Článek
Z českého pohledu se zdá, že se Rusko vrací ke Stalinovi jako k významné kladné historické osobnosti. Co se to děje?
Ano, dá se říct, že u nás dochází ke Stalinově rehabilitaci. Tendence to je. Očividně. Protože když vycházejí dějepisné učebnice pro vyšší třídy a v nich se říká, že Stalin byl úspěšný manažer, který z agrární země udělal industriální, a že všechny oběti stalinských represí byly onou nezbytnou rotací kádrů – dá se říct, že už je ten proces hotovou věcí. V televizi dávají stalinské filmy, filmy o hrdinských rozvědčících (rozuměj agentech NKVD – pozn. red.), kteří působili ve třicátých letech v Evropě. Pakt Molotov–Ribbentrop se interpretuje jako moudré rozhodnutí sovětského státu, jako pokus zachránit mír pro sovětské občany… A tak dále. Však to jistě znáte z novin.
Dnešní vláda udělala všechno pro to, aby současné národní povědomí chápalo Rusko jako následníka SSSR a vztahovalo se k celé jeho hrdinské historii. Jestliže Putin zahájil svou éru tím, že řekl, že krach Sovětského svazu byl tragédií a geopolitickou katastrofou a že on osobně toho lituje, je celkem přirozené, čím to končí.
V devadesátých letech to vypadalo, že se Rusko vrací k carské tradici. Může v tom mít dnešní vývoj kořeny?
Tak to podle mne nebylo. Na začátku devadesátých let se Rusko nezačalo vracet k carské historii, ale pohnulo se k setkání s Evropou, k civilizovanému světu. Tohle si vlastně mysleli všichni, inteligence i podnikatelé. Jenže se ukázalo, že je to iluze.
V jedenadevadesátém roce jsem byl na Lubjance, kde strhávali sochu Felixe Dzeržinského, a všichni, co jsme tam stáli, jsme věřili, že všechno, co bylo, navždy mizí a že se staneme otevřenou společností, civilizovaným státem. Ale ukázalo se, že homo sovieticus byl silnější. Neřekl bych ale, že o tohle Putinovi šlo, že by plukovník KGB přišel proto, aby nás vrátil do minulosti. Nejde o Putina, jde o to, že homo sovieticus byl komunisty vyšlechtěn jako druh s určitými mentálními a etickými vlastnostmi. A tenhle homo sovieticus začal mutovat. Proto nakonec Putin někde na Západě před dvěma či třemi lety řekl, že nás není třeba učit demokracii. Jenže v Rusku je všechno, co v jiných zemích, kromě demokracie. To je náš deficit. A jestli něco potřebujeme, tak učit se demokracii. Nežijeme ve veselé době.
Putin podle vás pochopil, co to je homo sovieticus, a došel k tomu, že musí zemi vést s ohledem na tuhle mutaci?
Ne. On je jako člověk dostatečně zkušený a dobře zná náš lid. On to jenom použil. V zásadě se dá říct, že všechno se mohlo vyvíjet úplně jinak. Ale on si vybral tuhle cestu.
Vladimír Sorokin čtoucí (vpravo)
V knize Den opričníka připomínáte velkou roli pravoslaví. Vy sám jste věřící?
Ano. Jsem věřící. Ve dvaceti jsem se nechal pokřtít.
Ptám se, protože kontrast víry a činů patří k nejpůsobivějším motivům toho příběhu.
Skuteční opričníci v 16. století polovinu svého života strávili v kostele, podobně jako sám Ivan Hrozný. Jejich den začínal v pět ráno. Ivan Hrozný a Maljuta Skuratov (velitel opričníků – pozn. red.) vystoupili na zvonici a zvonili, čímž začínala bohoslužba. Pro opričníky ji sloužil sám Ivan Hrozný. Tak to šlo každé ráno, pravda, s výjimkou svátků. Teprve potom se dali do díla.
Car byl v ruské tradici následníkem boha na zemi. Takže jim to nepřekáželo v tom, aby zabíjeli a drancovali v jeho jméně…
Domníváte se, že vývoj v Rusku se ubírá tímhle směrem?
Mám přítele, historika, a ten mi, když jsem tu knihu před čtyřmi lety napsal, řekl: Mně se zdá, že jde o takové zaklínání, aby se to nestalo. Dneska říká: Ne, to není zaklínání, to je věštba. Jako spisovatele mě to těší, ale jako občana… To ne. Ale podobně už o tom mluví a píšou další lidé. Že se všechno vyvíjí podle Dne opričníka.
Nicméně naděje tu je – že cihel na velkou ruskou zeď bude prostě málo.
Ohrožuje dnes Rusko izolace?
