z něhož není úniku. Svůj nejsilnější argument pronáší, když v hádce s otcem říká, že každý člověk se rodí s nadějí v srdci, což si sice nepřečteme v ústavě, ale můžeme to slyšet v kostele, a že rasisté tuto naději zabíjejí.

To rezonuje s voláním po milosti, které slyšíme od Baracka Obamy i Bryana Stevensona – oba se rovněž obracejí k duchovním zdrojům spíše než k zákonům.

Jean Louise se nakonec s otcem smíří. Nepřijímá jeho pohled na svět, ani on ten její. Přijímá však svého otce jako někoho, jehož úsudek vedle dobrých úmyslů vedou také různé omyly a slabosti, a hlavně jako někoho, koho má ráda. Atticus přestává být modlou, kterou lze buď adorovat, nebo kácet, stává se člověkem.

Na problematické soužití Afroameričanů s většinovou společností se můžeme dívat jako na ryze americký problém, jistě se najde řada historických, sociálních a politických důvodů vysvětlujících jedinečnost této otázky a její neporovnatelnost s jinými. Na druhou stranu nám také něco říká o schopnosti či neschopnosti demokratického Západu integrovat ty, jejichž kořeny a tradice jsou odjinud. A to se dnes týká Evropy více než USA a naléhavěji než kdykoliv v minulosti. Náš postoj k mohutnému proudu migrantů směřujícímu do Evropy závisí na naší odpovědi na otázku, zda a jak jsme schopni nově přicházející včlenit do našich společností.

Možná tu komplikovanou otázku můžeme zjednodušit a zeptat se: Umíme a chceme těmto lidem i jejich dětem dát naději? Pokud si odpovíme, že nikoliv, potom musíme co nejlépe ochránit své hranice, aby se k nám nikdo cizí nedostal. Nemůžeme mít zájem na lidech, kteří budou žít v beznaději. Příklady ze Spojených států, ale i z ghett na okraji evropských velkoměst ukazují, že zoufalí lidé ničí sami sebe a ohrožují ostatní.

Nicméně měli bychom si také položit otázku, zda umíme a chceme dát naději sami sobě. Pokud ne, jsme sami sobě tou největší hrozbou a nikdo zvenčí na tom příliš nezmění. Pokud ano, možná se o naději můžeme po dělit. Naděje není zboží, kterého s rostoucím počtem obdařených nutně ubývá. Čerpá ze zdrojů nemateriálních. Často nemusí být ani z tohoto světa, Obama i Stevenson se odvolávají na křesťanskou tradici boží milosti. Naděje však může mít i zdroje imanentní, ve vztazích mezi lidmi. Hrdinka Harper Leeové vidí naději jako něco, co je živeno či dušeno vztahem bílých vůči černým, a sama ji čerpá ze svého vztahu s otcem.

Žádná společnost nemůže trvale žít bez naděje. Může ji čerpat ze zdrojů transcendentních nebo imanentních, ale vždycky je třeba se mít na pozoru před modlami. Vytváření bůžků, z boha, z lidí, z institucí, sice může vést ke krátkodobému vzmachu naděje, ale její faleš vede k rychlému zklamání. Často bez přičinění těch, kteří jsou na místa bůžků svými vyznavači stavěni. Jako Atticus Finch v románu svou dcerou, v realitě organizátory pokryteckého kultu, jako Obama, který od počátku dával najevo, že očekávání řady svých příznivců nemůže nikdy splnit, či jako Václav Havel, který se čas od času také bránil podobným nárokům svého okolí.

Bryan Stevenson ukazuje svou celoživotní prací dobrou cestu – se smyslem pro realitu zoceleným řadou zklamání i s vůlí po jejich neustálém překonávání.