Periferie jako příležitost. Rozhovor se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem

Od dětství mě přitahoval Balkán a Kavkaz. A už jako teenager jsem tam začal jezdit s batohem do hor a na venkov. Pak jsem v tom pokračoval jako válečný reportér a antropolog, když začala éra postkomunistických etnických konfliktů. Už v předválečných letech se ale něco stalo. V některých oblastech, na těch nejzapadlejších místech, se začaly místo chaloupek z lokálních dřev, bláta a kamení stavět obrovské výstavné domy. Čím zapadlejší oblast – tím větší baráky. A měly najednou věžičky, balustrády, ornamenty a barevné fasády. Mnohé připomínají své americké či německé vzory, ale některé zase upomínají na paláce vládců a pašů slavné národní minulosti. A my reportéři a experti na region jsme viděli jen ty války a ostatního si moc nevšímali.

Když jsem potom cestoval nejen po východní Evropě, ale i po zemích, jimž jsme donedávna říkali rozvojové, viděl jsem na mnoha místech tu samou proměnu venkova a zapadlých oblastí.

Před nějakými deseti lety jsem to tedy začal zkoumat. Objel jsem více než dvě desítky zemí východní Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Dělal rozhovory s majiteli těch domů i jejich sousedy, bydlel ve vilách i zámečcích, rýsoval plánky zahrad i obýváků, pořizoval fotky…

Podstatné nejsou vlastně domy, jakkoli křičí o pozornost svými tvary i barvami. Ale to, co je za nimi – to, co nevidíte. Nejde jen o dva tři výstavné baráky úspěšných elit v centru každé vsi, tak jak to bývalo zvykem, ale o celé nové vesnice. Celé oblasti, celé nové krajiny. A to, co je spojuje, je napojení se na určitý silný globální ekonomický tok v pozadí.

Všichni víme, že dostat se k pořádným penězům není snadné. A tady na periferii, pro lidi, kteří byli po léta nejen geograficky, ale často i politicky marginalizováni, to je stokrát těžší! A tak se kvůli tomu musejí ekonomicky napojit na bohatá centra planety.

V Kosovu, na Ukrajině, v Mexiku či Somalilandu jsem zkoumal domy vyrůstající z peněz těch, co odešli pracovat daleko do zahraničí a posílají domů remitence. V Indonésii domy lidí, co pracují v turistickém průmyslu s cizinci, o nichž si často myslí své. V Čečensku jsem už v devadesátých letech začal studovat celé ulice domů, vyrůstající z bankovních fíglů, vysávajících peněžní toky rozpadajícího se Sovětského svazu. V Ghaně elegantní vilky mladých kluků, co od klávesnic svých počítačů a mobilů lákají z bohatých Evropanů či Američanů peníze pod příslibem výhodné investice, fiktivního dědictví či lásky přes internet. V Afghánistánu jsem zaznamenal tzv. „makové paláce“ rostoucí z produkce máku a opia.

Globální toky jsou neviditelné, či přímo tajné: domy, jež z nich vyrůstají, jsou ale zjevné, a dokonce volající o pozornost. Každý široko daleko je s toky peněz dovede ztotožnit. A některé se ke svým zdrojovým finančním tokům dokonce samy hlásí – v guatemalských horách rostou jak houby po dešti domy lidí pracujících v USA, s americkými vlajkami namalovanými na fasádě, v Rumunsku po vstupu do EU paláce s obrovskými svítidly ve tvaru eura…

Jejich majitelé jako by říkali: „Já jsem úspěšný a moderní člověk, podívejte, jak daleko jsem na cestě z hor Sierra Madre až do Chicaga došel.“ Ale ono je to ještě složitější. Tito lidé jsou chyceni do paradoxní situace, kterou současná globalizace přináší. Umí efektivně vydělat peníze, ale kdesi daleko, ne u nich na vsi. Je třeba se za penězi vydat na onu dobrodružnou cestu daleko do ciziny, do šedé ekonomiky či rovnou ke zločinu.

Ti lidé vyrostli v lokálních tradičních komunitách a jsou extrémně vázáni na rodný kraj, společenství, rodinu. Takže je tato situace vytržení z domova extrémně vykořeňuje, odcizuje. A velké domy jsou snahou ten obrovský globální rozpor  překlenout. Když už nemohu být doma na vsi, tak tam alespoň postavím dům! Pořádný barák, který mě bude reprezentovat a říkat, že mi na domově pořád záleží. Dům jako kotva, jako ostrov jistoty v rozbouřených vodách baumanovské tekuté modernity.

„Ahmed tady není, ale je tady jeho dům: až se jednou vrátí – určitě ho dostaví!“ slýchávám často od svých respondentů. Ale takových Ahmedů je ve vsi čím dál víc, protože dostat se za horizont si lidé v komunitě navzájem pomáhají. V typických zdrojových oblastech migrace pak někdy odjíždějí skoro všichni mladí a práceschopní. Své velké domy staví jaksi na dálku a ty pak zejí prázdnotou. V Západní Makedonii, Kosovu, Mexiku, Moldávii i některých oblastech Srbska jsem vídával celé výstavné poloprázdné vesnice duchů.

