Palach je spíš polský hrdina, říká režisérka Agnieszka Hollandová

Rozhodla jsem se, když mi bylo patnáct. Předtím jsem chtěla být malířkou, ale pochopila jsem, že to není pro mě. Předně jsem nebyla obdařena velkým talentem, ale také mi malířské plátno nestačilo coby způsob vyjádření. Chtěla jsem vyprávět příběhy. Navíc jsem vždycky měla potřebu říkat lidem, co mají dělat. Mít moc.

Popravdě – nemám ten dojem.

Původně měla punc pouťové zábavy. Pak se vyvinula ve způsob sebevyjádření, kdy se experimentovalo s formou i náměty. Ateď jsme se zase vrátili zpět k pouťovému období. Ale i to se naštěstí už chýlí ke konci. A to nejen díky filmařům samotným, ale také kvůli jejich divákům – pokud totiž lidé nechtějí být konfrontováni se složitějšími otázkami, blbnou.

Stačí se podívat na současnou televizní skladbu: když se stále dokola díváte jen na programy pro pobavení, je to podobné, jako kdybyste jedli každý den pouze karbanátky. Mám dojem, že je čím dál více lidí, kteří blbnout nechtějí. Nastupuje nová divácká generace, která je intelektuálně a kreativně živější. K filmům má interaktivní přístup. Takoví diváci si je vyhledávají na internetu a třeba je i přestříhávají nebo o nich diskutují a jsou poté mnohem lepším publikem – citlivějším a vnímavějším.

Znáte americký seriál 24 hodin? Prezidenta tam hraje černošský herec. Nevěřím, že by Obamu zvolili, kdyby mu podobné mediální obrazy nevyšlapaly cestu. Svůj vliv měly americké seriály také na otázky rasismu, homosexuality nebo problém AIDS. Když gay není zobrazován jako podivná pitoreskní figurka, ale jako normální soused, svůj otisk to určitě zanechá.

Já sama se ovšem necítím jako nějaká odbojářka proti většině. Chci především zprostředkovávat zkušenost, zážitek.

To se musíme vrátit zpět k tomu, kdo do kina chodí. Evropské publikum se totiž změnilo, poameričtilo. Když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech začala častěji jezdit do Ameriky, všimla jsem si, že jsou tamní diváci infantilnější. Stejně jako děti chtějí slyšet stále dokola ty samé příběhy. Dospělí se při opakování zpravidla nudí, žádají nové podněty. Dřív by v Evropě neprorazily sequely. Dneska se na ně chodí stejně jako ve Státech. Vkus se vyrovnal. Evropští filmaři na to zareagovali dvojím způsobem. Buď se přizpůsobili, nebo začali točit mnohem komplikovanější snímky. V druhém případě se jejich tvorba divákům zcela oddálila. Na tom se podíleli i kritici a festivaly. Když si porovnáte filmy, které vítězily v Cannes před třiceti lety, a ty, které vítězí dnes, rozdíl je velmi markantní. Dříve se oceňovaly divácké filmy, dnes snímky výrazně menšinové. Kino se odcizilo.

V Evropě od první světové války převládalo vědomí, že jsme si prošli hroznými věcmi, s nimiž je nutné se vyrovnávat, a to nejenom v té primární politické rovině. Nejhorší zkušeností dnešních tvůrců však často bývá to, že se zasekli ve výtahu. Nevědí, jak najít cestu k hlubšímu prožitku, a z toho plyne určitý filmový eskapismus. Přesto to není bezvýchodné. Generace, co nezažila komunismus, na tom bude za pár let materiálně mnohem hůř, než je ta naše. Pak si lidé znovu začnou klást otázky po smyslu. Otázky, kterým se nelze vyhnout. Kinematografii to prospěje. Ostatně už dnes se stačí podívat na Řecko nebo Írán. Ai když asi filmy nebudou v budoucnu vypadat tak, jak jsme zvyklí, nějaký způsob audiovizuální narace určitě přežije.

Tuhle mě na tiskové konferenci rozzlobil jeden novinář. „Proč další film o holocaustu?“ ptal se mě. Copak se takhle ptají režiséra romantických komedií? Částečně souhlasím, že jistá nadmíra tady je. Ta však nevychází ze samotného tématu, ale z toho, kolik filmařů látku uchopilo blbě. Co považujete za filmová klišé z koncentráků? Ostnaté dráty? Kostnaté prsty? Pruhované mundúry? Ano, přemíra sentimentu musí diváky nutně otravovat. Je však důležité neslučovat to se závažností samotné látky.

