Pád domu Gucciů. Eva Klíčová nad filmem Ridleyho Scotta

Celé to zároveň funguje podobně jako hazardní hra (včetně miliardářů na vrcholku pyramidy a živořících dělnic v její základně): reklama ruku v ruce s pop kulturou a sociálními sítěmi vytvářejí pocit potřeby, někdy i závislost, ale vždy aspoň touhu po unikátním předmětu, který nás „změní“. K našemu lepšímu a zajímavějšímu já, což je z větší části iluze, ovšem ne úplná – jinak by to nefungovalo.

Světové luxusní značky pak v celém systému hrají zásadní roli držitele tvůrčího a kulturního kapitálu. Bez nich by splaskla i bublina levné řetězcové módy nebo šedá ekonomika tržnicových padělků.

Jednou ze značek v současnosti nejcennějších je Gucci. „Gucci-Gucci-Gucci,“ frázuje se v hip hopu uznale, ironicky i značně kriticky, ale někdy před sto lety stála na počátku tohoto globálního kulturně-průmyslového fenoménu vlastně neznámá rodina sedlářů a brašnářů z Florencie. A právě někde mezi štepováním kůže režnou voskovanou nití a digitálním NFT tokenem Gucci se odehrál příběh „klanu Gucci“.

To, co začalo u toskánských řemeslníků, zatím symbolicky vrcholí v loňském snímku Ridleyho Scotta Klan Gucci (House of Gucci) natočeném podle knižní předlohy Sary Gay Fordenové The House of Gucci: A Sensational Story of Murder, Madness, Glamour, and Greed. Fordenová popisuje příběh ze sedmdesátých a osmdesátých let, love story Maurizia Gucciho, jednoho z budoucích dědiců impéria, a chudé dívky Patrizie Reggianiové, která končí Mauriziovou smrtí rukou nájemného vraha a Patriziiným uvězněním.

Příznačně všechno, co se v souvislosti s uvedením filmu událo, obratem naplňovalo svůj virální potenciál: od fotky hlavních představitelů Lady Gaga (Patrizia) a Adama Drivera (Maurizio) v lyžařských retro outfitech, včetně kožešinové čepice, svetru s copánkovým vzorem a perlového náhrdelníku, po mem z traileru, v němž se Lady Gaga údajně spontánně pokřižuje se slovy „ve jménu otce i syna a klanu Gucci“.

Přitažlivost čehokoli spojeného s magickou značkou jako by se tu nabalovala do obří sněhové koule, přestože někde hluboko v jejím středu je možná stejné vysvětlení, které platí i o oblíbenosti brandu mezi hiphopery: je to krátké výrazné slovo, které v sobě má něco živočišně zvukomalebného.

Tento magnetismus najdeme i ve Scottově filmu; stává se umanutou motivací Patrizie Reggianiové. „Tak sladké, tak svůdné,“ dí o rodinném jméně svého nastávajícího, respektive o rodinném byznysu, který v sedmdesátých letech už znamená jmění, kolem něhož se točí celebrity. Celý film pracuje s okouzlením vypracovanými kostýmky, sofistikovanými kabelkami a dekorativně rozmařilými doplňky, světem luxusu a dolce vita – a také osmdesátkovým retrem (dekáda převážné části děje), jež rezonuje i v současné módě. Stačí ale všechna ta krása na dobrý film? A je to film ironický, obdivný, nebo kritický?

„Hej, však to bolo hlavne o tej zlatokopke,“ zabloudilo k mému uchu z hloučku diváků při odchodu z kina. A ten člověk měl pravdu.

Jádrem Scottova filmu je skutečný a tragický příběh manželství chudé (ve filmu tedy úplně chudá není, spíše pozbývá kulturního vzdělání, zato má obchodnický instinkt) Patrizie a šviháckého právníka Maurizia Gucciho.

Vyprávění asi mohlo zapadnout do série American Crime Story, kdyby ovšem ona vražda Maurizia nebyla tím méně zajímavým na celém filmu. Taky to mohlo být něco na způsob Manželské historie, nebo dokonce Kramerová vs. Kramer. Možná, kdyby… kdyby děj filmu nakonec nestál jen na jednom z dvojice, a to na postavě Patrizie a herectví Lady Gaga, které utáhlo snímek, jenž jako by nevěděl jistě, jestli chce být vztahovým dramatem, anebo příběhem módního domu – ve finále zvládne oboje, byť jen nějak částečně.