Na mnoha místech cítím, jak po prvotní euforii ze světa velkých šancí roste skrytá deziluze. A vnitřní napětí. Mysleli jsme si, že problém ekonomické periferie světa je chudoba, ale ono je to složitější. Sociální vědy již od konce šedesátých let upozorňují, že toto období bohatnutí a rychlých změn v tradičních komunitách může být třaskavou směsí.

Myslím, že jde o jednu z největších změn, kterou lidstvo zažívá. Až tuto situaci budou jednou vykopávat archeologové budoucnosti, nebudou věřit svým očím. Po několika stovkách, spíš tisících let života v lokálních rurálních komunitách, žijících z produkce lokálních potravin, stavících z lokálních materiálů, s minimem industriálního zboží odjinud, přijde najednou během jedné dvou dekád kultura ojetých aut se zahraničními poznávacími značkami a domů z cihel a železobetonu, v nichž ale žilo podezřele málo lidí… Globální venkov v pohybu.

Stejně jako známý architekt a teoretik Rem Koolhaas, který na stará kolena přesunul svůj pohled z „třeštících velkoměst“ jako New York na zdánlivě prázdný venkov, „kde budoucnost našeho světa již existuje“, si i já myslím, že dnešní globalizace ovlivňuje více zapadlé periferie než centra a že právě tam lze spatřit záblesky možné budoucnosti.

Vztah periferie a centra máme tendenci vidět asymetricky. Je v tom kus politiky a hegemonie. Ve výzkumu výstavných domů, co bují jako houby po dešti na dnešní globální periferii, stejně jako ve výzkumu periferií našich měst v knize Město naruby, nám přišlo zajímavé vztah periferie a centra prostě obrátit „vzhůru nohama“. Podívat se nejen na periferii jako na produkt centra, ale také na centrum jako na produkt periferie.

Systém je nastaven tak, že aby vše v centru mohlo být hezky vystavěno, uklizeno a zásobováno, musí být někde na periferii spousta „zásobovacího“ a manipulačního prostoru a také spousta rukou stále připravených k dílu. Dům, ve kterém teď sedíte, postavily, kancelář, v níž pracujete, v noci uklidily, jídlo, které máte v lednici, sebraly z dalekých polí neviditelné ruce lidí na periferii. Své nově vystavěné domovy mají někde na okraji našeho světa – na Ukrajině či v Mexiku. A své „dočasné“ noclehárny zase na periferii našich měst – v Malešicích či na sídlišti Černý Most.

Zkusme se podívat na vztah periferie a centra z pohledu naruby. Zkusme se podívat na globální ekonomický systém z pohledu člověka periferie!

To je přesně ono! Celé dvě generace Čechů prožily dětství ve vágním terénu sídlišť. Ale protože to bylo na periferii, protože tento prostor nikdo nenaplánoval ani nezamýšlel – navíc stačil mezitím zaniknout –, nevěnujeme tomu pozornost. Cíl velkého emancipačního projektu komunistických sídlišť – bloky rovnostářských moderních domů zbudovaných podle dobové představy o modernitě a hygieně – již pár let stál. Ale na úpravy okolí mělo dojít „až v další etapě“. Vznikla dočasná periferie: lány prérií mezi bloky i rozestavěná městská džungle okolo sídliště. „Měsíční krajina“ se tomu tehdy říkalo. Říše našich dětských her na imaginární světy indiánů, partyzánů i Sandokanů, ale i na světy dospělých… Ta dočasnost trvala někde skoro dekádu, jinde i déle.

Jak ovlivňuje dospívání lidí v různých společnostech rituál zabití jaguára či studium v luxusní internátní škole v Etonu, tomu věnují sociální vědy a historie dost pozornosti, ale o tom, jak nás ovlivnilo dětství na rozestavěných sídlištích, nikdo nemluví. Bylo to přece tak periferní a dočasné! Týká se to vlastně i mé generace, která je dnes na vrcholu, někdy dokonce přímo u moci. I já se svým dětstvím na Padělkách ve Zlíně jsem toho součástí.

Ale dědictví to není jednoznačné, je – jako mnoho věcí týkajících se periferií – značně ambivalentní. Jsme oproti našim rodičům asi dost kreativní v improvizaci, snadno překračujeme překážky, držíme party, partičky i účelové koalice. Na druhou stranu třeba nedodržujeme či přímo nevidíme hranice, nectíme instituce? Nebo je to složitější? Když mluvím s některými svými vrstevníky, mám pocit, že majetek země po pádu socialismu mnozí z nás viděli jako jeden velký brownfield, kde lebedou zarůstají „volně se povalující“ továrny, státní statky i celé výrobní procesy. Jen se jich „ujmout“.

Dnes vyrůstají generace dětí, co chodí ven málo, a ještě v doprovodu dospělých. Zato tráví statisticky třeba i tři čtyři hodiny denně online, kdesi za horizontem, přičemž rodiče nemají páru, na kterých stránkách, s kým a jak tam brouzdají. Tito noví digital natives – digitální domorodci, jak je nazývá Marc Prensky – obývají místo sídlištní džungle, kterou bedlivě dozorovaly oči sousedů za okny okolních bloků, ještě ambivalentnější prostor internetu. A zase o tom mnoho nevíme, protože je to „kdesi na periferii“.

