Článek
Mým nejoblíbenějším způsobem komunikace je ten nadpozemský: sen, vidět ve snu. A druhým: dopisování… Ani to, ani ono si nelze objednávat: nesníme a nepíšeme tehdy, když my chceme, ale když dopis chce být napsán, když sen chce být spatřen.
Tohle napsala ruská básnířka Marina Cvetajevová Borisi Pasternakovi v roce 1924, v době pražské emigrace, kterou považovala za své nejšťastnější údobí.
„Román“ jejího života chválabohu bez beletrizující omáčky sestavila z dopisů, deníků, básní a úryvků z prózy Maria Razumovsky a knihu v překladu Terezy Javornické pod titulem Marina Cvetajevová: Mýtus a skutečnost vydal nedávno Garamond. Předmluva k českému vydání končí díkem Janě Štroblové, která výjimečné ruské básnířce nevýjimečného tragického osudu dala svými překlady lyriky i prózy český hlas.
Marina Cvetajevová se narodila v roce 1892 do rodiny významného vědce a historika umění a o jejím osudu rozhodl už první verš básně napsané v prosinci 1917: Když uchvátil tě ryšavý Samozvanec…
Emigrace nejprve do Berlína, pak do Prahy a nakonec do Paříže byla pro básnířku s nálepkou belogvardějka a internacionalistka jediným řešením.
Cítím odpor k jakémukoliv nacionalismu… „Ruského boha“ utopím v Dněpru jako modlu, napsala v Paříži do jakési ankety, a tím si znenáviděla celou ustýskanou ruskou komunitu. Nakonec sama utýraná prázdnotou a bezvýchodností emigrantského života v roce 1939 přijíždí za manželem a synem do SSSR, kde 11. 8. 1941 spáchá sebevraždu oběšením. Pro pořádek ještě: manžel Sergej Efron byl téhož roku komunistickými soudruhy zastřelen a její šestnáctiletý syn padl na frontě.
Příčí se napsat Tak to chodí… jenže tak to ve stalinské otčině chodilo.
