Pavel Barša: Návrat války s terorem

Poučeni těmito konflikty mnozí kritici George W. Bushe před čtrnácti lety vysvětlovali, že vojenská invaze na Střední východ je právě to, k čemu chtěli prezidenta vůdci Al-Káidy vyprovokovat. Násilná americká okupace v srdci arabského světa by potvrdila jejich narativ o americkém imperialismu, dostala by na jejich stranu část arabského veřejného mínění a přivedla k nim novou generaci džihádistů. Okupace by také umístěním velkého počtu Američanů na arabské půdě učinila Spojené státy mnohem zranitelnější vůči útokům. V odvetných akcích by se Američané jistě nevyhnuli vysokým civilním ztrátám, což by stavělo obyvatelstvo na stranu teroristů a přivádělo do jejich řad další rekruty. Západní a muslimská identita by začaly být definovány vzájemně se vylučujícím a antagonistickým způsobem. Svět by se vydal na cestu k válce dvou civilizací. Bush na tyto kritiky nedal, splnil beze zbytku bin Ládinovo zadání a k takové válce vykročil.

Bude-li i dnes západní Evropa podobně naplňovat scénář psaný Islámským státem, pak k ní učiní další krok. Na rozdíl od války studené by se ovšem ve válce civilizací nekoncentrovalo nepřátelství na geografické hranici (kterou v té studené představovala železná opona), ale bylo by rozptýlené uvnitř západoevropských společností, v nichž žijí milióny muslimů. Abychom tomu zabránili, je klíčové pochopit specifika asymetrického konfliktu, v němž jsme s Islámským státem, a nereagovat na něj slovníkem a strategií konvenčního vojenského konfliktu, jak to učinil George W. Bush a jak to nyní činí francouzský prezident François Hollande.

Těžiště asymetrické války neleží v krátké a intenzivní vojenské konfrontaci, ale v dlouhém zápasu s „nízkou intenzitou“. Klíčovou roli v ní nehraje poměr vojenských kapacit, ale postoj civilního obyvatelstva. Týl je důležitější než fronta. Získání obyvatelstva či veřejného mínění na svou stranu svým významem přebíjí vítězství v bitvě. Politická vůle má primát nad vojenskou silou. Jak si uvědomil už Henry Kissinger, když se zamýšlel nad americkým uvíznutím ve vietnamském bahně, pro konvenční armádu je velmi obtížné vyhrát nad asymetrickým soupeřem, neboť pro každou ze stran platí jiné definice vítězství a porážky: guerillovému hnutí stačí k tomu, aby neprohrálo, když přežije útoky státu, zatímco ten může prohrát navzdory tomu, že jeho armáda vyhrává všechny vojenské střety.

Přesně to se stalo Bushovi. V první fázi se mohl bít v prsa. Američané bez větších problémů vyhnali Al-Káidu na afghánsko-pákistánské pomezí a svrhli Saddáma Husajna. Pak se bít v prsa přestal. Jak se ukázalo, politika je pro vítězství důležitější než rychlý vojenský úspěch – vyhraná válka je bezcenná bez vyhraného míru. Politické vítězství by ovšem nevyžadovalo od okupanta nic menšího než schopnost vybudovat nový politický národ a stát.

Neexistuje jediný příklad z nedávných dějin, kdy by se to v kontextu boje s asymetrickým protivníkem podařilo. Model poválečné rekonstrukce Německa a Japonska, jímž se zaklínali Bushovi neokonzervativní poradci, do této kategorie nespadá, neboť k ní došlo po dlouhé a totální symetrické válce, na jejímž konci byly německá a japonská společnost natolik zdecimovány, že žádný partyzánský odpor nepřipadal v úvahu.

Neokonům, včetně těch českých, kteří dnes tvrdí, že příčinou současného chaosu na Středním východě je Obamovo stažení (většiny) amerických vojsk z Iráku a z Afghánistánu, je třeba připomenout, že na rozdíl od Iráku, z něhož se skutečně stáhl co nejrychleji, se Obama po celé první a část druhého prezidentského období usilovně snažil vojensky a politicky stabilizovat Afghánistán – a to bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku.

