Petr Čichoň: Konec nářečí v Kunderově kině. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Mluvit o lokálních tématech bývá nesnadné, také hrdinové mého regionálního románu Lanovka nad Landekem, staří dělníci Johan s Trudou, se proto do těchto témat odmítají zapojit, i když se jich bytostně dotýkají.

Nářečí používám ve svých knihách jako umělecký jazyk, protože mi umožňuje vyjádřit onu křehkost regionu, ostravské periferie, které se říká Prajzka. Je mi jasné, že za pár let tímto jazykem nikdo mluvit nebude.

Vycházím ze svého rodného domu v Ludgeřovicích podívat se na místa, kde se nářečím snad ještě občas hovoří.

Pokusit se mluvit nářečím, myslet v něm, a dokonce i psát. Přizpůsobovat svou mluvu konkrétní situaci. Přecházet a střídat podobu jazyka. Přepínat kód ze spisovné češtiny do nářečí a opačně.

Na Prajzke je to ještě barvitější než jinde: byla to kdysi pruská kolonie v blízkosti Ostravy, takže zde někteří lidé mluví občas také německy, ale dnes již opravdu velmi málo. Navíc je tato bývalá část Pruska rozdělená na českou a polskou stranu.

Když jsem začal písemně komunikovat se svým polským nakladatelem ze Slezska, napřed jsme se domlouvali, jak si budeme psát, zda česky, polsky, v polské slezštině, nebo v české prajzštině, nakonec jsme se domluvili na němčině, i v tomto případě šlo nářečí stranou, protože spisovný jazyk je přece jen pro písemnou komunikaci vhodnější.

Mluvil jsem prajzským jazykem v dětství především se svými prarodiči. Pořád jím částečně mluví poválečná generace, tato řeč je směsicí ostravského slangu a prajzského nářečí – češtiny, němčiny a polštiny. Dnešní sedmdesátníci jsou pravděpodobně poslední lidé, kteří ji ještě přirozeně používají. Na rozdíl od předešlé generace již většinou neovládají němčinu, jež bývala součástí nářečí. Mluvil jsem tak v dětství se svou prababičkou, které jsme říkávali německy Oma. Německé výrazy vytvářely neobvyklou řeč, s nadsázkou řečeno byla kdysi prajzština v porovnání s ostravským slangem jazykový ostravský hardcore. Dnes se slangem splývá.

Na své procházce se brzy ocitám mezi domy s typicky brizolitovými omítkami. Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že i tyto přísné šedé omítky, které tvořily desítky let strohé kulisy bývalé pruské kolonie, pomalu mizí.

„Dobry den, Frau Hoffrichter,“ pozdravím starou paní a pomalu se nalaďuji na přepnutí jazykového kódu. Ještě před pár lety bych pozdravil „Grüß Gott!“, ale od doby, co zemřeli prarodiče, nejsem schopen tuto formu nářečí používat, vždy se ve mně něco zlomí. Chvíli přemýšlím, jestli se jedná o stud, ale když se rozhlížím kolem a vidím domy omítnuté moderními omítkami a vybavené plastovými okny, je mi jasné, že se nelze vrátit tak hluboko do minulosti.

„Dobry den, Peter! Kaj idete?“

„Podivat se do Petershofenu,“ odpovídám staré paní a přenáším se ve své mysli do nářečí. Je to celkem zábavné, pomyslím si a pousměji se nad tím, že staré paní vysvětluji v nářečí, že píšu reportáž do novin. A v tom mě napadá, proč nenapsat také tuto reportáž v nářečí? Vyzkoušet si, jestli to vůbec jde. Když tak lze psát beletrii, proč nezkusit reportáž?

