Ondřej Slačálek: Vyrvat mýtus z rukou fašistů. Znepokojivé slovanství podle Marie Janionové

Knihu Marie Janionové Znepokojivé slovanství z roku 2006 můžeme díky nakladatelství Herrmann & synové a překladu Lucie Zakopalové nově číst i česky. Janionová v ní otevírá řadu pozoruhodných otázek. Pozoruhodné nám mohou přijít i proto, že v našem kontextu je romantismus a priori trochu podezřelý – a jakékoli řeči o slovanství tu jsou podezřelé více než hodně. Neustále a zejména posledních pětatřicet let si opakujeme, že slovanství je jen jiné slovo a kulturní předpoklad pro ruskou nadvládu. Odpor ke slovanství má místy povahu až rasistické nenávisti, přesněji sebenenávisti, protože ta nenávist je zaměřená také proti nám samým.

Jedna z otázek, k níž se Janionová vztahovala, je spor o to, do jaké míry lze připodobnit situaci postkomunistických zemí střední a východní Evropy k situaci bývalých kolonií – a zda jim můžeme porozumět skrze postkoloniální teorie.

Tato otázka nezestárla. Právě naopak. Řada umělců a komentátorů dnes ohřívá rétoriku protikoloniálního odporu coby instantní způsob, jak pochopit současný rusko-ukrajinský konflikt. Jiní však varují, že jde o příliš snadné cestování myšlenek, které nelze jen tak přenášet ze zkušenosti zámořské dominance a rasových rozdílů. Má smysl přemýšlet o koloniální nadvládě bez rasismu? Není to krádež patosu pro situaci zcela jiného útlaku, který měl zcela jinou dynamiku?

Na přesvědčivosti této kritice dodává fakt, že se ve východoevropském kontextu chopili postkoloniální teorie často nacionalisté, jako například polsko-americká konzervativní myslitelka Ewa Thompsonová, jež používá postkoloniální koncepty na obranu pravicových konzervativců kolem Kaczyńského.

„Kolonizovanou mysl“ mají podle ní především východoevropští liberálové, kteří se snaží poučovat a zahanbovat vlastní společnost hodnotami přijatými ze Západu, aniž by si všimli, jak nerovný vztah vytvářejí a že ze Západu dělají „náhradního hegemona“.

Thompsonová patří k těm, kdo mají sklon zabydlovat se v traumatu, činí z něj stabilní situaci, jež má být pojmenována a kompenzována. Odpovědí je podle ní najít vlastní (národní) hrdost a postavit se novým kolonizátorům z Bruselu i jejich domácím liberálním pomahačům.

Součástí takového přístupu je pochopitelně učinit domácí tradici samozřejmou. Aby se o identitu mohlo opřít něco tak těžkého jako politická vůle a politické požadavky, musí být pevná a neměl by ji nikdo zpochybňovat. A tedy: co Polák – to katolík…

Přístup Marie Janionové je zcela opačný. Odkaz k podobnosti s kolonialismem jí slouží především k tomu, aby vykreslila obraz polské identity (a obecně většiny slovanských identit) jako něčeho naopak nesamozřejmého a nejistého, v jistém smyslu roztrženého.

Podle Janionové nás slovanství vrací k původnímu traumatu, kterým bylo násilné převálcování slovanského pohanství brutální christianizací. V mnoha případech to doprovázelo podmaňování slovanských společností a zotročování jednotlivců, k čemuž odkazuje i etymologie slova Slovan ve většině evropských jazyků: neukazuje ke slovu jako ve slovanských jazycích, ale k slave, Sklave, esclave – tedy k otrokovi.

Měli bychom ovšem dodat, že mnohé nové slovanské státy, jako třeba ten český, se v lovu a prodeji otroků zdatně činily, jak připomínal svého času historik Dušan Třeštík. Kdy se „vyrovnáme“ s touto svou minulostí? A lze se s ní vůbec jakkoli smysluplně vyrovnat?

