Článek
Ach jo, řekl jsem si hned na první stránce. Čeká mne milostný příběh Západoberlíňana Harryho a Dederonky Soji orámovaný berlínskou Zdí. Píše se rok 1987, kdy se oba náhle ocitnou na svobodě. Harry vyšel na podmínku z lapáku, kde vyfasoval deset let za elpaso, čili ozbrojenou vloupačku do lékárny, zatímco Soja, nepřizpůsobivá dcera komunistické funkcionářky, vzala roha ze svěrací kazajky endéráckých šťastných zítřků. Jí je málo přes dvacet, jemu něco přes třicet, ona neusne bez láhve červeného vína a pro balíček cigaret dokáže skočit i do kolejiště S-Bahnu. On je feťák, ale zároveň z kriminálu vytrénovaný karatista, který umí své pocity vyjádřit jen fyzicky, pohledy, hnutím v obličeji, gesty – a někdy penisem.
Nevábnou romanci s průhledy do vlastní minulosti vypráví Soja a je to prosté: ti dva hledají v sobě útulek, protože svoboda je pro ně až příliš otevřený a nebezpečný prostor.
Proto se Soja v ženské sebeoběti upne k tomu, aby Harry zvládl povinnou detoxikační léčbu, a nepoleví, ani když se dozví, že Harry je HIV pozitivní a navíc má hepatitidu typu B a C, což tehdy bylo něco, co vede brzy a pokaždé ke smrti.
Takže si dovolím prozradit tu zřejmost, že nedlouho po zboření Zdi Harry skutečně ve špitále zemře a zůstane po něm jen deník, který má pouhých 89 vět, ale ani jednou se v něm neobjeví jméno Soja. Je to tedy romance s očekávaně smutným koncem.
Avšak tenhle sloupek má nečekaně šťastný konec! Ač všechny tematické souřadnice vedly k sentimentálnímu či patetickému eintopfu jako z hrnce od Armády Spásy, román Zlé ovce je tak dobře napsaný, že se ani nedivím, že byl nominován na Německou knižní cenu 2007 a o rok později získal cenu Litera Tour Nord.
Tak to chodí… když se silná a nestýskavá výpověď nenechá obezdít banálním tématem.