„Reportaž se robi na mistě, o kerym se piše, tak fčil idu na Landek,“ vysvětluji Frau Hoffrichter a ona mi odpovídá: „Ja, podivat se, kaj stoji eště ty kusky šachet. A take ty kusky starych slupu.“

Ja, v tym ma pravdu, zostal enem kusek slupa. Nad Ostravu se eště nedavno huštaly vuzky s uhlim. Nedavno? Je to už dluho, bo to sem byl eště maly synek. Oma mě dycky strčila do kočarku a pravěla mi: „Peter! Du bist lajze! Du wajnst nicht, spi! My fčil jedeme za Onklem Johanem do Petershofenu. Du šlefst, a až budem pod lanovku, tak tě weken, bo vim, že se ti to stare stromstvi podoba.“ Ale ja sem se tak těšil na lanovku, že sem celu cestu stejně nespal a ptal sem se ji, kdy už tam budem.

Fčil idu tu stejnu staru cestu. Změnilo se teho dost, ale chodnik vede furt stejně. Taka cesta se hned tak asi neda zrušit, zato lanovka dluho nevydržela. Pod lanem s vuzkama bylo natažene pletivo, kdyby kus uhla nebo strusky spadnuly. Vzpominam se, že na nim leželo uhli a pletivo bylo ďurave jak šlak.

Za chvilu sme s Omu přešli Ludgerstal a byli v Petershofenu, ten sem měl rad, byla to tak trochu už Ostrava. Prodavala se tam zmrzlina, byl tam i holič a kino, o kerem pisal Milan Kundera v romanu Žert.

Zrovna idu kolem teho kina. A bo robim reportaž o Prajzke, lanovce a nařeči, tak začnu v tym kině, kere už tež neni kinem. Zostala z něho enem hospoda. Z venku vypada furt stejně, akorat je obložena tmavym kabřincem, a stoji furt u hlavni cesty. Musi se vlezt do takeho prujezda a pak teprv do hospody nebo pokračovat dal k temu kinu.

Tuš tam vlezu až do teho prujezda, projdu a chcu zabočit ke kinu, ale stoji tam plot a podel něho vysoke tuje. Vlezu mezi dvě huste tuje, chytnu se dratěneho plota a divam se přimo na vstupni dveře byvaleho kina. Chvilu se na nich enem tak divam, z dalky vypadaju furt stejně, vlezt dovnitř už ale neide. Uvnitř je to pry cele přestavjane, bylo to take male kino. Zavřu oči a představuju se, jak tam furt sedi Kunderuv hrdina Ludvik Jahn a diva se na tu mladu děvuchu, Lucie se menovala. Kundera to napisal přesně tak, jak to kino vypadalo.

Snažim se představit si Milana Kunderu, jak piše roman Žert, byly šedesate roky, ty se nepamatuju, ale osmdesate roky ja. To byla eště fest tvrda nepřistupna Prajzka, vladla v ni uplně ina nalada než v Ostravě a v šedesatych rokach to muselo byt eště tvrdši.

Do kina chodili hlavně Prajzaci. Vzpominam se, kdy sem byl naposled v tym kině? Vybavuje se mi film Upir z Feratu z roku 1981 od režisera Juraje Herza. Třeba i fčil tu do teho prujezda vjede takove upiři auto a odveze mě kajsik do minulosti, do opravdove stare Prajzke! Z auta vystupi Ludvik Jahn i s tu fajnu děvuchu Lucii. Pan Ludvik zas z ni učuje prajzsku pokoru a skromnost, tak jak to je napisane v romanu. Kundera možna zapomněl napisat, že je v ni i prajzska tvrdost, nepřistupnost a pocit neustaleho ohroženi.

Rozhližam se kolem a pokušam se uvidět něco z teho, co Milan Kundera o tym dvorku napisal, ten zvlaštni odpoledni až spiš už večerni dvur s dřevjannym plotem. Plot je dnes dratěny, ale zahrady a chalupy furt pokračuju až kajsik k obloze, kde je ma uzavirat jakysi hnědy dum. Aspoň tak to Kundera popisuje. Hnědy dum nevidim, a ani se nevzpominam, že by tu měl stat.

