Osmdesátá léta? Čas, kdy hodiny jdou, ale život stojí, říká Uwe Tellkamp

Kniha obsahuje mnoho drážďanského. V místních vzbuzuje otázky: Koho autor mínil? Poznávám to či to? Souhlasí děj s tím, co jsem sám zažil? To byl první problém. Druhý spočívá v tom, že obyvatelé Drážďan mají velmi osobitý vztah k vlastním dějinám. Nevím, jak je to tady v Praze, ale v Drážďanech se neodpouštějí žádné nepřesnosti ve vztahu k určitým budovám. Musíte znát přesná data založení, musíte je umět pěkně vypočíst… A třetí problém: ve svém díle se zodpovídáte i sami sobě. To všechno byly důvody, proč jsem měl před autorským čtením v Drážďanech velký respekt. Ale dopadlo to dobře.

V západním Německu vzbuzuje kniha méně zatížený zájem – čte se více jako román, jako příběh, a méně jako sbírka údajů, kterou je třeba kontrolovat. V podstatě ale žádné zásadní rozdíly nepozoruji. Tedy kniha vyprovokovala i nějaké útoky, ale nijak masivní.

Kritickým pohledem na společnost osmdesátých let. Ovšem na obě její strany – jak tehdejší nomenklaturu, tak na lidi, kteří se pokoušeli držet zpátky, prokličkovat nebo si vytvořit svůj vlastní svět. Proto je tento pohled i dost sebekritický.

Agonie. Čas, kdy je vše umrtveno. Čas, kdy hodiny sice jdou, ale život stojí. V osmdesátých letech byla pořád jakoby zima. Bylo to období chladu – mnoho sněhu, rzi, popela. Tady v Praze máte ještě hodně domů, které mají barvu z tehdejší doby – popelavou barvu, barvu velbloudů nebo sucharů, žemlí. Země ležela na smrtelné posteli. A člověk měl pocit, že už nikdo nevládne v tom smyslu, že by rozhodoval. To jenom ti nahoře měli strach z lidu, lid měl strach z reakce státní bezpečnosti a z vlády a nikdo nic nedělal.

K obrazu mého dětství patří ulice a čtvrti plné sovětských vojáků. Zabrali celé ulice. Bydleli tam. Směňovali jsme s nimi hodinky a učili se tak ruská slovíčka. Měli obchody, v nichž jste mohli najít pár mandarinek, které jinde nebyly. Věděli jsme, že to jsou okupanti, že nejsou zrovna vítaní, neměli jsme je v lásce – ale o jejich přítomnosti nebylo možno vůbec diskutovat. Vždycky u nás byli – od roku 1945 až do devadesátých let. Nijak jsme se s nimi nebratřili, což by sice chtělo hodně vládnoucích Němců, ale sami sovětští vojáci ne. Brali jsme je prostě na vědomí.

NDR neměla žádné problémy roku 1968, neměla žádné problémy kolem hokejové reprezentace. Ale Pražské jaro hrálo pro generaci mých rodičů obrovskou roli. Bylo jim tehdy něco přes dvacet, věřili, že vzniká třetí cesta, tzv. pravý socialismus. Ostatně pro mne jako člověka z Drážďan hrála velkou roli sama Praha. Pro nás byla vždy orientačním bodem. Když jsme řekli hlavní město, tak jsme mysleli samozřejmě nejprve na náš Berlín, ale hned vzápětí na Prahu, jakožto hlavní město, do nějž máme vlastně ještě blíž.

Pravidelně. Existoval tehdy určitý limit, kolik si člověk mohl vyměnit korun. Ten nešlo překročit, a tak jste si museli zkrátka ušetřit. V Praze jsme bývali nejméně dvakrát třikrát do roka. Kupovávali jsme sportovní boty v Domě sportu, rybářské pruty, já jsem tu oslavil svou Jugendweihe, což bylo v NDR slavnostní přijetí čtrnáctiletých mezi dospělé. Tehdy jsme bydleli na Kladně a šli se podívat i na hokej…

A nesmíme také zapomínat, že Praha byla možností, jak se vidět se přáteli, kteří „vycestovali“, tj. kteří odešli do západního Německa. Do NDR jet nemohli, protože by byli zatčeni. A tak jsme se setkávali tady v Praze – v hotelu, ve Valdštejnském paláci. To vše sahá velmi hluboko do mé biografie. Poslouchali jsme vaši hudbu – skvělá smyčcová kvarteta: Smetanovo, Janáčkovo, které hrálo zpaměti, staré Vlachovo, které udělalo nejlepší nahrávky Debussyho, jaké znám. A krom toho pohádky, které nám byly předčítány. Dodnes máme se ženou, pocházející rovněž z Drážďan, dvacet svazků překrásně ilustrovaných Jaroslavem Šerých, Mirko Hanákem… A Hurvínek a Spejbl – to jsou desky mého dětství.

