Článek
Jde o důmyslné vkročení básníka do krajiny nové divočiny – Aristotelova slova k dnešnímu čtenáři promlouvají především o nesmrtelné touze hledat odpovědi, a zároveň o marnosti takového hledání; zarámování citátu internetovou encyklopedií zas zřejmě odkazuje k naší soudobé zahlcenosti informacemi, snadnosti přístupu k nim i jisté ztrátě orientace.
Jak je to s tou marností lidského pátrání po odvěkých tajemstvích, jsem se zeptal přímo autora.
„Asi ano, asi jsme odsouzeni k hledání, ale možná ne nutně k marnému,“ odpovídá Jonáš Zbořil. „Připomínám, že fakt ničemu nerozumím, z biologie, matematiky, fyziky i chemie jsem měl vždycky čtyřky. Myslím ale, že je někdy důležité nebát se zpochybnit i ty zdánlivě nejjasnější věci. Třeba že je nějaká vědní disciplína nedostačující, že má limity, a abychom něco pochopili, musíme ji přestavět, předělat. Vytyčujeme si systémy, jimiž pozorujeme svět. Je důležité vidět je jako lešení, která můžeme zbořit a postavit jinak. A pak třeba uvidět víc.“
Člověk viděný očima nové divočiny není vznešený pán tvorstva. Ve Zbořilově sbírce se ke slovu dostávají různé druhy domácího hmyzu, křoví u podchodu či túje pohlcující bezbranné zahrádky motorestů, a dokonce i jednotlivé chemické prvky. Tyto projevy života (křemík říká já umím taky život ale nevím) vstupují do dialogu se slovutnými básníky včetně Jana Nerudy či Odyssease Elytise i s díly science fiction, s lidskou kulturou a popkulturou, s pocity mladého otce.
Pralátkou Nové divočiny může být třeba drama octomilky v kuchyni: život napěchovaný v octomilce / se snaží přežít // když projdeš kuchyní / mušky se líně zvednou z talířů / dělají že nic // na ulici život hýbe psem / hýbe řidičem tedy i celým autobusem // zraky čtenářů jsou ale napřeny / na zápas octomilky v úpatí umyvadla // život je marnivý jako člověk // v eonech času / má dlouhou chvíli // sám se sebou / hraje monopoly.
Laboratoře a jazyk
Mají pátrání básnické a vědecké něco společného? „Řekl bych, že ano,“ říká Jonáš Zbořil. „Myslím, že dobří autoři – a nemusí jít jenom o básníky – se stejně jako vědci zabývají fundamentálním fungováním světa, třeba. Taky umí svět rozebrat, vzít si jednu součástku a důkladně ji analyzovat, pochopit díky ní přeneseně něco univerzálně platného. Jen místo laboratoří mají jazyk, který se zároveň často stává látkou jejich zkoumání.“
„Nová divočina“ je původně označení pro „specifický typ prostředí, který vzniká v územích dříve intenzivně využívaných člověkem nebo přímo člověkem vytvořených, posléze však z nějakých důvodů opuštěných a ponechaných vlastnímu vývoji určenému především spontánními přírodními procesy“ (wikipedia.org). Jonáš Zbořil tenhle termín zdvihá z původních souvislostí a klene s jeho pomocí osobité básnické gesto, působivý obraz současného lidství.
Jonáš Zbořil: Nová divočina
Bude vůbec v nové divočině místo pro člověka? „Nová divočina a člověk budou vždycky tak nějak vedle sebe. Postapokalyptické světy, jasně, jí se v nich leguáni na špejli a platí se pivními zátkami, ale vlastně je to zase civilizace, jen třeba míň hezká. Záleží na vkusu. A taky to může být tak, že celá planeta bude bujet pod vrstvou divočiny, protože člověk už konečně zaleze do virtuálního světa.“
A co environmentální žal? Cítí ho básník nové divočiny? „Já se o tom zdráhám mluvit, přijde mi to takové noblesní, mluvit o nějakém žalu. A taky asi zbytečné. Pociťuju občas strach, ale reálně nic dobrého pro planetu nedělám. Takže taky pociťuju stud. A ten se střídá s pocity naprosté letargie. Nejvíc lítosti teď zažívám, když musím konfrontovat pavouka, co si udělal pavučinu u nás doma.“
Jonáš Zbořil mi tak nějak mluví z duše. Stejně jako v jeho Nové divočině například báseň pětihory: kameny si nepamatují báseň // hlína neví kdo byl hodný / už to není potřeba // ve stínu této rokle / není vidět vycházející slunce // nezapíše se to / do žádného vědomí.