Lady Gaga a její herecké proměny traktují příběh, jenž jinak plyne téměř nevzrušivě: na začátku ji sledujeme jako živočišnou svůdnici, která hravě uloví trochu nýmandovitého Maurizia. Postupně se z ní ale stává akční sebevědomá manželka: z elegantních šatů přeskočí do dravě vypasovaných kostýmků s širokými rameny. Vypadá to, že jako jediná z rodiny má vášeň pro „krásné věci“ a aspoň nějakou představu, co s firmou dál. Skvělá je pak jako zhrzená manželka a věrohodně projde též proměnou do lehce vulgární objednavatelky nájemné vraždy v neslušivých džínách a kožené bundě (sociální pád ve skutečnosti Reggianiovou nepostihl), jež se upne na svou osobní vědmu (Salma Hayeková).

Nutno zároveň říct, že ani Adam Driver nehraje špatně, jenže jeho postava mnoho poloh nenabízí: Maurizio má vždy vše, co chce, je Gucci, privilegovanost jako by jej uzamkla do role blazeovaného playboye, který tak nějak nic nemusí – osamělým vrcholem jeho emočního projevu je až scéna, kdy značku prodává Bahrajncům a vzteky znehodnotí talířek s carpacciem.

Podobně zakletí do sépiové elegance jsou i ostatní mocní Gucciové v podání Jeremyho Ironse a Al Pacina, jejichž role souvisí trochu s tím, že jakkoli film vypráví také o proměnách módního průmyslu, drtivá většina scén je podivně komorních – například ve srovnání s Altmanovým filmem Prêt-à-Porter, jenž si utahuje ze světa marnosti v přelidněné mozaice lidí od módy.

Gaga neuhraje jen oblouk od vášnivého vzplanutí přes manželské spiklenectví po hořkou zradu, kdy si Maurizio najde milenku, s níž začne konečně žít jako „rich kid“ a rozfofruje značnou část podniku. Především skrze její Patrizii sledujeme koncentrát dějin módy: cestu rodinného podniku elegantní značky filmových hvězd (ve skutečnosti prý Patrizia zaujala Maurizia Gucciho tím, že byla typově podobná Elizabeth Taylorové) k období masové obliby (viz scéna s padělky) i k pozdějšímu úpadku v devadesátých letech, kdy Maurizio vytlačil z podnikání zbytek rodiny, a k prodeji též jeho podílu boháčům z naftového království, kteří kontrakt uzavírají v teplákové soupravě.

Jak Ridley Scott tuto módní transformaci (něčím analogickým si prošla většina tradičních luxusních značek) na pozadí vztahových dramat pojal? Jako výpravnou ságu o společenských proměnách, které se otiskují do toho, co nosíme a jak se líčíme? Trochu snad – daleko dráždivěji, na hranici parodie, ovšem působí další vrstvy filmu. Všechno je tak italské! Gaga! Sex! Hádky! Driver v elegantním obleku seskakuje z bicyklu, aby si dal ristretto! „Italská“ angličtina všech herců! Rodinná setkání plná bizarních situací! Chvílemi to zkrátka vypadá jako reklama na italskou zmrzlinu nebo komedie s účetním Fantozzim.

Úplně nejkomičtěji, jako z nějakého animáku, pak působí ztřeštěný módeman Paolo Gucci (téměř nerozpoznatelný Jared Leto), který se svou předlohou nemá mnoho společného (dědicové zvažovali žalobu na filmaře) – snad kromě toho, že byl z rodiny vypuzen a dožil v chudobě. Trochu nechtěně tu film ukazuje, že vypjaté emoce provázené slzami přicházejí až tehdy, když peníze odcházejí – což je případ nejen Paola, ale i Patrizie.

Celý ten barvitý spektákl mísí drama a frašku, příběh dokonalého řemesla, stylu a elegance, který se roztříští o lidské emoce a globální ekonomický liberalismus. Jako by ale Ridley Scott nevěděl, co si o módě myslet – je šílená, krásná, nebo zbytečná? Je to všechno směšné, a přesto nakonec smutné. K tomu hutná dávka sladkosti a svůdnosti osmdesátých let.

Rozporuplnost vyprávění divákům asi trochu zamotá hlavu; ve jménu melancholie, retra a Lady Gaga je to ovšem nutno vidět!