Pavel Karous: Ne Mordor, ale Minas Tirith. K zemi jde poslední z brutalistních „strážních věží“

Po demolici takových architektonických skvostů, jako byly budova Typografie na Florenci, Hotel Praha a telefonní ústředna v Dejvicích či komplex Transgas na Vinohradech, po poničení budovy Mezinárodního svazu studentstva na Josefově a připravované demolici Kulturního domu Eden a budovy Chemapolu ve Vršovicích a budovy Vojenských staveb na Novém Městě, to vypadalo, že hůř už být nemůže.

Odborná i široká veřejnost se probraly a začaly bít na poplach. Zničena nebo v ohrožení je totiž v Praze celá jedna historická, kulturní a stavební vrstva, pro kterou se vžila zkratka „brutalismus“.

Na obranu ohroženého brutalismu se sepisovaly petice, pořádaly komentované prohlídky a výstavy v Národní galerii a v Národní technické knihovně. O tématu se točí seriál pro Českou televizi, vydávají se knihy, pražský brutalismus se stále častěji objevuje ve filmech jako kulisa… Vypadalo to, že se veřejnost poučila a odhodila primitivní antikomunismus, který ji bránil chápat a vážit si faktických kulturních památek šedesátých až osmdesátých let 20. století.

Jenže ouha! Ukazuje se, že změna postoje odborné i široké veřejnosti je nepodstatná. Stačila by pouze, kdybychom žili v utopické společnosti, kde jsou věci veřejné i podoba a proměna našich měst spravovány demokraticky. Protože ale nežijeme v demokracii, nýbrž v kapitalismu, kde je soukromé vlastnictví chráněno i proti zájmu veřejnosti, nabírá ničení kulturních a technických památek naopak na intenzitě. Toto prostředí fanatické obrany soukromého vlastnictví umožňuje zneviditelnit jeho nositele i jeho nekalé zájmy. Podobně jako Glumův prsten.

Hlavní pohnutka majitelů pro odstranění zdravých staveb samozřejmě není ideologická, ale praktická. Tyto unikátní, atypické, původně veřejné stavby s velkorysým veřejným prostorem jim překážejí v komerčních plánech vytěžit jimi privatizované parcely až na maximum. Lidový antikomunismus pak slouží jen jako fíkový list zájmů několika mocných hráčů, kteří se všemožně snaží tyto kulturní památky vylíčit jako ošklivé, nefunkční a spojené se zločinným režimem – jak trefně popisuje historik Lukáš Beran.

Všimněte si, jak jsou s žižkovskou telefonní ústřednou spojovány výrazy jako „Štrougalova věž“, „monstrózní stavba socialismu“ nebo „normalizační Mordor“. Zároveň s tím je neustále opakováno, že stávající stavba se nedá v nových poměrech využít – aniž by někdo zveřejnil studie o nemožnosti její konverze pro nové účely nebo připustil debatu o veřejné prospěšnosti plánované nové developerské zástavby.

Tisíckrát ohraný argument s azbestem neobstojí, protože ten se musí bezpečně zlikvidovat v obou případech – když se stavba renovuje i když se zbourá.

Kulturní nivó našich ekonomických elit a jejich dravá orientace na krátkodobý prospěch jim nedovolí představit si možnost tyto stavby ponechat a transformovat, interiér přebudovat pro nové účely a využít stávající stavbu pro posílení vlastního kulturního kapitálu. To by museli sledovat dlouhodobé cíle a muselo by jim záležet na zachovaní své dobré pověsti, kterou ovšem nikdy neměli.

Město a potažmo stát by si také musely předem definovat zájmy veřejnosti, kterou mají zastupovat, a umět je prosadit.

To je i příběh high-tech brutalismu Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově, která propůjčila pražskému panoramatu nezaměnitelnou trojúhelníkovou věž, ale nabízela i mimořádně velkorysý veřejný prostor s vodní plochou a mnoha vzácnými uměleckými díly.

Brutalistní stavba, jejímž generálním projektantem byl Strojprojekt Praha, byla postavena v letech 1972 až 1979 podle návrhu hvězdného týmu architektů: František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný, František Štráchal a Vladimír Oulík.

Skládá se ze dvou kvádrů: západní obsahuje administrativní provozy, východní automatizovanou telekomunikační techniku. Z jejich spojnice vyrůstá až do výšky 98 metrů monumentální věž zakončená trojúhelníkovou korunou, která se z mnoha pohledů stala dominantním urbanistickým prvkem Prahy a kvůli svému nekompromisnímu retrofuturistickému až fantasy vyznění si vysloužila lidový název Mordor, dnes hojně využívaný developerskými marketéry.

