Článek
Pravidelné psaní pětatřiceti řádků o něčem a někdy o ničem, pokud se děje v biorytmu týden co týden po dobu rok co rok, spolu s povinností mít jakýsi názor na hemeroidy i asteroidy, a snaha vyjádřit jej neotřele a s osobitým autorským pachem, je totiž neblaze návykové a nezdravé. Jenom těch cigaret, co jsem při psaní vykouřil! (V průměru dvě na řádek.)
I proto neznám sloupkaře, který by odolal potřebě čas od času informovat svého hypotetického čtenáře nejen o stavu své duše, ale i o stavu svého těla…
Děkuji za optání, stav obého je teď uspokojivý, rozhodně lepší než v září minulého roku, kdy jsem své Tak to chodí típl jako poslední cigaretu – bez rozloučení. Běžím se tedy se svými bývalými čtenáři a cigaretami rozloučit opožděně až nyní, zato však o berlích rýmů:
Odpusťte mi moje viny
Odpusťte mi moje viny milovaný cigára!
Odpusťte mi moje viny milovaný cigára! Slíbil jsem že do mý šachty
už žádnej kouř nesfárá
Vyřízli mi plicní stíny
Vyřízli mi plicní stíny uvnitř je teď slunečno
Vyřízli mi plicní stíny uvnitř je teď slunečno Odpusťte že nepojedu
s vámi až na konečnou
Váš
Pavel Šrut