Petersonovo analgetikum. Klára Vlasáková nad knihou 12 pravidel pro život

Chaos není pro Petersona jen neexistence řádu. Je to také hledání a tápání, pro které však psycholog vyhrazuje pouze krátké období v dětství a mládí. Potom bychom už měli mít všichni jasno, kam a proč směřujeme. Důraz na cílevědomost, jistotu a vědomí vlastní důležitosti je nejpodstatnější linkou celé knihy, přičemž Peterson tuto tezi podpírá příklady jak ze své psychologické praxe, tak třeba z chování zvířat. Problémem podobného postupu ovšem je, že se dají nalézt konkrétní příklady ilustrující prakticky cokoli a některé pak mohou ve své rozpačitosti vyznívat dost legračně, jako když Peterson dokazuje, jak moc jsou od sebe odlišní humři a střízlíci.

Avšak jádro Petersonovy knihy není ani ve střízlících, ani v humrech, tkví právě v potřebě řádu. Potíž je, že autorova představa řádu je sice lákavá, ale zároveň je ve své jednoduchosti více analgetikem než skutečnou protilátkou. Kniha 12 pravidel pro život se totiž soustředí především na to, jak chaos vytěsnit z mysli, nikoli jak ho potlačit.

Co jsou to tedy ta Petersonova pravidla? Dala by se shrnout jako důraz na přijetí zodpovědnosti za vlastní úspěchy i neúspěchy, na pečlivou selekci přátel, na zametení si před vlastním prahem, na pevně nastavenou výchovu dětí, na orientaci na cíl, přičemž si člověk všímá světa kolem sebe a případný neúspěch nebo neštěstí ho nejenže nezlomí, ale ani je nikomu a ničemu nevyčítá.

Po dočtení může mít čtenář pocit místy lépe a místy hůře strukturovaného monologu, který se podobá žánru často pěstovanému v rodinách a mezi přáteli, jejž by šlo pojmenovat jako dobrá rada. Limity dobrých rad jsou zřejmé. Předně, ne vždycky o ně druhá strana stojí. Ale dejme tomu, že čtenář, který vezme Petersonovu knihu do ruky, je přinejmenším zvědavý. To zásadnější omezení spočívá v nepřenositelnosti těchto rad. To, co zafungovalo v životě vašich přátel nebo rodičů, nemusí pasovat na ten váš. Peterson si ovšem nic jako specifické zkušenosti a potřeby nepřipouští.

12 pravidel pro život je ostatně lákavější název než třeba 12 pravidel pro život, která mohou vyhovovat lidem, již se podobají autorovi, mají podobné směřování, hodnoty a osobnostní rysy, ale pro ostatní může jít o docela nepoužitelný koncept.

V základu Petersonových doporučení je otázka vůle. Vůle překonává chaos a nastoluje řád. Peterson tu pro své účely nejenže vylučuje všechny ostatní atributy lidského života, jako jsou majetek, zdraví, podpora okolí nebo prostě jen štěstí, ale taky implicitně tvrdí, že pokud čtenáři ve svých životech řád nastolit nedokážou, je to jen a jen jejich chyba.

Snaha ovládnout svůj život tu nicméně má zjevné hranice. Jak máme sebevědomě směrovat svou existenci, když náhle zemře někdo z našich blízkých? Nebo třeba když přijdou záplavy, co nám spláchnou dům? Nebo když se na nás dopustí druhý člověk násilí?

Když například Peterson popisuje případ pacientky, která za ním přišla s tím, že si není jistá, zda nebyla znásilněna, autor ji vnímá především jako „zmatenou“. To, že si pacientka nedokázala vybavit, co se přesně stalo, Petersona inspiruje k nezúčastněným otázkám jako: Jak definujeme znásilnění? Co je to souhlas? Co je přiměřená sexuální obezřetnost? Kde leží vina? Přičemž nad tím vším se klene konstatování, že někdo je zkrátka odolnější a jiný méně. Jinam totiž Petersona jeho vlastní poučky nepustí.

Podobné otázky však jednak pomáhají rámovat znásilnění jako něco, čemu se dá ze strany oběti předejít, a navíc neakceptovatelně dělí vinu mezi násilníka a oběť. Zároveň se tu ukazuje druhá strana důvěry v sílu vůle a vlastního rozhodování: pokud vám někdo jiný ublíží, není nikdo, na koho byste se mohli obrátit – svůj život přece třímáte ve vlastních rukou. Těžko si představit, že takové chladné konstatování může někomu v akutní nouzi skutečně pomoci.

