Článek
I to se dočteme v knížce Mají chobotnice duši? Fascinující nahlédnutí do zázraku vědomí americké přírodovědkyně Sy Montgomeryové (česky ji loňský rok vydalo nakladatelství Kazda v překladu Vojtěcha Ettlera).
Odkud se bere fascinace těmito tvory? ptám se autorky.
„Chobotnice má téměř magické schopnosti a není divu, že lidé, kteří ji mohli v jejím přirozeném prostředí pozorovat, byli okouzleni,“ odpovídá. „Tito živočichové jsou ohromně silní, a zároveň nekonečně ohební. Dokážou měnit barvu i tvar, vypouštět inkoust, vystřelit se v silném proudu napříč mořem. Ovšem zřejmě nejvíc vzrušující je, že chobotnice vynikají v řešení problémů. Jsou zvědavé a hravé – což jsou vlastnosti, které lidé oceňují.“
Dokážeme však těmto živočichům skutečně porozumět? Vžít se do jejich rozptýleného vědomí, jak zní shrnutí hypotézy australského filosofa vědy Petera Godfreye-Smithe o tom, že chobotnice může mít inteligenci i osobnost decentralizované do celého těla, tedy že – jak píše Montgomeryová – „má každé její rameno takzvaně vlastní hlavu“?
„Rozptýlené vědomí pro nás není nepředstavitelné, vezměte si mnohočetnou poruchu osobnosti. Navíc i zdraví lidé ukazují jinou osobnost ve společnosti tchána či tchyně a jinou mezi nejbližšími přáteli,“ odpovídá autorka. „Vžívat se do ostatních je zajímavé duševní cvičení a způsob, jak rozšiřovat svou vlastní duši. Můžu pozorovat rybu, jak plave a dýchá ve vodě, anebo hyenu, jak se válí ve zvratcích, a uvědomovat si, jak dobře se při tom musejí cítit. Stejně jsem se snažila porozumět chobotnicím, jakkoli přesnou představu o vědomí někoho jiného nemůžete mít ani v případě vlastního sourozence. Ale pořád se o to musíme snažit, abychom s druhými mohli soucítit.“
Kultura chobotnic
Montgomeryová ve své knížce zachycuje vědecká zjištění i vlastní pozorování – k těm nejzajímavějším patří její potápěčská zkušenost s chobotnicí, která si na mořském dně pěstovala cosi jako „krabí farmu“, přičemž kraby možná nejdřív omámila inkoustem.
Jen okrajově se pak autorka věnuje zatím nepříliš probádanému fenoménu: chobotnice byly vždy považovány za samotářské živočichy, jak se však ukázalo, některé druhy žijí v komunitách o velikosti až čtyřiceti jedinců. Může se tady zrodit něco jako chobotničí kultura?
„Chobotnice už klidně svou kulturu můžou mít, jen my jsme si toho třeba ještě nevšimli,“ říká k tomu Montgomeryová. „Víme, že kultura se vyskytuje u mnoha dalších zvířat: slonů, vran nebo šimpanzů. Ale tohle všechno jsou relativní vědecké novinky. Teprve v průběhu mého života objevila Jane Goodallová, že šimpanzi používají i vyrábějí nástroje a že to učí taky svá mláďata, což bylo do té doby považováno za výlučný znak lidské kultury. Posléze se přišlo na to, že nástroje používá množství zvířat, včetně ptáků, ryb nebo hmyzu. Keporkakové se zase kolektivně podílejí na písni, kterou zpívají samci a která se každý rok mění. Ale opět: teprve během mého života vědci odhalili, že zvuky, jež tyto velryby vydávají, jsou písně se strukturovaným systémem zpěvu a ticha, a ne jenom divný hluk.“
Sy Montgomeryová
Sama Montgomeryová ve své knize píše o chobotnicích, že „ani mimozemšťané z toho nejpotrhlejšího sci-fi nejsou tak zvláštní jako ony“. Ptám se tedy, co říká na hypotézu vesmírné vědkyně Moniky Gradyové, že v mrazivých mořích jednoho z měsíců planety Jupiter by mohly žít bytosti podobné právě chobotnicím (což je nápad, který se už předtím objevil u několika autorů science fiction).
„To by bylo skvělé!“ usmívá se Montgomeryová, a jako by navazovala na mýty z Gilbertových ostrovů: „Těším se na loď plnou chobotnic, která k nám přiletí z vesmíru. Naši budoucí páni budou přinejmenším vědět, jak udržet oceány čisté, což je věc, ve které náš druh katastrofálně selhává.“
To mě přivádí k poslední otázce – jsou ještě aktuální plány na průmyslový chov chobotnic, na něž loni upozornil například britský deník Guardian a proti nimž protestovali vědci i environmentální aktivisté?
„Ano, pokud vím, tenhle ďábelský plán pořád existuje. Je to děsivé. Copak jsme se v ničem nepoučili z koronavirové krize? Lidé si, zdá se, neuvědomují, že tahle pandemie nepochází z Číny nebo ze zvířat. Stejně jako HIV-AIDS, SARS, prasečí i ptačí chřipka a další nemoci vznikl také covid19 vinou obrovské lidské krutosti – člověk proniká do přirozeného prostředí zvířat, vytrhává je z jejich domovů a cpe je do přeplněných kotců, aby mohl využívat jejich těla, jak se mu zachce. Průmyslový chov chobotnic, podobně jako lososí farmy a vůbec všechny farmy, kde zvířata nemají dostačující životní podmínky, je krutý, barbarský a nechutný; a může mezi chovanými i divokými zvířaty vyvolat nějakou novou nemoc.“
Snad nás tedy zachrání chobotničí bůh Na Kika, ať už přiletí odkudkoli.
