Pavel Barša a Ondřej Slačálek: Nový internacionalismus. Polemika s Drulákovým „konzervativním socialismem“

V souladu s duchem doby má také ona zavrhnout „univerzalistickou solidaritu“ jako „racionalistickou konstrukci“ a nahradit ji „patriotismem vázaným na místo a kulturu“. Tato revoluce je národní, protože na základě ukotvení „v národní jedinečnosti (…) dává přednost svým před cizími“ a staví znovu do popředí národní stát. Zároveň je konzervativní, neboť proti osvícensko-faustovské touze po vysvobození ze všech omezení přijímá pevně dané meze, které lidské svobodě nastavuje příroda a přirozenost.

Souhlasíme s Drulákem, že musí být opět zhodnocena role státu jako uzlu ekonomické regulace a sociální ochrany a že musejí být podrobeny kritické reflexi i předpoklady osvícenského pokrokářství. Přesto je pro nás jeho vize nepřijatelná, a to z následujících čtyř důvodů.

Zaprvé: především nepovažujeme ideu solidarity schopné překračovat etnické a kulturní rozdíly mezi lidmi jen za „racionální konstrukt“, ale také za dědictví naší historie. Ideu rovnosti všech lidí jako příslušníků jednoho lidského druhu nacházíme nejen v monoteistických náboženstvích (judaismu, křesťanství, islámu), ale také v hnutích proti vykořisťování a rasismu evropské civilizace, která se na monoteistickou tradici odvolávala – například v náboženském ekumenismu Mahátmy Gándhího či mesiánském humanismu Martina Luthera Kinga.

Už vůbec nelze tuto ideu škrtnout z dějin evropské socialistické levice, jež od druhé poloviny 19. století nazývala svou zastřešující organizaci Internacionálou právě proto, aby proti národní solidaritě, založené na „místě a kultuře“, postavila solidaritu proletářů vykořisťovaných na každém místě a v každé národní kultuře.

Pro austromarxisty, Lenina i raného Stalina to neznamenalo popírat svébytnost a práva národů, ale vsazovat je do jim nadřazeného rámce všelidských hodnot. Teprve poté, co monopolizoval svou moc, uvolnil Stalin prostor pro zdůrazňování primordiální jedinečnosti jednotlivých socialistických národů Sovětského svazu a posléze sovětského bloku. Tímto ukotvením „v místě a kultuře“ umožnil vyměnit upřednostňování proletářů proti buržoům za upřednostňování „svých vůči cizím“ a otevřel dveře antisemitismu.

Dnešní Komunistická strana Čech a Moravy je se svou xenofobií a nacionalismem dědičkou právě této stalinistické fáze komunismu, nikoli komunistického či revolučně socialistického hnutí jako celku. To bylo po velkou část své existence svými ideology a vůdci stejně jako svými pravicovými nepřáteli chápáno jako hnutí internacionalistické. Národně socialistické strany – jako ta česká – začaly vznikat od devadesátých let 19. století právě z úsilí odvést energii transnacionální solidarity do národních řečišť. Je samozřejmě možné toto internacionalistické dědictví levice odmítnout, nelze ho však redukovat na pouhý „racionální konstrukt“ bez opory v levicových tradicích.

Zadruhé: souhlasíme s Drulákem, že politika musí obnovit svou váhu vzhledem k ekonomice a že to musí začít u národního státu. Dodáváme však, že tento stát musí být jen první úrovní politické koordinace, jejíž druhou a klíčovou rovinou je v našem případě Evropská unie. Stejně jako klimatická změna je kapitalismus globálním fenoménem a seberadikálnější politiky národního státu proti němu nic nezmůžou, nestanou-li se politikami dostatečně velkého nadnárodního celku. (O tom se přesvědčila například i socialisticko-komunistická vláda francouzského prezidenta Françoise Mitterranda z let 1981–1983, jež musela upustit od svého plánu na státní zkrocení kapitálu po jeho masivním odchodu ze země.)

