Paralelní stát aneb Politické dějiny mafie. Nad knihou Neviditelná moc

Jako příklad, jak „průmysl násilí“ funguje, uvádí jihoitalské mafie – sicilské mafiány, neapolskou Camorru a kalábrijskou ’Ndranghetu – a předkládá nám jejich „politické dějiny“.

A přestože téma organizovaného zločinu bychom intuitivně řadili spíše do oblasti kriminologie, Saint Victorova kniha otvírá zcela nový pohled i na neregulovaný kapitalismus, s jehož vzestupy a pády jsou osudy mafií těsně spjaty.

Pojem neviditelná moc pochází od italského filosofa Norberta Bobbia. Podle něj se jedná o sílu, „která demokracii rozhlodává zevnitř a představuje dnes jejího hlavního protivníka“.

Paradoxně přitom zrod mafie úzce souvisí právě se zrodem demokracie – a kapitalismu. Francouzská revoluce a napoleonské války přinesly ve většině Evropy zánik tradičních feudálních vazeb. Na jejich místo nastoupil, jakkoli pomalu a opatrně, liberalismus. V oblastech, jako je právě jih Itálie, kam dosáhla moc centrálních autorit jen omezeně, ale feudální řád nahradilo spojení banditů a místních notáblů.

Předmoderní tajné spolky lapků s jejich přísahami a rituály, včetně proslulé omerty, tedy zákona mlčení, fúzovaly s chamtivými elitami, které toužily snadno zbohatnout na liberalizaci obchodu s pozemky.

Zločinecký model, jenž se zrodil ještě v době Bourbonů, se pak záhy rozšířil po celém jihu Itálie, protože v „kapitalistické ekonomice prokázal svou efektivitu a schopnost rychlé adaptace“.

Dosah mafie byl přitom dlouho podceňován, protože italská společnost odmítala připustit, že negramotní bandité infiltrovali ty nejvyšší, vážené vrstvy. A mafie samozřejmě dělaly vše proto, aby zastřely, že se jejich moc odvíjí od „mimořádně rozvinuté organizace a od beztrestnosti, za niž vděčily svým politickým a společenským konexím“.

Mafie se podílely na sjednocování Itálie v 19. století a značně spletitý vztah měly též s fašismem – Mussolini se je nejdřív snažil potírat, ani fašistický stát ale na jejich porážku nestačil. Skutečný zlatý věk mafiánů však přišel až po válce.

Saint Victor se vymezuje vůči exploatačnímu a zkratkovitému pojetí dějin mafie, zcela se mu ale nevyhne. Což je dáno i tím, že příliš nemůže používat standardní nástroje historické vědy. Mafie nemají veřejně přístupné archivy, stenografické zápisy porad a podobně. Navíc si autor vytyčil rozsáhlý úkol, který nebylo možné na tři sta šedesáti stranách zcela splnit, a tak se místy budete ztrácet ve jménech a někdy zoufale googlit příběhy mafiánských bossů i jejich obětí.

Saint Victorův důraz na politické dějiny je ale na místě. Ať už byla úloha mafie v americkém vylodění na Sicílii v roce 1943 jakákoli, po válce se mafiánské organizace staly jednou z bašt, které měly bránit šíření komunismu. Vzhledem k tomu, že v Itálii byla jedna z nejsilnějších komunistických stran v Evropě, nebyly obavy zcela neodůvodněné. A sami mafiáni byli pochopitelně z podstaty věci antikomunisty.

A tak se pro křesťanskou demokracii, hegemona italské poválečné politiky, stal organizovaný zločin na jihu Itálie klíčovým spojencem. Jejich více než třicet let nepřerušená vláda stála na rozdílení prebend a hluboké korupci na všech úrovních, což se s mafiemi dobře doplňovalo.

Navzdory tomu Saint Victor tvrdí, že jedině povalečný sociální stát „dosáhl v boji s organizovaným zločinem hmatatelných výsledků“. V této době to totiž byli stále mafiáni, kdo ve svazcích s politickými předáky tahal za kratší konec provazu.

Pak ovšem přišly ropné šoky a zhroucení sociálního státu, které bylo „v očích klanů pravým zázrakem“. V té době mafie vydělaly miliardy na obchodu s drogami a upevnily své vazby s finančním světem.

S nástupem neoliberalismu se stalo tím jediným, na čem záleží, vydělávání peněz – a pro to měly mafie dokonalé know-how. V prostředí co nejméně regulovaných trhů se daří nejenom nekalým finančním operacím, jako je praní špinavých peněz, ale populace je udržována v ekonomické nejistotě. Na místo státu proto nastupuje „paralelní stát“ mafiánských kmotrů.

Jaké to může mít dopady, ukazuje „ekomafie“, která na jihu Itálie uložila statisíce tun toxického odpadu, za což jí nadšeně platily firmy z celé Evropy.

Nejchmurnější na Neviditelné moci ale není vznik „paralelního státu“ ani vraždění kohokoli, kdo se odváží mafii vzepřít, nýbrž přesun mafie do vod mezinárodního kapitálu a faktické „pomafiánštění“ finančníků, v jehož důsledku jsou legitimní a nelegální praktiky stále hůře rozlišitelné. Mafie i spekulativní kapitál jsou vedeny bezohlednou kořistnickou logikou, v jejímž rámci záleží jen na úspěchu. (V tomto kontextu je na místě, že v roce 1998 časopis Time označil Lucky Luciana, architekta sicilsko-americké heroinové sítě, za jednoho z „podnikatelských géniů“ 20. století.)

A čím slabší je sociální síť, kterou by měl garantovat stát, tím je hrozba „neviditelné moci“ organizovaného zločinu větší.