Článek
28. července 1914 oznámilo jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo František Josef I., že „pletichy protivníka plného nenávisti jej nutí, aby se po dlouhých letech míru chopil meče“. Mocnář ve známém manifestu vyslovil důvěru v jednotu a věrnost svých národů a také ve Všemohoucího, že jeho zbraním dopřeje vítězství.
Mezi prvními českými vojáky, jichž se červencová mobilizace dotkla, byl i Jaroslav Janda z Vysokého Újezdu nedaleko Prahy, který tehdy sloužil u 11. zdravotního oddílu. V neděli 26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace a do 24 hodin se měli svým velitelům hlásit příslušníci vybraných vojenských těles. Jandův oddíl nikde vypsaný nebyl, a tak se třicetiletý četař dostavil na vojenské velitelství na pražském Karlově náměstí až v úterý ráno 28. července. Ven už ho stráže nepustily, nedovolily mu ani rozloučit se s rodinou. Ve svých pamětech Janda vzpomíná na zmatky, které mobilizaci v Praze provázely.
Mobilisace šla u našeho útvaru velice špatně, jako by to byla již předzvěst pozdějších potíží a nesrovnalostí. Speditér, který nám měl přivézt ze skladiště vojenskou muntúru a výzbroj, ji celý týden vozil po Praze. Rozkazy se neustále měnily, kočí se závozníkem a nákladem se řídili dle těchto rozporuplných příkazů a z Karlova náměstí vezli vše do Albrechtských kasáren, do Karlína na Invalidovnu, poté na Vyšehrad a nakonec opět na Smíchov. No a na cestě v červencovém vedru zavlažovali svá hrdla pivem, kočí popíjel a vyprávěl, jak ho honí s nákladem sem a tam, a týden pěkně uplynul.
Na srbskou frontu se Jandův oddíl vydal v polovině srpna.
V noci ze 14. na 15. srpna jsem spal v kasárnách oblečen, měl jsem službu jako „tagskaprál“. Ve tři hodiny ráno byl vyhlášen „tagwach“ a již ve čtyři jsme táhli o síle 12 sanitních oddílů po 60 mužích středem Prahy na nádraží císaře Františka Josefa. Náš oddíl měl hornistu, kterému chyběly přední zuby, a ani neuměl troubit, to mu však nebránilo, aby ve všech ulicích nevzbouřil spící obyvatele, kteří udiveně a rozespale vystrkovali hlavy z oken.
Budoucího obecního kronikáře Václava Gayera z Jezeřan-Maršovic na Znojemsku zastihla až všeobecná mobilizace 1. srpna ve čtyři hodiny ráno.
Zpráva ta ohlášena v časných ranních hodinách bubnem byla ohromující a působila při rachotu bubnu, jenž se zdál přímo příšerným, jako hromová rána. Hned nato shromáždili jsme se všichni branci prvé výzvy včetně 38letých k obecní radnici za příčinou vojenských pasů. Po celý tento den slyšeli jsme jen nářek a viděli uplakané tváře našich starostlivých matek, manželek, dítek a přátel. Hned se každý připravoval na tu smutnou, neznámou cestu plnou běd a trudů. Odpoledne asi o 2. hodině odbyvše si osudné loučení se svými milými, vsedli jsme za účasti celé vesnice na vozy a za velkého vzrušení a nářku přítomných opouštěli jsme rodnou vísku. Ještě poslední ruky stisk, poslední pohled zavlhlých očí a již jsme ujížděli do neznámé budoucnosti. Jak mnohý z nás upíral poslední pohled na rodnou vísku, kde prožil tolik krásných, ač i někdy trapných chvil svého mládí.
Jedenadvacetiletý Jaroslav Brandejs z Lípy nad Orlicí pracoval u koní na velkostatku hraběte Šternberka. Císař ho povolal do zbraně v září roku 1914.
Narukoval jsem k pěšímu pluku č. 18 do Hradce Králové. Na cvičák jsem chodil nerad, poněvadž nás tam honili hrozně. Ještě tak v sobotu, když pro nás přišla vojenská hudba a odvedla nás do ubytoven, to jsem mašíroval v předposlední čtveřici, kolem Grandu. Nohy jsem sekal jako starý mazák. Po výcviku po 8 týdnech jsme měli jíti na frontu, už jsme měli polní výzbroj, a tak vše bylo připraveno během 2–3 dnů odejít. Já nevím, zda z neopatrnosti, či úmyslně polil jsem si horkou vodou na čaj levou ruku, ta mně otekla a druhý den jsem šel ještě na střelnici, to mě nastydlo a udělal se mi puchýř, šel jsem k lékaři a ten nařídil, že zůstanu doma u kádru. Svlékl jsem polní výstroj a zůstal jsem u kádru v Hradci Královém.
Válka zasáhla do pracovních i osobních plánů Antonína Záruby z Maršova u Úpice. Se svou milou Boženkou se už před říjnovým odjezdem nestihl oženit, v květnu se jim narodil syn, ale svatba se mohla konat až v prosinci 1916. V listopadu 1914 poslal Antonín své milé lístek z výcvikového tábora v Údlicích u Chomutova.
Draze milovaná Boži, přijmi ode mne pozdrav srdečný a sladké políbení a moc na Tebe vzpomínám, jak se máš. Dnes v sobotu jsme tady šli poprvé na execírák, ale stala se s námi velká změna. Muselo to být, že jsme přišli na jinou zdravu a na jiný vzduch. Přišlo nám všem špatně a šest se jich svalilo na zem jako mrtvoly. Dnes nám bylo nařízeno, že nesmíme nic domů psáti a psaní otevřený všecko musí jít skrze kancelář. Proto to píši tak malý, aby to nebylo tak znatelný. Piš mi, jestli to prošlo a jestlis to obdržela, snad Ty to přečteš. Teď Ti budu psáti a nebudu to známkovat, ale musí to jít skrze kancelář a psaní otevřený. Bude brzy s námi zle. Pojedem zase pryč a nebudu smět psát místo pobytu, kde se zdržujem. Psal bych to do psaní, ale to by bylo spíše zabaveno. Lístku si tak nikdo nevšimne. Buď s bohem, milko milená, a žij!