Starost o dědictví kultury a historie českých zemí a emocionální vazba k nim patří jistě k pramenům naší starosti o český stát. Stejným, ne-li důležitějším zdrojem však musí být úsilí o to, aby zajišťoval na svém území základní podmínky rovné důstojnosti všem lidem. I když se – kvantitativně i kvalitativně – liší závazky, které má ke svým občanům od těch, které má vůči cizím, lidská rovnost je nedělitelná.

Zatřetí: to, že klimatická spravedlnost představuje „novou“ sociální otázku, neznamená, že by ji šlo oddělit od sociální otázky „staré“. Pokusem o takové oddělení byly Drulákem právem pranýřované asociální Macronovy zákony, na něž reagovalo hnutí žlutých vest. Pokusem o obdobné oddělení je ale i jeho vlastní představa, že se máme nejdříve soustředit na dosažení „staré“ sociální spravedlnosti a potom snad bude čas i na životní prostředí (připomíná to Klausovy představy ekologie jako „třešničky na dortu“ ekonomické reformy).

Sucha, jež bezprostředně ohrožují hladem stovky milionů lidí, změny podnebí, které už teď destruují řadu ekosystémů a v budoucnu mohou způsobit neobyvatelnost velkých oblastí se všemi důsledky, jež to bude mít, například migrací – to vše tu neexistuje vně otázky sociální spravedlnosti, ale představuje její součást. Co je spravedlivého na tom, když se šťastněji položené státy uzavřou za své hranice a budou pokračovat v životním stylu, který ničí přírodu a ovlivňuje ekosystémy jinde?

V zájmu sociální spravedlnosti potřebujeme masivní přerozdělování, nemůžeme se však prostě jen vrátit k modelu sociálního státu poválečné západní Evropy. Ten byl globalizací kapitálu i přírodními mezemi projevujícími se v planetárním měřítku oslaben už příliš. Svou přesvědčivost může znovu získat jen zasazením do nějaké formy mezinárodní sociální spravedlnosti, zahrnující i řešení klimatické krize.

Začtvrté: i s ohledem na tuto krizi souhlasíme s Drulákem, že dogmatické předpoklady osvícenského pokrokářství a kultu modernizace musejí být podrobeny kritice. Na rozdíl od něj si však takovou kritiku nepředstavujeme jako odmítnutí pokroku a emancipace jako takových.

Konzervatismus klade proti liberální a socialistické myšlence rovnosti myšlenku nerovnosti – schvaluje existující hierarchickou sociální strukturu jako „přirozenou“. Odvěký řád kosmu a lidské přirozenosti podle něj přisuzuje určitým kategoriím lidí podřízené místo, s nímž se mají smířit – ať se jedná o chudé a vykořisťované v rámci kapitalistického hospodářství, ženy v patriarchálních rodinách, gaye a lesby ve většinově heterosexuálních společnostech, nebo etnické či kulturní menšiny ve státech ovládaných národními většinami. Neumíme si proto představit „konzervativní socialismus“ jinak než jako oxymóron: hierarchie předpokládaná adjektivem konzervativní se vylučuje s rovností předpokládanou substantivem socialismus.

Nukleární patriarchální rodina ani národ v dnešním slova smyslu nejsou ničím věčným ani přirozeným, jsou samy historickým produktem modernizace 19. století. Ani perverzní efekty technokratického rozumu a expertizy nemohou být kritizovány s odkazem k nějakému ahistorickému „zdravému rozumu“. Ten totiž není výrazem netknuté lidské přirozenosti, ale produktem stejného procesu modernizace.

Fetišizace osamostatněných momentů „dialektiky osvícenství“ jako domněle absolutních opěrných bodů vzpoury proti němu byla podle Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera vždy hlavním trikem reakční pravice. Levice by měla nacházet jiné způsoby, jak se bránit odvrácené straně modernizace – takové, které nepovedou k zavržení všelidské solidarity a emancipace, ale k jejich reinvenci. Spíše než se inspirovat prezidentem Trumpem by mohla vést dialog s papežem Františkem.