Tento fakt nabourává i další tezi neokonů, že za neúspěch irácké mise mohou taktické chyby při jejím provádění – především plošná debaasifikace a rozpuštění armády. Ty zapříčinily zničení orgánů schopných správy a udržování pořádku (aniž by byly něčím nahrazeny) i odcizení sunnitské menšiny, kterou to vehnalo do náruče irácké Al-Káidy. Byly to nepochybně hrubky. Srovnání s Afghánistánem však ukazuje, že z dlouhodobého hlediska nebyly rozhodující. V něm totiž k podobným chybám nedošlo. Od začátku byl správně položen důraz na politickou stránku intervence včetně etnického usmíření – Paštun Hámid Karzaj byl vybrán za prezidenta právě proto, aby to znemožnilo Tálibánu (jehož etnickou základnu tvoří Paštuni) rozehrávat proti novému režimu etnickou kartu. Obamova administrativa se navíc snažila aplikovat proti Tálibánu některé metody z nové a chytřejší strategie boje proti Al-Káidě v Iráku, kterou v posledních dvou letech svého druhého mandátu uplatnil – díky generálovi Davidu Petraeusovi – Bush.

Navzdory těmto rozdílům mezi intervencí do Afghánistánu a Iráku (k nimž je třeba ještě přidat legalitu první a ilegalitu druhé) nedosáhla ani jedna svého vojenského a politického cíle – nedošlo ani k porážce terorismu, ani k ustavení politicky stabilních režimů (o nastolení demokracie nemluvě).

Říkají-li někteří staronoví intervencionisté, že budeme-li vojensky a politicky intervenovat do středovýchodních zemí, můžeme tím mimo jiné zastavit příliv uprchlíků, nechť si všimnou vysokého procenta Afghánců mezi dnešními uprchlíky a připomenou si, že až do roku 2014 byly v Afghánistánu robustně přítomné různé vojenské, nevojenské, vládní i nevládní složky západních států i mezinárodního společenství (USA, NATO, EU, OSN). Problém nespočívá ve způsobu provedení, nýbrž v neproveditelnosti – vybudovat politický národ a stát v neevropské společnosti s pomocí vojsk pocházejících ze Západu, který okupované země ještě nedávno kolonizoval či se o to snažil, je nemožné.

Stejně nerealistické jsou ovšem silácké Hollandovy řeči slibující zničení Islámského státu, podobně jako teze jeho i Bushových obhájců o tom, že budeme-li bojovat s teroristy na Středním východě, nebudou oni útočit v Londýně, v New Yorku či v Paříži. Jak se mohli přesvědčit Španělé v roce 2004 a Britové o rok později, pro Al-Káidu každopádně taková hra nulové sumy neplatila. Spíše naopak. Vždyť tato organizace vznikla v reakci na americkou vojenskou operaci proti Iráku roku 1991. Právě v odpovědi na ni se bin Ládin rozhodl globalizovat džihád – to jest rozšířit ho do ulic amerických velkoměst.

Islámský stát, od Al-Káidy odštěpený před dvěma lety, nahradil v první fázi tento její globalismus teritorialismem – budováním kvazistátních struktur na ovládnutém středovýchodním území. Od konce tohoto léta se však opět přiklonil ke globálnímu teroru, o čemž svědčí nejen útoky v Paříži, ale také v Istanbulu a v Tunisku i vyhození ruského letadla do vzduchu nad Sinají. Je dokonce možné, že jsou tyto akce pro Islámský stát kompenzací faktu, že je jinak relativně úspěšně zadržován ve své další expanzi – v Iráku a v Sýrii se tak děje kombinací pozemních operací kurdských a šíitských milicí a leteckých zásahů USA, Francie, Velké Británie a od léta i Ruska.

Je-li tomu tak, pak kauzální vazba funguje zcela opačně, než se západní intervencionisté domnívají: čím úspěšnější bude boj s Islámským státem v Iráku a v Sýrii, tím pravděpodobnější budou teroristické útoky mimo toto teritorium – na Sinaji, v Turecku, v severní Africe, v Evropě či znova v Severní Americe. Úplné vítězství nad Islámským státem na Středním východě pak může znamenat přímo maximalizaci globální teroristické hrozby – tisíce jeho tuniských, francouzských a dalších západoevropských bojovníků jistě nesloží ruce v klín, ale posílí deteritorializovanou síť, která již teď prochází zeměmi jejich původu.

Když sliboval konec terorismu Bush, komentátoři upozorňovali na absurditu takového cíle i kontraproduktivitu konvenční války proti asymetrickému nepříteli. Průběh této války zcela potvrdil jejich argumenty. Invaze do Iráku byla prezentovaná jako součást „války s terorem“, a přitom právě ona umožnila vzniknout a rozvinout se Al-Káidě v Iráku, když ta na svou stranu postupně získala klíčové kmeny sunnitských provincií. Z ní se pak v průběhu občanské války v Sýrii stal Islámský stát, jenž na jaře 2014 znovu zabral velkou část iráckých sunnitských oblastí.

