Článek
Takto vzpomíná na svůj vstup do legií ve francouzském zajateckém táboře Carpentras v roce 1917 Jaroslav Janda: Přiblížil se den 4. října, četli jsme v novinách „Československá samostatnosť“, že už se o to jedná, že nám bude povolena naše čsl. armáda. A tak se nás ten den přihlásilo 10 – jako k svátku císaře Fr. Josefa – do legií. Přihlášky jsme psali česky a francouzsky a předali je do kanceláře. Věděli to zatím jen někteří dobří Češi, druhým jsme to tajili... Hned po Vánocích jsme byli my všichni Češi pozváni do kanceláře, kde nás očekávali dva legionáři, bratr poručík Martínek a jeden desátník v legionářském obleku. My dříve přihlášení jsme měli radosť, doufali jsme, že se naše situace konečně změní. Bratr poručík Martínek k nám měl řeč, ale řekl bych, že mohla míti lepší účinek, kdyby byla pronesena jinak, volena jiná slova, třeba byl smysl slov týž. On ale volil slova, která v mnohých budila hrůzu, třeba: „Naše práce bude krvavá.“ Výsledek byl ten, že dva z už přihlášených ubyli... Podepsali jsme se do přihláškových archů a setrvali jsme tam asi půlhodinu v zábavné rozmluvě. Poukazovali jsme hlavně na to, že by bylo dobře, aby všichni Češi byli dáni do samostatných táborů bez Němců a Maďarů.
Česko-německé otázky v době vzniku dobrovolných jednotek se Jaroslav Janda dotkl i dále ve svých pamětech a zabývá se i samotným názvem „legie“: Tenkrát jsme si ale neříkali, že jsme legionáři, a tomu, kdo by nás byl tak nazval, vedlo by se velice zle. My jsme se nazývali „československá armáda“. Když se řeklo „legie“, všichni jsme měli na mysli cizineckou legii francouzskou, která je složena ze všech možných „národů“, i Němců, a tou jsme nebyli, a být ani nechtěli. Ale přece u nás byl jeden Němec, a zrovna u naší roty. Byl sám mezi českými zajatci, myslím v Saint Nazaire, a ti, když mu pak oznámili, kam pojedou a proč, tak prohlásil, že je také obyvatelem Čech (byl někde od Chebu) a že také chce československou republiku, a proto také chce za ni bojovat. Bylo tedy vyjednáváno vše s Národní radou v Paříži, a když se tamní bratři za něj zaručili, byl do svazku naší armády přijat. Jméno legionáři jsme dostali až v Praze, když tam někteří naši důstojníci po převratu byli. Když se k nám do Francie vrátili, tak nám to oznamovali. Z počátku jsme to přijímali všelijak, ale po ujištění, že legie byly dávno před francouzskou cizineckou legií, že tedy není od ní jméno, jsme se s tím smířili.
Václav Nový z Doubravky, dnešní součásti Plzně, byl do císařské armády odveden 15. března 1915. O tři měsíce později byl zajat na východní frontě. V Rusku se přihlásil k České družině a „austrijácký mundúr“ konečně svlékl v lednu 1917. Po výcviku se účastnil bitvy u Zborova a prošel i střety s bolševiky. V pamětech popisuje okolnosti svého zajetí na řece Dněstru: Připravujeme se a rozmlouváme, co máme dělat, budou-li Rusové na nás střílet. Dávám návrh vzdáti se při prvním objevení ruského vojáka. Hoši až na malé výjimky úplně souhlasili. Tu však se již ve vrbičkách objevil první voják a za ním dalších deset. Moje stráž až na pěšáka Schejbala se rozutekla. Já dávám Rusům znamení, že se chceme vzdát. Proto jsem vyhodil pušku daleko přes sebe. Rusové v okamžiku byli u nás a projevovali velikou radost ze svého lovu... V ruských pozicích nás přivítal kapitán, který se vyptával na různé rozložení rakouských vojsk. Pověděli jsme vše, co nám bylo známo.
Pekař Viktor Rychetský z východočeských Černožic byl zajat poté, co byl raněn v Ravě-Ruské v září 1914. Následující čtyři roky jako zajatec pracoval v různých závodech a provozech. Do legií vstoupil v Pavlodaru na Irtyši v srpnu 1918. Domů se vrátil až na podzim 1920.
Čekáme ještě u přístavu 3 dny, než nás odvážejí do kasáren. Tam začíná být teprve vojančina. Přichází kapitán, ptá se každého zvlášť, kam chceš jíti: do vojska, nebo do pracovní družiny? Pravím do vojska. My, co jsme přijeli ze závodu, hlásíme se všichni do vojska. Kapitán z nás měl velikou radost a dával nás druhým za vzor, neboť někteří se vojska báli. Asi za tři dny nás oblékli, přišel nějaký důstojník a šli jsme na cvičiště. Dne 10. července odjíždíme na frontu.
Adolf Vaněk, příslušník 12. roty 1. pluku Jana Husa, zajatý v září roku 1915, směl svým blízkým doma otevřeně oznámit, že je členem dobrovolného vojska, teprve po vyhlášení československé samostatnosti. Lístek je z 5. prosince 1918.
Drazí! Druhé psaní, které vám píši. Jsem zdráv a rád bych totéž znal o Vás. Mohu tady v Rusku sice ještě zahynout, protože se ještě bojuje, ale to je jedno. Máme strašnou radost, že jsme to vyhráli doma. Myslím, že jste hned z prvních mých lístků z Ruska vyčetli, že jsem ve vojsku. Vstoupil jsem ihned, jak jsem přišel do zajetí. Byl jsem v bitvě u Zborova lehce raněn, což jsem Vám tehdy napsal. Teď se mi nestalo za celou tu dobu nic. Nyní jsme na oddychu v Čeljabinsku. Možná zde budem ještě bojovat. Dnes nás navštívil generál Štefánik.
Salonní seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.