Výrazným tvaroslovím, prolomenou křivkou spodní části administrativní části budovy, subtilním a citlivým členěním fasády je budova nepopiratelným skvostem, a to nejen architektonickým, ale i technologickým a uměleckým. Ve své době šlo o největší telekomunikační budovu v Evropě, která svým technickým vybavením ze Západu patřila ke světové špičce.

V sedmdesátých letech stálo její postavení 1,5 miliardy československých korun. Z toho bylo 15 milionů ze zákona povinně vyčleněno na výtvarné realizace; pro představu průměrný měsíční plat byl tehdy nějaké dva tisíce. Zajistilo to nebývalou koncentraci uměleckých děl v přístupných částech stavby: v jídelně, kinosálu, hale, velkém přednáškovém sále a na chodbách. Na výzdobě, která se stala integrální součástí stavby a reagovala na její libreto, se podíleli nejlepší čeští umělci druhé poloviny 20. století.

Za všechna díla jmenujme bronzovou sochou Posla sochaře Stanislava Hanzíka, kolekci dvanácti medailonů znázorňujících vývoj doručování zpráv od keramika Pravoslava Rady, tapisérie malíře Aloise Fišárka, keramickou plastiku Marty Taberyové, ženskou figuru Hojnost od dřevořezbáře Václava Markupa, obří gobelín s obrysem motýla od textilní návrhářky a malířky Alice Kuchařové, monumentální olejové a akrylové obrazy Stanislava Ježka a Magdaleny Cubrové, velkorozměrnou vitráž s motivy Prahy a Bratislavy vytvořenou broušením a rytím od sklářského umělce Ivana Kolmana, minimalistický skleněný objekt sochařů Jiřího Bárty a Vladimíra Jelínka, anebo barevnou vitráž Kosmos malíře Jana Baucha. Jednu z dělicích stěn jídelny vyzdobily keramičky Lydie Hladíková, Děvana Mírová a Marie Rychlíková. Dekorativní mříž opticky oddělující prostor haly od schodiště zhotovil Gustav Semerák podle společného návrhu architektů budovy. Arnošt Paderlík navrhl monumentální geometrickou strukturu z leštěné nerezové oceli ve volném prostoru nad schodištěm. A tak dále.

Velkorysá výzdoba tehdejší architektury ostře kontrastuje s realitou dnešních veřejných staveb, kde nebývá zpravidla výzdoba žádná.

Unikátní umělecká sbírka se začala ničit v podstatě okamžitě po privatizaci budovy, kdy nechala O2, respektive investiční skupina PPF, jak sama přiznávala, překódovat státní stavbu z doby socialismu na moderní korporátní budovu.

Zrušena byla veřejně přístupná fontána s futuristickou sochou Návrat z kosmu sochaře Rudolfa Svobody. Sedm metrů vysoká socha znázorňující dva kosmonauty opravující na oběžné dráze telekomunikační družici byla vyvezena coby stavební suť na skládku před jinou budovu stejného majitele v Plzni. Zde plastika postupně mizela pod nájezdy „magnetů“, než ji objevili kulturní nadšenci z plzeňské frakce Vetřelci a křížky. Dnes je – v dezolátním stavu – vystavena v plzeňském kulturním domě Depo 2015.

Zachránit se podařilo ještě dílo italského rodáka, malíře a mozaikáře Saura Ballardiniho. Ten pro vstupní halu navrhl a realizoval čtyři krát devět metrů rozměrnou skleněnou mozaiku Člověk dobývající nové horizonty vesmíru (někdy také Lidé a kosmos). Pořizovací cena mozaiky zdobené italským zlatem a československými smalty činila 542 tisíc československých korun. Námět vznikl z dnešního pohledu kontraintuitivně – podle amerického motivu, který se objevil na meziplanetární sondě Pioneer 10.

Sádrokartonová stěna paradoxně mozaiku ochránila před masivním ikonoklasmem a v roce 2014 vznikla iniciativa na její záchranu. Jako jediné dílo byla z žižkovské ústředny odborně sejmuta.

V roce 2017 komplex odkoupila developerská firma Central Group miliardáře Dušana Kunovského. Ta ihned po převzetí budovy oznámila, že ji hodlá zbořit. O osudu takto významné stavby se nevedla žádná veřejná diskuse a město ani stát v duchu současné vládnoucí ideologie „Je to jejich, a tak si to můžou i zapálit“ nevytvořily žádný nátlak nebo aspoň prostor pro vyjednávaní.

Na místě ústředny vznikne pokleslá developerská zástavba s byty určenými primárně na spekulaci a Pražané přijdou o unikátní kulturní i technickou památku. Zboření pro někoho „Mordoru“, pro zasvěcené „Minas Tirith“, poslední věže brutalismu, je tak i odpovědí na otázku: „Čí je to město?“ Naše už není.