Především se liší vnitřní i vnější periferie měst samotných. Vágní terény západních metropolí nejsou zdaleka tak rozsáhlé a nelezou tak drze až do samotných širších center měst. V anglosaském světě, kde je každý decimetr městské půdy proměněn ve zboží a důsledně kapitalizován, jsou navíc tato místa, ač nakonec vypadají podobně jako u nás, ze zákona oplocena. I když ten plot má díry a uvnitř si to stejně žije vlastním životem.

Oproti západním metropolím zažila naše středoevropská města hlavně ve druhé půli 20. století velké politické a s nimi i majetkoprávní diskontinuity: válka, takzvaná arizace majetků, vyhnání Němců ze Sudet, znárodnění, pár dekád na to po pádu režimu zase privatizace a postkomunistická transformace. Následované navíc globalizací, kdy se část výroby a těžby posunula daleko za horizont. A do toho ještě poválečný styl urbanismu, který máme asociovaný s komunismem, libující si v budování svých lepších zítřků zgruntu – na zelené louce, a v důsledku pak město expandující volnými přískoky ven do krajiny…

Tyto změny vytvořily ve městech neskutečné množství míst mezi místy – mezer v prostoru i mezer v čase města. Nahromadily historicky nebývalé množství vágních terénů.

Po konci bouřlivých devadesátých let zažíváme dvě dekády stability – a o vágní terény začínáme rychle přicházet. V naší knize píšeme, že to je pro město velká historická šance. Šance na propojení decentralizovaných periferií města novými centry, klidovými zónami i zelenými koridory. Šance na nový typ rekreace a polopřírodních parků. Šance na přírodu ve městě a všechny ekosystémové funkce, jež nám dovede nabídnout – od klimatizování přehřátého města v létě přes vsakování dešťové vody až po opylování včelami či třeba ptačí zpěv, když si ráno otevřete okno. Jenže my tato místa jen tupě zastavujeme a „zahušťujeme“.

A ta místa mezi místy, jež jsou tak malá či úzká, že se tam nic ani postavit nedá, zase pod rouškou „uklízení“, či dokonce „revitalizace“ zbavujeme bohaté spontánní zeleně a osazujeme uniformními parkovými výsadbami, které je třeba navíc nákladně udržovat. Nudnými jednodruhovými stříhanými trávníčky a dvěma druhy okrasných keřů.

Náš výzkum byl zaměřen na analýzu vnitřních i vnějších periferií očima osmnácti vědců a umělců nejrůznějších oborů. Tedy spíše základní výzkum. Co s tím dál, je už téma pro jiné, na městskou praxi zaměřené týmy. Nicméně za sebe mohu říct jedno. Dnes k nám ze západních metropolí přichází řada skvělých příkladů, jak s vnitřními periferiemi měst naložit. V duchu dialogu přírodního a kulturního, spontánního i plánovaného, místních komunit i institucí. Jsou to příklady skvělé, odvážné, inspirativní. Ale snad až na výjimku posttotalitního Berlína žádný z těch projektů nepracuje s tak všudypřítomným vágním terénem, prolézajícím v pozemcích nejrůznějšího typu i velikosti vlastně celým městem, jak to máme u nás „na Východě“, třeba v Praze.

„Po Praze se mi stýská, že je taková huňatá. Vždycky to na tebe odněkud nečekaně vykoukne,“ říká kamarádka světoobčanka Martina, která žila v řadě zemí. Stoupnete si nad vltavské údolí, přivřete oči a základní barva, kterou vidíte, je zelená! A valná většina z toho je zeleň, kterou nikdo nevysadil, kterou nikdo ani moc neudržuje – svahy a proužky podél navigací řeky, zarůstající pruhy podél komunikací, náletové lesíky v brownfieldech i bývalých zahradách a třešňovkách, všechna ta nejrůznější místa a místečka mezi místy. Některá jsou rozlehlá a bude se tam stavět, některá jsou menší a dosud nikomu moc nevadila.

Máme nějaký charakter, nějaké kvality města, které nikdo nenaplánoval ani nezamýšlel, ale jsou zde a zvykli jsme si na ně. Jsou součástí už i oficiálního obrazu města a naší identity. A ukazuje se, že v době, kdy město musí reagovat na změny klimatu a letní přehřívání, ekologické problémy i změnu charakteru rekreace mladých lidí, mohou být dokonce výzvou pro jeho další rozvoj.

A jak na to? Obávám se, že vzít jednoduše ony skvělé příklady západních center a metropolí přes kopírák a přenést je k nám do střední Evropy nestačí. Tohle budeme muset vymyslet a vybojovat sami. A na cestě, při tom všem dohadování, možná také sami o sobě zjistíme, co to je být Středoevropany, co to je středoevropské město. A též jaké historické dědictví i kvality každodenního života, jež nám přijdou jako samozřejmost, to obnáší.