Článek
Manželství pro všechny se stalo významným symbolem narovnání práv těch, kteří tyto tradičně platné normy nemohou naplňovat, jak koneckonců dokazuje jeho rostoucí podpora a popularita. Zdá se, že se Česká republika konečně vydala na cestu přijetí tohoto institutu, otázkou jen zůstává, kdy se tak stane a jakou formu bude toto narovnání práv vlastně mít.
I z toho důvodu je důležité se začít zamýšlet, co vlastně tento právní institut znamená pro skutečné životy skutečných queer lidí v Česku a pro společnost jako takovou.
Manželství jako cíl?
Kampaň za manželství pro všechny v poslední dekádě zcela dominuje LGBTQ+ aktivismu. Znamená to, že se manželství stalo definitivně symbolem a konečným cílem queer hnutí?
Pokud ano, dostáváme se do paradoxní situace, kdy LGBTQ+ hnutí prosazují, ruku v ruce s konzervativními hnutími, opatření na posílení „tradičního“ manželství, tedy nástroje pro udržování společenského řádu.
Jsem překvapen tím, že v době, kdy tradiční instituce manželství postupně slábne a alternativní formy soužití, které nejsou omezeny pouze na homosexuální páry, nabývají na významu, dává většina LGBTQ+ organizací a jejich mluvčích absolutní prioritu uzákonění právě institutu manželství osob stejného pohlaví.
V prvé řadě bychom se měli zamyslet nad tím, zda je manželství se svými historickými omezeními a očekáváními nejvhodnější volbou pro narovnání práv LGBTQ+ lidí.
Snaha dosáhnout rovnosti pomocí institutu manželství je na jednu stranu pochopitelná. Vychází z požadavku na stejná právní práva i přístup ke zdravotní péči a z přání být začleněn do respektovaných rodinných struktur. Nicméně asimilace do většinové společnosti, takzvaná homonormativita, má hned několik háčků.
Tato strategie se zaměřuje na dosažení rovnosti a sociální změny prostřednictvím prezentace párových vztahů stejného pohlaví jako takzvaně normálních. To znamená, že uznání jiných než heterosexuálních vztahů je podmíněno schopností těchto vztahů demonstrativně naplnit některé společenské normy, které jsou založené na tradičních hodnotách.
Možná i proto je strategie normalizace queer identit tak úspěšná, což je patrné v rostoucím přijetí homosexuality ve veřejném prostoru, zejména v institucích, jako jsou mainstreamová média.
Současně pozorujeme, že normalizované queer identity koexistují vedle otevřené homofobie, což pak dále posiluje kulturu normalizované homosexuality, kdy se klade důraz právě na schopnost queer osob prezentovat se jako bezproblémoví občané, kteří se úspěšně začleňují do tradičních genderových rolí a asimilují se do heterosexuálního chování i životního stylu.
Manželství a adopce pro všechny? Daniel Prokop a jeho Úvod do praktické sociologie
Paradoxně, stejně jako u homofobie, která definuje queer jedince určitým způsobem, se většinová společnost začíná učit rozpoznávat gaye a lesby na základě toho, jak jsou prezentováni v populární kultuře, zejména v televizních pořadech a filmech. Často jsou to úspěšní jedinci ze střední třídy, kteří žijí v dlouhodobých a stabilních vztazích. Sexuální aspekt těchto vztahů je obvykle marginalizován a cílem se stává manželství a/nebo založení rodiny.
Příklady lze nalézt u postav jako Mitch a Cameron z televizního seriálu Taková moderní rodinka stejně jako u celebrit, jako je Neil Patrick Harris, které perfektně zapadají do společenských stereotypů.
I díky tomu je otevřená homofobie ze strany širších vrstev společnosti stále méně přijatelná.
Směrem k asimilaci
Jenže pokud se podíváme na boj za manželství pro všechny širší optikou ekonomické a sociální spravedlnosti, vidíme, že uzákonění práva na sňatek rozhodně není nějakým mocným lékem na problémy, se kterými se queer lidé potýkají.
Instituce manželství totiž sama o sobě automaticky nezaručuje uznání různorodých forem soužití, které by doopravdy odráželo složitost našich každodenních životů, zejména proto, že normalizace queer identit coby podmínka uznání a začlenění do většinové společnosti zároveň vede k vyloučení těch, kteří do normalizovaných identit, jež v současnosti zaplňují veřejný prostor, nezapadají.
Mezi tyto potenciálně vyloučené patří nekonformní queer identity nebo rozšířené rodiny, případně ti, kteří upřednostňují alternativní formy soužití.
Homofobie je sice na ústupu, avšak zároveň dochází k vzestupu homonormativity, jež podporuje předsudky jiné, tentokrát vůči těm, jejichž životy neodpovídají životům normalizovaných stejnopohlavních párů.
Rovnost by neměla znamenat jeden model tradičního manželství, ale spíše prostor pro individuální volbu a respektování zvolených forem života bez ohledu na sexuální orientaci nebo genderovou identitu.
Namísto dřívější výzvy We’re here, we’re queer, get used to it (Jsme tady, jsme queer, zvykněte si) se energie hnutí přesunula k banálnějším projevům směřujícím k asimilaci. Důvodem, proč jsou některé queer identity zastoupeny ve veřejné sféře, tak není uznání jejich jinakosti, ale to, že jsou schopny (občas) splňovat většinové, a tedy heteronormativní společenské normy.
Hnutí LGBTQ+ v Česku sice sehrálo významnou roli při rozšiřování našeho chápání společnosti a její rozmanitosti, nicméně v poslední dekádě se některé aspekty tohoto hnutí zdají být již pevně zakořeněny v existující struktuře, kterou původně chtělo měnit. To bohužel omezilo jeho potenciál přinést skutečnou proměnu společnosti.
Za různé možnosti
Nekladu si tady otázky o širším kontextu právního institutu manželství s cílem vyjádřit nesouhlas s legálním uznáním párů stejného pohlaví nebo jejich právem na osvojení dětí. Mým cílem je zamyslet se, jak zavedení tohoto institutu ovlivní skutečné životy lidí.
Apolena Rychlíková: Manželství jako rukojmí
Měli bychom se zaměřit na budování respektující společnosti, která nabízí rovné příležitosti a rovná práva pro všechny bez ohledu na jejich sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Což vyžaduje uznání různých možností a forem toho, jak žít.
Mám za to, že namísto boje za manželství pro všechny je klíčové podporovat skutečnou diverzitu ve společnosti. Měli bychom se zaměřit na vytváření prostoru pro vznik právních forem, které opravdu reflektují proměny společnosti. Jedině tak můžeme podporovat různorodost v naší kultuře a společnosti, což je důležité pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho sexuální orientaci.
Text je zkrácenou verzí přednášky, se kterou autor včera vystoupil v rámci festivalu Prague Pride.