Úspěch Islámského státu má různé příčiny – včetně odcizenosti části příslušníků druhé a třetí generace muslimských imigrantů od kulturního a politického mainstreamu v Evropě, v Tunisku či jinde. Jeho schopnost dobýt a kontrolovat obrovská území má však vedle jeho nesporné vojenské a organizační zdatnosti jedinou hlavní politickou příčinu – bezvýchodnou situaci sunnitů v Iráku a v Sýrii poté, co se v první zemi ocitli v důsledku americké invaze pod nadvládou šíitů politicky podporovanou Íránem a vojensky jeho revolučními gardami a v druhé pod soustavnými útoky dalšího íránského spojence, alavity Bašára al-Asada, podporovaného šíitskými milicemi libanonského Hizballáhu.

Ti západní či čeští komentátoři, kteří zapomněli na poučení z asymetrických válek 20. století, a mnozí dokonce i na kontraproduktivitu Bushových vojenských intervencí, by si mohli alespoň vzpomenout na to, co říkal Barack Obama, když v září 2014 sliboval zatočit s Islámským státem. Jeho podmínkami tehdy bylo, že se irácký premiér Hajdar Abádí znovu pokusí politicky integrovat irácké sunnity a že se této války aktivně zúčastní sunnitské režimy v oblasti, z nichž některé až do roku 2013 Islámský stát podporovaly. Po více než roce můžeme konstatovat, že první podmínka nebyla splněna vůbec a druhá jen zčásti. Bagdád místo kooptace sunnitských kmenů (kterou by podvázal jejich podporu nepříteli) vysílá proti Islámskému státu šíitské milice, jež se na získaných územích často dopouštějí masakrů na sunnitském obyvatelstvu, čímž zvyšují jeho pocit, že je Islámský stát jedinou hrází proti šíitskému teroru proíránského režimu.

Saúdská Arábie a další ropné monarchie spolupracují sice, byť vlažně, se západními velmocemi v potírání Islámského státu, jejich společnosti s ním však často sympatizují, neboť v něm vidí jediného ochránce středovýchodních sunnitů čelících útokům z Bagdádu a Damašku. Nedůvěra těchto sunnitů se ještě zvýšila poté, co se k tažení proti Islámskému státu vojensky přidal spojenec Íránu a protektor Asada Vladimir Putin.

Pokud se podaří Hollandovi zorganizovat akceschopnou osu Washington–Paříž–Moskva, podporovanou jejich arabskými klienty, není vyloučené, že tato koalice Islámský stát vojensky smete – obzvláště pokud by byla schopna vyslat proti němu mnohonárodnostní pozemní vojsko. Z důvodů zmíněných výše to však nebude znamenat konec globálního terorismu, ale naopak jeho nový vzmach. Pokud se navíc nepodaří nabídnout sunnitskému obyvatelstvu věrohodnou politickou alternativu, vznikne na dobytém území okamžitě povstalecká válka proti vítězné koalici.

Taková politická alternativa by mohla být artikulována během mírových jednání o urovnání syrského konfliktu, která se od konce léta pokoušejí ve Vídni zorganizovat Rusové a Američané. Dospěje se k ní ovšem jen tehdy, připustí-li strany konfliktu i jejich globální sponzoři, že Sýrii a Irák v té podobě, v jaké jejich hranice narýsovali Britové a Francouzi na konci první světové války, nebude možné obnovit. Válku proti Islámskému státu vedenou bez věrohodného projektu budoucnosti syrských a iráckých sunnitů není možné vyhrát. Právě k takové válce se ovšem – v reakci na pařížské útoky – rozhodl francouzský prezident.

Hollande vyhlašující válku proti teroru na podzim 2015 je samozřejmě méně nebezpečný své zemi i okolnímu světu, než byl Bush v letech 2001 až 2003. V moci amerického prezidenta tehdy skutečně bylo svrhnout Saddáma Husajna a uvést Střední východ do chaosu a občanské války, což vytvořilo podmínky pro nástup další a mnohem početnější generace teroristů, než k jaké patřili veteráni antisovětského povstání v Afghánistánu v čele s bin Ládinem. Ve vojenské moci francouzského prezidenta není svrhnout Islámský stát. Proto mu nezbývá než se pokoušet utvořit společnou koalici s USA a Ruskem. To by nemuselo škodit. Tyto dvě velmoci sponzorují opačné strany konfliktu, a i pokud by jejich aliance nebyla schopna konflikt vyřešit, alespoň by ho neeskalovala.

V důsledku své vojenské bezmoci je francouzský prezident nejen méně nebezpečný, ale také směšnější než byl americký prezident před čtrnácti lety – jako každý, kdo hlasitě hrozí, že provede něco, k čemu mu scházejí prostředky. To by nás ovšem nemělo překvapovat. Vždyť, jak věděl už Marx, tragédie se v dějinách vracívají jako frašky.