Ano, byla povelem k novému začátku. Zemřel 10. listopadu 1982 a hned následující den se v novinách objevila úmrtní oznámení. A tehdy už jste to mohli cítit. Mně bylo necelých čtrnáct, ale už jsem přesně věděl, že se něco stane, že starý řád odešel a nikdo neví, co přijde místo něj. Diskuse v rodině a s přáteli o tom, co bude, na co se máme připravit, byly v dalších letech velmi intenzivní.

Ne, tak tomu nebylo. Můj obraz Drážďan je pohádkový. Realitu v mém románu je třeba brát opatrně. Vždyť každá kniha rozvrhuje určitý model a jako model pro Drážďany jsem zvolil vlastnosti a specifika společenského zřízení. Jedním z takových specifik pro mne vždy byl všední život úřadů. Samozřejmě bych to mohl udělat realisticky a popsat reálné úřady. Ale tím bych nezachytil pocity, které jste měli, když jste za nějakým skutečným úředníkem šli. To byl dojem jak z kafkovského labyrintu. Proto jsem se rozhodl zapracovat do své knihy tyto fantastické momenty ve smyslu jakýchsi pohádkových prvků.

Ostrovní světy vždy symbolizovaly i utopie. Askánský ostrov, na němž sídlí v mé knize soudy, je odvozen od Askánů – šlechtického rodu. Pro mne je v tomto jméně navíc skryta malá reference na Kafku, který vedl sám se sebou a svým zasnoubením s Felice Bauerovou soud na askánském dvoře, totiž v hotelu Askánský dvůr v Berlíně (reflexe této scény je i v díle E. Canettiho Druhý proces – pozn. red.). Jinak se ovšem jedná o starou mocnou rodinu, ke které patří mnoho šlechticů v Sasku. Pro mne symbolizuje určitý soudní okrsek.

Naproti tomu sídlo nomenklatury zvané v knize Ostrom je převzato již z křesťanského dělení na západní a východní Řím a je narážkou jak na byzantinismus, chápaný jako extrémní svět úřadů, aktů a žádostí, tak i na Moskvu.

Samozřejmě že z počátku existovalo silné ztotožnění se systémem, ale později už ne. Nechci budit dojem, že se NDR skládala jen z podobných vilových čtvrtí. To není pravda, panelová zástavba byla mnohem typičtější – spolu s převládajícím omezeným, maloměšťáckým pohledem. Ale mne právě zajímal náhled zvnějšku, z netypického světa. Tak jako mám jako cizinec úplně jiný pohled na Prahu, než kdybych tu bydlel, tak i v tomto případě mohu ze zvolené perspektivy hledět na systém jinak, a vytvářet tak napětí mezi oběma světy.

Velmi, zvláště po lidské stránce. Čtvrť, kterou jsem znal, už není, její obyvatelé se skoro všichni odstěhovali, nebo byli odstěhováni. Už si nemohli dovolit nájem, nebo se změnila vlastnická práva. Mnoho domů bylo zrenovováno, vypadají hezky, ale nepatří do světa, v němž jsem vyrostl.

V podstatě tam bydlí stejná společnost jako dříve, jenom pocházející ze starých spolkových zemí, nebo ti, kteří v poslední době na něčem zbohatli. Mnoho obyvatel přišlo ze Západu a nemá žádný vztah k městu. Je to nejspíše stejné jako u vás s Američany – že přijdou a mají peníze a všechno si pronajmou a myslí si, že se ocitli v nové Paříži, ale vlastně nemají žádný hlubší vztah k Praze jako takové – k tomu, čím je a čím byla.

Ano, ten útěk od světa, kouzelný vrch, pohádka jsou věčné. Ale přesto už neexistuje. Nicméně tuto změnu zpracuji v dalším románu, v této knize jde o budování a trvání oné věže. To, jak bude narušena a zbořena, musím ještě napsat.

Ano, věděl jsem i to, že obsáhne sedm let. Koneckonců to souhlasí se skutečností: 10. listopad 1981 až 9. listopad 1989, sedm let od Brežněvovy smrti k pádu berlínské zdi.

Obtížnější bylo, jak je zobrazit. Jak přejít od počátečního pomalého pohybu v čtení i v čase, kdy se takřka nic neděje – během prvních 250 stran uběhne jen pár dní, na posledních 250 stranách naopak celé roky. Jak ale zachytit na konci ten pocit, že se všichni ocitli v divokém proudu, kde je strhnou revoluční změny, kdy jedno navazuje na druhé, kdy nikdo nemá čas, kdy se za jediný den stane více než jindy za měsíce. Věděl jsem, že poslední slovo bude mít Braniborská brána, otevření společnosti. Ale jak zobrazit ten zběsilý pohyb dějů, událostí, času, kdy spolu všichni mluví, to osvobození lidí – jak toto vše zobrazit, aby čtenáři pocítili, že nastává úplně nová doba, do níž jsou protagonisté románu strženi, to jsem dlouho nevěděl.