Skutečná izolace začíná u xenofobních nálad, které šíří naše televize. Během posledních osmi let nám vrátily obraz Západu jako nepřítele. Takže jsme teď prakticky obklíčeni nepřáteli. Tahle propaganda nás formuje. Západ chce náš plyn a naši ropu, ale chce nás nakazit západními idejemi, podobně všechny východoevropské země a bývalé svazové republiky nás chtějí nakazit bacily oranžové revoluce. Gruzie je nepřítelem poprvé v celých dějinách rusko-gruzínských vztahů. Rozhádali jsme se s nejbližšími – s Ukrajinou i s Běloruskem jsou vztahy slabší. Tohle nikdy nebylo… Samozřejmě Amerika je znovu největším nepřítelem jako za Brežněvových časů.
A Čína?
Číny se bojíme. Není to přítel. Takovýhle obraz se usazuje v mozcích obyvatel. Co je venku, to jsou jen nepřátelé. A Putin rád opakuje jednu větu Alexandra III: Rusko má jen dva spojence – svou armádu a své loďstvo.
Před několika lety proběhly tiskem zprávy o tom, že Rusko prodává Sibiř Číňanům, že nabízí Číňanům její kolonizaci. Pak tyhle zvěsti utichly. Víte o tom něco?
Ne. A nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché. Ale Číňané už na Sibiři jsou. A je jich tam dost. Problém je v tom, že nemáme promyšlenou východní politiku. Chybí nám idea vzájemných vztahů. Ekonomické vazby fungují, plyn, ropa, ale jak tam žijí lidé, to nikoho nezajímá.
Vladimír Sorokin
Ještě se vrátím ke Dnu opričníka. Překvapilo mě, jak je ten obraz živý, přesvědčivý. A taky že jste opričníky nechal vyznávat Dzeržinského heslo: Chladný rozum, horoucí srdce a čisté ruce. Z té knihy jsem cítil obrovskou energii, musel jste ji psát v nějakém ohromném přetlaku. Co bylo impulsem?
To se tak nahromadilo. Reakce na současné Rusko.
Nebyl jím jeden podnět?
Ne. Ale… Znáte Kutuzovský prospekt?
Ano.
Celá vláda bydlí v Rubljovce (proslulé milionářské předměstí Moskvy – pozn. red.) a jezdí do práce a z práce po Kutuzovském. Když je vidíte jet ráno a pak zase večer, je to dostatečně silný obraz. Všechna auta se klidí z cesty a oni v těch strašných černých vozech jedou, jako by žádná pravidla neexistovala… To jsou skutečně zvláštní lidé.
Takhle jezdí i nižší úředníci, nejen vláda. A mnohokrát se stalo, že někoho přejeli, rozbili auta, mrzačili lidi – a vyvolali pak proti těm postiženým trestní stíhání.
Opričníci přesedlali z koní na mercedesy.
Když jste Den opričníka psal, měl jste na mysli i Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče?
Když jsem začal psát, nepřemýšlel jsem o tom. Ale je víc takových děl, například Alexej Tolstoj napsal Den Petra, kde popisuje jeden den Petra I.
Rozhodně jsem nechtěl parodovat Solženicyna. Jeden den člověka je podle mne vulkanická forma, která umožňuje pohlédnout na celou společnost kolem dokola. A nemůžete to roztáhnout do románu – to není román, ale povídka. Protože kdyby se to mělo rozvíjet dál, ztratilo by to dynamiku. Důležitý je pohyb. Proto jsem se rozhodl pro jeden den.
Vladimír Sorokin
Jste vlastenec?
Ano. Jsem patriot místa, kde bydlím. Velice miluji Podmoskví; nežiji teď v Moskvě. A opravdu jsem patriot toho místa. Nejsem patriot našeho státu. Je velký rozdíl mezi břízami, ruskou krajinou, ruským jazykem a ruskou literaturou, ruským charakterem – a těmi úředníky. To je velký rozdíl.
Je něco, co vás na dnešním Rusku těší?
Mladé pokolení. Protože cestují a vidí, jak žijí lidé jinde. A velmi dobře rozumějí tomu, co se v Rusku děje. Jestli se u nás něco změní, tak jen s příchodem tohoto pokolení.
Ale své mladé mají i vládci, i opričníci mají svou mladou generaci…
Víte, co řekl Lev Nikolajevič Tolstoj? Špatní lidé jsou silní proto, že se umí spojit. Takže lidem dobrým nezbývá než se také umět spojovat. Jistě, je to utopie. Ale to, co se děje u nás, mi připomíná dobu pozdního Brežněva, kdy si všichni uvědomovali, že taková vláda nemá budoucnost, že už je to jen groteska. Zdá se mi, že tahle doba je taky taková.