Článek
Václav Gayer z Jezeřan-Maršovic bojoval koncem září 1914 na východě Polska: V noci chodily hlídky venku prohlídce okolí přes velikou zámeckou zahradu, v níž byla krásná jablka. Ač bylo přísně zakázáno jísti ovoce – že prý z toho dostanem tyfus, choleru, úplavici a kdož ví jaké hrozné nemoci. Je to ale těžká věc, choditi stále okolo stromů obsypaných krásnými, svůdnými plody, zvláště když v žaludku stále revoluce a vzbouření, a neutrhnouti si a nechati žaludek v ustavičném protestu proti takové tyranii. Rozkaz je rozkaz a má se tedy plniti, zvláště na vojně je rozkaz svatějším než evangelium. Dobře však praví staré přísloví: „Zapovězené ovoce nejlépe chutná.“ A dle toho jsme se řídili, natrhavše si vždycky plný tlumok a i všechny kapsy řádně jablky napěchovali a skryli je pak v zákopech pod slámu a v nestřeženém okamžiku si na nich labužnicky brousili zuby.
Budoucí legionář Jaroslav Janda zažil hlad koncem roku 1915 při zajateckém pochodu přes Albánii. Ve městě Debar se mu podařilo s mladou Makedonkou vyměnit kus mýdla za krajíc chleba: Já nemohl uvěřit svému štěstí a padl na mě strach: teď se probudím a budu zase zklamán! Ale chleba jsem stále pevně svíral v ruce: byl to chleba, který jsem za celou válku nikde v Srbsku neviděl. Pravý žitný chleba, veliký krajíc z velikého selského bochníku, jako by ho ukrojila naše česká „pajmáma“. Zašel jsem k jezeru za boudu a tam jsem celý ten krajíc snědl. Před tím jsem byl hladov a blízek zoufalství, ten krajíc mi říkal: doufej, dějí se i nemožnosti, nezahyneš!
Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou popisuje mimo jiné Vánoce na italské frontě: Kamarádi chytili velikého psa, vypadal jako řeznický a byl dosti tlustý, tak jej zavedli za vesnici a odsypali z patrony skoro polovinu prachu, aby to tak nebouchlo, a tam jej zastřelili. Byla z něho dobrá pečínka i guláš a mimo to jsme dostali každý plechovku od konzervy sádla. Ještě dlouho po válce vzpomínal poručík Tomáš Boček, že když jsme šli do Itálie, tak tam psi štěkali, ale když jsme se vraceli, už žádný. Na začátku našeho postupu do Itálie jsme psy nejedli, poněvadž tu bylo dost drůbeže, hlavně slepice, které nebývaly v kurnících, ale spávaly v noci na stromech u sedláckých stavení. Stačilo zatřásti stromem a slepice spadla dolů. Někdy jsme je po kusech vařili v šálku nebo pekli nad otevřeným ohněm jako zbojnickou pečeni. Jednou kamarádi chytili kocoura a také ho tak pekli. Přišel náš praporčík a ptá se: „Kluci, co to pečete?“ Oni říkali: „Králíka, pane praporčíku.“ Tak říká: „Dejte kousek.“ Oni mu dali stehýnko a jemu to velice chutnalo.
Václav Huryta z Horek byl od podzimu 1914 internován na Sibiři, kde v roce 1915 podlehl tyfu: Kozáci se usnesli, že nám nebudou platit půl rublu na den, ale jen 30 kopějek, když pracujem, a když nepracujem, že nám jen pouhý čaj stačí. My se usnesli, že pod půl rublu pracovat nebudem. Kdo má hlad, ať jde za rybník do lesíka, kde je spousta mladých havranů, může si dle libosti napéct nebo nachytat ryb v rybníce. Na třetí den jsme skorem všichni na vranách, pečeme a vaříme, vrány řvou a Kozáci na koních jezdí a nadávají, jaký jsme to národ poganý, že jíme vrány. Někteří přivedli i psy, že je sní. To když Kozáci uviděli, mohla je ranit mrtvice. Navečer je soud. Ataman nám hrozí, že nás pošle do lágru, což my všichni chceme, a zároveň že půjde deputace se stížností k vrchnímu staničnímu atamanovi, že nás nechali hladem a že chceme do lágru. To pomohlo, na druhý den jídla dost, a kdo chtěl pracovat, dostal půl rublu i více. Ale vrány na nás nezapomněly. Jak viděly šedý oblek, křičely, jak by je dral.
Kateřina Benedíková z Kozojídek vzpomíná, jak v roce 1917 na moravskou dědinu přijel na rekonvalescenci po prodělaném břišním tyfu vídeňský manžel její starší sestry: Modré veliké oči jako by vyplňovaly celý ten zubožený obličej. Matka mu začala honem, chudáčkovi, zchystávat. Až se trochu zotavil, začala husí epidemie. Mamička ráno našla mrtvou mladou husu, už věděla, že je zle. Zdvihla ji, byla těžká jak bláto, a nesla ji do huménka zakopat. Karl už byl vzhůru, chodil po chalupě a hledal, co by snědl ještě před snídaní. Vida mrtvou husu, zaradoval se velice. Vysvětlovaly jsme mu, že se musí zakopat, nechtěl ani slyšet. „Jesus Maria, to chůsu!“ Uvolil se, že je bude i v noci hlídat a každou podezřelou zařízne. Sám husy kuchal, vařil, pekl. Jedl to jenom s kouskem chleba, okurkovým salátem. Nebo si přinesl dýni, rajčata, kapustu, zelené fazole, zelí. Nakrájel to do šťávy k masu, podusil a jedl. Oči tak slastí přivíral. Mein Gott, co by řekli jeho kriegskamarádi, kdyby věděli, jak on se má. Dal by jim, ó jé, kdyby za ním někdo přijel, adresu jeho k nám mají. Lidi, ten se spravil z těch čtrnácti patnácti hus, co nám onemocněly. Ztloustl a v obličeji vypadal jako mládenec. Naši nikomu neřekli, z čeho se tak vylízal, a on se v dědině s nikým nedomluvil a nikam nechodil. Odjel, asi třikrát napsal a ztratil se na italské frontě. Nezvěstný.
Salonní seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.