Ja, Kundera piše, že nemože nikdy zapomenut na dvur, že si z něho pamatuje každu maličkost. Tak v tym ma pravdu, tež na ten dvur nemožu zapomenut a pokušam se uvidět cosik z teho, co v tym romanu popisoval. Třeba malu děvušku, kera se před tym kinem hrala, ale nikde ju nevidim, nemožu najit ani dva prazdne květinače, a ani romanovy šedy lavor. Enem slunko je stejně zakuřene, ale dneska už ni od kominu. To slunko se furt jak v te knižce svažuje k obzoru. Zalamuje cely prostor Kunderova kina do jakesi nemlich stejne prajzske šede barvy.

Zvednu hlavu až kajsik do nebe a naraz žadne slunko nevidim. Nic nesviti, dvur je tmavy, bez světla, bez prusvitu přes dřevjanne ploty, jak v knižce piše Milan Kundera. Bez pruhledu a bez života, taka Prajzka bez Prajzke! Prazdne dvory možna tak zostavaju bez ludži a jejich řeči.

Otočim se od tych dveři, kerymi se vstupovalo do kina, a snažim se prodrat zpatky mezi dvěmi tujemi. Čistim se kabat od větviček, potym zvednu oči a divam se překvapeně přimo na kelnerku, kera mezytym vylizla před hospodu: „Co tady, prosím vás, děláte? Tam už je to přece soukromý pozemek, tam nemáte co pohledávat!“

Už ji chcu odpovědět prajzsky, že pišu o tym mistě reportaž, že pry to može byt o Prajzke a o tym, jak se tu snad eště trochu mluvi prajzsky, nebo o něčim takovym a že sem se vybral pravě byvale kino, o kerym napisal Milan Kundera, ale v tym se zarazim, bo ta kelnerka z te hospody trva na tym, abych odešel, nebo šel na jedno pivo do jeji hospody, tak ji povědam, ale už spisovně: „Dobrý den, nezlobte se prosím vás, přemohla mě nostalgie a chtěl jsem se podívat, jak dnes vypadá bývalé kino, chodíval jsem tu jako dítě na pohádky.“

„No, slyšela jsem, že tam něco takového bylo, teď tam sídlí stavební firma a dál to už je skutečně soukromá zahrada. Jestli chcete, můžete k nám do hospody, nebo prosím odejděte!“

Vcházím tedy do restaurace a objednávám si pivo, chvíli si povídám se servírkou, ale dál spisovně, ve vedlejší místnosti slyším veselou společnost, která spolu mluví rovněž spisovně. Rychle dopíjím, zaplatím útratu a vracím se zpátky domů.

Jak mohlo nářečí tak rychle zmizet, přemýšlím cestou. V Čechách se prý užívá jazyk jinak, v různých regionech se mluví velmi podobně. Na Moravě a ve Slezsku jsou nářečí příznaková a pro jiné oblasti již nepřirozená, proto zřejmě zanikají rychleji.

Prajzština – i ta, kterou se jistě v šedesátých letech mluvilo v petřkovickém kině – je stejně subtilní a nedostižná jako zjev dívky Lucie z Kunderova románu, ve kterém je dvůr starého kina dnes již jen románovým dokumentem o jednom svébytném místě.

Přicházím ke svému rodnému domu a marně se rozhlížím, abych zahlédl starou Frau Hoffrichter, abych mohl stylově zakončit svou prajzskou reportáž nářečím, ale ona zůstává někde v samotě, v klidu jako mí hrdinové Johan s Trudou z Lanovky nad Landekem, pořád na svém místě, nad kterým visí nová lanová dráha, o jejíž výstavbě se v Ostravě už léta uvažuje. Nad posledními, nekonečně malými prostory pro identitu, zvyklosti a fragmenty původní řeči visí neustálá hrozba zániku. Na těchto místech v skrytu a hlubokém ústraní možná pár posledních pamětníků obdivuhodně odolává.

Tito lidé se odmítají zapojit do proudu většinové řeči a zůstávají se svým jazykem, který se jich bytostně dotýká, v naprostém soukromí svého stáří. Je velmi vzácné jejich jazyk uslyšet, v hospodě Kunderova kina se tak již nemluví a já mohu s nářečím taky zacházet už jen jako s bizarním uměleckým prostředkem.