Autentičností. Nepřibarvovat, nedělat realitu hezčí. Každopádně je čím dál tím složitější najít si pro podobná často zpracovávaná témata nový emocionální výraz. Když však odhlédneme od těchto formálních prostředků, jsem přesvědčena, že se téma holocaustu bude v budoucnu stále vracet a aktualizovat. I proto, že všichni cítíme, že když nebudeme opatrní, mohou se podobné hrůzy vrátit. Nikdy nebylo uspokojivě vysvětleno, co dovedlo lidstvo až k holocaustu. Už dnes je přitom ve společnosti znát jisté nepochopení minulosti. Všichni euroskeptici by se měli zamyslet, proč byl před lety tak dobrý nápad silně provázat Evropu.

Je legrační, že projekty, na které se mě v poslední době ptají lidé nejvíc, Hořící keř a V temnotě, mají národnostně prohozené hrdiny. Polák Socha je ukázkovým českým hrdinou – trochu měšťák, trochu vychytralý, stará se o své pohodlí, ale ostatní mu nejsou zcela lhostejní. Kdežto gesto Jana Palacha, které se objevuje v Hořícím keři, je svou naléhavostí velmi polské.

Ve své době Palachův čin uspíšil nástup normalizace. Češi si uvědomili, že pokud realita vyžaduje tak extrémní druh odporu, je snazší se s ní smířit. Palacha jste sice ještě brali jako národního hrdinu, ale o Zajícovi, který se upálil měsíc potom, už nikdo nechtěl slyšet. Společnost se rychle konformizovala. A Palachův odkaz to dodnes lidem připomíná. Já v té době v Praze zrovna studovala a tato zkušenost silně ovlivnila to, kým jsem. Proces konformizace je od té doby jedním z mých stěžejních témat.

Scenárista Štěpán Hulík, který napsal Hořící keř, měl v době psaní pětadvacet let, stejně je i oběma producentům snímku. Jejich věk jim snad dopomohl k jistému neokoukanému přístupu. Když mi scénář poslali, nemohla jsem si nechat ujít příležitost a nezpracovat tak zásadní událost i mého vlastního života.

Celá látka má teď kolem čtyř hodin. Scenárista psal snímek původně jako celovečerák, ale rozdělení tak bohatému spektru událostí určitě neuškodilo. První díl sleduje dopad Palachova upálení na jeho rodinu, druhá a třetí část už se hodně točí kolem právničky Dagmar Burešové.

Zajímavé je, že Poláci si Jánošíka přivlastňují stejně jako Slováci. Zatímco však ve slovenských adaptacích je pojatý jako romantický hrdina, Poláci o něm natočili v sedmdesátých letech kostýmovou frašku, která byla velmi populární a velmi blbá. Češi jediní tu postavu neprožívají, s chutí ji přenechali svým sousedům.

Film Jánošík – Pravdivá historie nebyl příliš úspěšný, i když na Slovensku se na něj docela chodilo. Hlavním problémem byla zažitá představa, jak má takový hrdina vypadat. Pokusili jsme se ji rozbít, ale nepodařilo se nám o své pravdě publikum přesvědčit. Když se na to zpětně dívám, asi nebylo rozumným krokem film předabovat. Češi by mu docela jistě rozuměli i ve slovenštině. Naplánovaná byla také minisérie, takže jsme stopáž museli prodloužit, a celkově se dramatický oblouk nešťastně zlomil. Měla jsem štěstí, že jsem pak natočila úspěšnější filmy. Režisér je vždycky tak úspěšný, jak úspěšné jsou jeho dvě až tři poslední věci. To předtím jako by nebylo. A na ženu jsou kladena měřítka ještě přísnější.

Mužům se víc odpustí. I když natočí tři pitomosti, pořád se ještě najde někdo, kdo jim dá novou šanci. Žena to má těžké už po prvním neúspěchu. Strop v této profesi má nastavený mnohem níže než její kolegové. Doufám, že se to časem změní, i když zatím se naše profese příliš nefeminizuje. Mnohem víc filmařek točilo před třiceti lety. Navíc mužská lobby praví, že pokud žena profesně a intelektuálně příliš vyroste, je potřeba ji shodit.

V politice to funguje podobně. Mnoho političek však na to reaguje nešťastně. Rozhodnou se, že budou víc mužské než jejich mužští protějšci, a stávají se tak nesnesitelnými a krutými. A pak si ostatní snadno řeknou: Proč pouštět do politiky ženu, když se z ní stane ještě větší kurva, než jakou by byl na jejím místě chlap? Střední cestou je důsledný humánní feminismus a určitá solidarita. Tou cestou se snažím jít.