Ženské vyhlídky jako takové jsou potom v autorových představách velmi omezené. Zatímco úspěšní muži mají přístup k nejžádanějším adresám a nejvybranějšímu jídlu – největší úspěch, v nějž může doufat žena, je, že se o ni začnou ucházet kvalitní nápadníci. Jiné mety pro ni ve světě podle Petersona neexistují.

Popularitu autora a jeho rad je nicméně třeba vzít vážně. Co za ní stojí?

Z Petersona se postupně stává silná veřejná figura reprezentující konzervativní proud a vyjadřující se ke všemu možnému – od feminismu přes Harryho Pottera po domácí vzdělávání. V tom se podobá Slavoji Žižekovi, slovinskému filosofovi, s nímž se na jaře utkal v souboji nazvaném Štěstí: kapitalismus vs. marxismus. Akce slibovala být „debatou století“, nakonec se však oba překvapivě často shodovali: kritizovali akademický provoz, politickou korektnost i liberální levici. Jenže zatímco Žižek je postavou, která si ze své masky nabručeného filosofa umí udělat legraci a čas od času je ochotný přiznat bezradnost, Peterson ze své image neuhýbá. Trpělivě vykresluje obraz solidního, rozumného muže středního věku, který nosí vyžehlené košile a vždycky přesně ví, co dělat.

A právě s tím souvisí Petersonův závratný úspěch – jeho pravidla a poučky totiž vypadají, že si dokážou poradit s každou situací a jsou univerzálně platné.

Peterson je přitom shazuje dolů mezi lidi ze své privilegované pozice zabezpečeného akademika, který to dokázal. Podle toho, co píše, to dotáhl mnohem dál než jeho přátelé z dětství, má kolem sebe rozprostřenou pevnou sociální síť a zároveň mu velké množství lidí ochotně naslouchá. Přesto se mu povedlo přesvědčit své publikum, že tam, kde je on, se mohou bez problémů dostat i všichni ostatní.

Figury Petersonova typu jsou populární i proto, že přinášejí jednoduchou odpověď na všechny neurózy a znejistění dneška. Přičemž v jádru jejich uvažování bývá spor mezi modernou a postmodernou. Peterson viní postmodernu mimo jiné z toho, že nenabízí žádný vděk a žádné uznání pro myšlenky předchozích generací. Přitom právě ony nás prý dovedly k dnešnímu „nejlepšímu z možných světů“. Vzhledem k některým současným hrozbám – třeba environmentální krizi – ovšem působí autorovo vyžadování vděku jako poněkud odtržené od reality. Je vůbec příznačné, že v Petersonových pravidlech žádná vnější ohrožení nefigurují. Pokud by si totiž připustil, že svět není tak snadno zezdola modelovatelný, jak tvrdí, celý jeho koncept se zhroutí.

V poslední kapitole píše autor o své dceři, jež měla od dětství silné artritické problémy, aniž lékaři tušili proč. Prostě se tak stalo. Zde je Peterson ochotný konstatovat, že existují situace, které nejsou snadno ovladatelné. Jeho dcera se však postupem let vyléčila, dnes je dospělá, má rodinu a problémy vymizely. Peterson zdůrazňuje, že důvěra v lepší zítřky dokáže překonat i nesnadné, bolestivé momenty v životě: „Uspořádejte si vše, co máte pod kontrolou. Opravte, co je porouchané, a co funguje dobře, to vylepšete. Pak je možné, že se vám začne dařit.“

Uspořádejte, opravte, vylepšete. Peterson ve svých radách nezohledňuje nejen vnější ohrožení, ale ani vliv ostatních. Lidstvo jsou jednotlivci žijící vedle sebe, na které se nemůžete spoléhat, a zároveň se musíte mít na pozoru, aby vás nestáhli dolů, když se jim přestane dařit.

Nějakou dobu může podobné analgetikum fungovat. Chvíli snad lze věřit ve vlastní pozitivní nastavení a odhodlanost, které vše překonají. Že když budete dost dlouho zametat práh vlastního domu, svět se stane lepším místem. Jenže tak jako každé analgetikum přestane i toto časem účinkovat – a možnosti zbudou dvě: vysadit ho, anebo zvýšit dávky.