Článek
Bylo tak narváno, že by se to při normálním provozu muselo zakázat: galerie u stropu byly ověšeny hrozny mladých lidí. Docela jsem se bál, aby se i s nimi nezřítily. A bylo ticho jako v kostele.
Na pódiu stály stůl a pět židlí. Uprostřed Václav Havel, jedním z dalších jsem byl i já. Otázky, odpovědi, pěkně to odsejpalo, jak se říká.
A pak se úplně od stropu ozval mužský hlas: „Nemyslíte, pane prezidente, že byste měli zakázat komunistickou stranu?“
Ten hlas jsem poznal okamžitě. Ačkoli měl Roger Scruton od roku 1985 zakázán vstup na území Československa, a dlouho jsme se tedy neviděli. Estébáci ho tenkrát vystrčili do Rakous kdesi u Bratislavy, protože zde nejen soustavně kazil mládež svými přednáškami, ale organizoval i „bytové přednášky“ svých západoevropských kolegů filosofů, včetně hvězd, jako byl Jacques Derrida. Poznal jsem jeho hlas také proto, že trochu ráčkoval. Podobně jako prezident na jevišti. Byl by to mezi nimi jímavý dialog, ale nekonal se.
Václav Havel byl evidentně zaskočen. Sekundy plynuly, čtvrtá, pátá, šestá… Už to začínalo být divné, skoro trapné. A pak se pan prezident zmohl jenom na: „To je, myslím, Petře, otázka pro tebe.“
Nevěděl jsem, proč pro mne. Ano, byl jsem v té době takzvaným představitelem Občanského fóra, ale proč neodpověděl prezident a proč mám odpovídat já? Byl jsem docela naštvaný.
Scrutonem vyřčenou otázku jsme si totiž – pokud to mohu vědět – do té doby nepoložili. KSČ se vzdala „vedoucí role ve společnosti“, její šéfové se vzájemně povylučovali, do čela si zbylý ÚV zvolil jakéhosi Karla Urbánka, se kterým jsme neměli o čem jednat; naším partnerem byl Ladislav Adamec. (S tím Urbánkem, nešťastníkem z Bojkovic, kde dělal přednostu železniční stanice a „na partaj“ do Brna a pak do Prahy se mu, podle jeho vlastních slov, vůbec nechtělo, jsme se nakonec setkali, ale jen proto, že na něj byl Václav Havel obyčejně lidsky zvědavý; bylo to nicméně setkání k ničemu.)
Brněnský trapas nebyl u konce: nastalo další ticho. Mlčel jsem tentokrát já. Sekundy zase plynuly, čtvrtá, pátá, šestá… I já byl zaskočen, stejně jako prezident. Potom jsem ale vyhrkl, co leželo, nezformulováno, na dně mé mysli: „Myslím si, že lepší než zakázat by bylo porazit je ve volbách.“ Další ticho, naštěstí už mnohem kratší. A pak celé divadlo tleskalo a tleskalo. Tleskali tehdy ti mladí, kteří celý Listopad spustili.
Strašně se mně v té chvíli ulevilo. Tak vida, oni si myslí totéž co já! Co my s Havlem.
Zakázat komunisty? Ale jak?
Často na to vzpomínám. Znovu a znovu jsme napadáni, že jsme tenkrát na začátku všechno zkazili tím, že jsme je nezakázali. Teď je prý už pozdě…
V tu chvíli na tom jevišti jsem si pod dojmem, že otázku položil člověk, kterého jsem si vážil tak, že jsem přeložil dvě jeho knihy (Slovník politického myšlení vydalo samizdatové nakladatelství Jiřího Müllera v Brně, Smysl konzervatismu v roce 1993 pražský Torst), ani neuvědomil, že zakázat tu stranu neměl kdo, ani nebylo jak. Jakou procedurou? Podle jakého hlediska? Neexistoval ještě Nejvyšší správní soud, ani Ústavní soud, tomu se navíc takové věci nikdy nesvěřují…
Podobné vysvětlení by nicméně tu moravskou mládež, pokud by tleskala zákazu, nejspíš neuspokojilo. Vždyť ještě dnes klidně napíše renomovaný redaktor renomovaného Respektu, že KSČ tehdy sice prezident vskutku asi zakázat nemohl, ale že to mohli udělat „soudci a parlament“. Panenko skákavá! Jací soudci? Krajští, nebo ti z Nejvyššího soudu? Podle jakého zákona? Parlament, kde byla i po dvou vlnách kooptací pořád ještě většina komunistů?
Ta dodnes se vracející otázka, spojená s výčitkou těm, kteří u toho na začátku byli, to je něco jako špatné svědomí: Kdyby vy jste tehdy…, všechno by bylo bývalo mnohem lepší! Nebylo. Strana by se přejmenovala a založila se znovu. Přibyli by jí mladí romantičtí idealisté. Jako strana protestní by existovala, pokud by byly důvody k protestu. A ty byly, jsou a budou. Název strany či hnutí je nevýznamný.
Jako v koze
A tak v těchto dnech přemýšlím o člověku, který se nás z té galerie zeptal. Bylo to to nejpodivnější navázání dialogu po více než čtyřleté přestávce. Přes vzdálenost mnoha desítek metrů, mezi lustry a štukaturami. Nejpodivnější navázání řeči mezi autorem velmi důležitých knih, které byly tehdy u nás zjevením, a jeho překladatelem, co teď seděl dole vedle prezidenta.
Petr Pithart (1941) je právník, historik a někdejší politik.
Roger Scruton položil podstatnou otázku a já, myslím si, jsem mu dal podstatnou odpověď. Ale nejdůležitější byli ti třetí, ti, kteří mohli po mé odpovědi také mlčet, anebo bučet či pískat na znamení nesouhlasu.
Scruton věděl, že v nás bude normalizace jako v koze, jak se říká. Že v nás bude vězet. My disidenti jsme to taky věděli. Tušili jsme, že komunisty budou lidé volit plus minus jako za první republiky. Co ale nevěděl ani on, ani my, kteří jsme věřili v očistnou funkci svobodných voleb, že ta strana bude za třicet let držet za šosy premiéra, který byl tehdy nejspíše ještě jejím členem. Kdo ví, kdy se do toho Maroka či Tunisu zvěst o Listopadu donesla… Možná až někdy na jaře?
V lednu 1990 jsme o tom, co skutečně nastane, nikdo nevěděli nic. Ani ten mimořádně chytrý chlapík Scruton.
Před dvěma lety nejspíše, jako konzervativec, hlasoval pro brexit. A skoro se ho dožil. Jestli bych se zase já na něco zeptal? Zda ten odchod z Evropy bude dobrá věc? Zda by se to nemělo nějakým dalším referendem převolit? Zda nebudou litovat? Nezeptal bych se. Poděkoval bych mu za čas a výlohy, obojí nezměrné, které věnoval naší zemi, aby v ní zasel semínka konzervativního myšlení, které je tu dnes nesmyslně spojováno s nacionalistickou pravicí. To je ale veliký omyl, proti kterému by jako první protestoval právě Roger Scruton.
