Článek
Dvaatřicetiletý Josef Müller, holič a kadeřník z Dolního Cetna na Mladoboleslavsku popisuje střet, k němuž došlo 18. srpna 1914 u obce Zaleska Wola v dnešním Polsku.
Odpoledne ve čtyři hodiny začal boj. Celý pluk byl v boji, naši zálohu tvořila část jiného pluku. Postupovali jsme stále, až se setmělo, a asi v devět hodin večer, už za tmy, byl útok na pevnost. Tma jak v ranci, střelba kolem dokola. Rusové byli dobře umístěni a zastříleni, takže jsme zjistili, jaké ohromné síly vojsk tu na nás čekaly a z krytů na nás střílely. Byli jsme odraženi a prchali spolu s ostatními. Na lesní pěšině ležel náš poručík s kapesníkem na obličeji. První náš mrtvý, kterého jsem viděl.
Jednotka, u níž sloužil malíř František Karásek, ležela v srpnu 1914 v zákopech severozápadně od srbského Valjeva. Pouhý kilometr od fronty vojsko zřídilo lazaret.
Cihelna, která proměněna byla v nemocnici, v divizní sanitní ústav, byla též plukovní pomocnou stanicí i praporním obvazištěm.
V dlouhé místnosti panoval nesrovnatelný lomoz. Vojáci sanitní skupiny, nosiči obvazů od pěchoty, medikové čtyř pluků, asistenti, vrchní, plukovní i štábní lékaři – všechno se tu hemžilo pomícháno, nebylo přehledu. Jednoroční dobrovolníci, medici z druhého semestru, svazovali konce roztržených žil na čele, zašívali nejnebezpečnější rány, vrchní štábní lékař obvazoval pouhá škrábnutí.
V kůlně cihelny nebyla sláma, nemocný, který nebyl nosiči raněných postaven dovnitř i s nosítky, musil ležeti na holé zemi. V úzkých chodbách mezi stojany na cihly dřepěli u nohou ležících zranění, kteří si prohlíželi rozdrcenou ruku nebo vykřikli, když jim někdo stoupl na nohu, proděravěnou kulemi z kulometu.
Odněkud z chatrče zrekvírovali stůl a skříň a na tomto nábytku se prováděly těžké operace. Převalenou skříň umístili v prostřední místnosti, na ní ležel narkotizovaný pěšák našeho pluku, jenž byl úplně oblečen a jemuž jen rozřízli až ke kyčli kalhoty, a plukovní lékař mu amputoval nohu nad kolenem.
Četař Jaroslav Janda sloužil u sanitního oddílu, který se koncem října 1914 přesunul z Bosny do západního Srbska.
Tak jsme šťastně dojeli do Kamenice. Je to okresní městečko, sídlo soudu, které jsme téměř celé obsadili. Ve všech domech i skladištích samí ranění. Asi 1400. Mimo toho asi 600 zajatých Srbů, neměli obuv, napadl sníh a my je měli krmit a hlídat mimo těch raněných.
Plukovní lékař dr. Ledvinka, kterému druzí lékaři po straně říkali „Slezina“, od nás se svým špitálem k naší radosti odcestoval, ale měli jsme zase hodně co dělat, a to opět ve dne i v noci. Byla to hrozná podívaná. Ranění úplně bez pomoci, rány na nohou si balili do papírů, listy to ze soudních knih a protokolů, ten inkoust většinou kopírovací se jim vpil do ran, nedalo se to ničím očistit. Z toho otravy krve. Zpočátku jsem pracoval s jedním lékařem, který bohužel brzy odešel. S tím jsem chodil po domech a odebírali jsme nemocným moč. Za jedno půldne v devíti případech. Nádoby jsme žádné neměli, tak jsem přinesl prázdné dělové mosazné patrony od šrapnelů, válely se tam po dvoře. Vojáci leželi v prachu po zemi, ze všech možných národností. Objevilo se několik případů tetanu.
První setkání s nepřítelem si Václav Gayer z jihomoravských Jezeřan zaznamenal v pamětech u data 5. října 1914: Sotva jsme ušli asi půl hodiny cesty, pozorovali jsme jakési kritické rozechvění okolí. Poslové na koních tryskem přijížděli a odjížděli s rozkazy, což bylo známkou ne příliš utěšenou. Skutečně přišel rozkaz rozvinouti švarmlinii. Tušili jsme, co to asi bude, leč mlčky vykonali jsme rozkaz a šli vpřed vzdálení od sebe asi tři kroky. Naše čtvrtá četa byla určena za zálohu a šla tedy za první linií asi 200 kroků. Čím dále, tím více počaly pískat kule kolem uší a my jako nováčkové, poprvé jdouce smrtícím střelám vstříc, měli jsme jen malou dušičku v těle. Prošli jsme silným lesem až na pokraj jeho, přičemž střelba nabývala rázu množství rojících se včel, jež tak mnohého citelně uštíply. Leželi jsme za tlustými stromy zvědavě vykukujíce, odkud srší ty pekelné kule. Žádného však jsme neviděli.
V posledních dnech listopadu popisuje třiadvacetiletý voják postup bojištěm po odražení ruského útoku.
Byl to žalostný pohled na bojiště prosáklé krví a pokryté mrtvolami a výzbrojem. V pozůstalých několika chatrných stodolách leželo mnoho raněných jak našich, tak i ruských. Bylo nám patřiti na různé hrozné účinky odehraného lítého boje „na bodáky“, jenž nejvíc zuřil právě ve vsi Bakošovice. Tak v uzounké uličce bylo viděti dva vojíny z protivných táborů, jak jsouce proti sobě o zdi opření usnuli na věčnosť s chladnou ocelí v prsou, neb jeden druhému probodl hruď a dosud třímali zbraň v chladných pažích. Divná to páska přátelství a smíření, již si dokázali bodáky ve smrtelném zápase!
Seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.