Zatímco v roli otroků Slovany během staletí nahradily jiné populace, některá traumata trvají. Slovanská mytologie je dnes ztracena v hluboké nejistotě: polské a české děti znají mnohem lépe řecké, římské nebo i keltské mýty než ty slovanské. Trhlina v identitě se projevuje „svébytným slovanským traumatem, pocitem, že patříme ke slabším a ustrkovaným, zotročeným a poníženým, zbaveným jakéhosi skrytého dědictví, nespravedlivě zapomenutým a odsunutým na okraj, k obětem procesu, kterému se říká dějinný pokrok“. To dává také slovanskému příběhu jeho univerzalitu.

Janionová ukazuje v různých dílech polské literatury, zejména z období romantismu, návrat k tomuto traumatu. Sleduje ale obecnější cíl. Shrnuje jej slovy Thomase Manna: „vyrvat mýtus z rukou fašistů“.

Tento cíl je nanejvýš aktuální. Současný zápas „liberálů“ s „populisty“ lze totiž číst také jako poslední dějství procesu zahájeného osvícenstvím: jako zápas rozumu s mýtem, kritického racionalismu s romantickým nacionalismem. Liberální strana si v tomto sporu až příliš snadno nárokuje rozum (a pravdu) a vykazuje ostatní do sféry mýtů (a lží a fake news). Používá přitom navíc rétoriku, v níž se pravda redukuje na fakta, případně rovnou na „data a čísla“. Jako by mnohá čísla nebyla jen zdrojem nehorázné demagogie, ale i mýty svého druhu! A jako by v bohatství mýtu nebyla skrytá pravda, jen jinak řečená a nepřevoditelná na „data a čísla“. Je to pravda, která se nás dotýká, na níž se účastní emoce – a ano, je to pravda, jež může být neskonale zrádná.

Fašisté věděli, proč chtějí zacházet s mýty. A Mann i Janionová věděli, proč je třeba jim je vyrvat z rukou: osvícenské představy o možnosti porazit mýtus rozumem jsou nejen nabubřelé, ale především neschopné pochopit, do jaké míry bylo samo osvícenství velkým mýtem, do jaké míry působilo emotivní silou příběhu o vítězícím a emancipujícím se rozumu mnohem více než jednotlivými rozumovými argumenty.

Mýtus může být manipulací, může strhnout k nekritickému následování a fanatismu. Může být ale také zdrojem hlubších vrstev pravdy, k nimž se rozum (ještě?) nedopracoval. Janionová se chce skrze rekonstrukci mýtů, skrze interpretační dialog s nimi dostat k těmto hlubším vrstvám pravdy.

Slovanství je v Česku dominované ruskou perspektivou, je skoro nemožné myslet jej bez ní. I popularita „keltství“ v devadesátých letech 20. století byla do značné míry pokusem uniknout tomu, být v jedné kategorii s Rusy. A ačkoli je v polském případě slovanství o mnoho nezávislejší na vztahu k Rusku, tento vztah tam pochopitelně také silně působí.

Dle Janionové je Polsko ve většině geografických představ „na východ od Západu a na západ od Východu“. To vede k různým pokušením, z nichž to nejznámější popsala srbská antropoložka Milica Bakičová-Haydenová jako „zanořený orientalismus“: aby byla daná společnost pokládána za dostatečně „západní“, investuje nemalou energii do důrazu na to, že sousední společnost je o to více „východní“.

To je přístup, který známe více než dobře ze vztahu mnoha Čechů ke Slovákům (nejnověji ho uplatnil redaktor Respektu Marek Švehla, bizarně stopující problémy slovenské politické kultury až kamsi ke stěhování národů). A je to pochopitelně přístup, který uplatňuje řada autorů z různých středoevropských zemí vůči Rusku. Obzvláště dnes. A obzvláště dnes je důležité inspirovat se texty, které se takovému přístupu vyhýbají.

Pohrdavý přístup k Rusku je dle Janionové snad srozumitelný tváří v tvář jeho vojenským agresím. Je ale také selháním ve zkoušce, zda jsme schopni vyvarovat se stejně pohrdavého přístupu, jaký nám tak vadí, pokud jej Západ uplatňuje vůči nám.

„Rusák jako nepřítel se stává jedním z prvků polské identity,“ píše Janionová v interpretaci knihy Doroty Masłowské Červená a bílá, odkud si vypůjčuje i hanlivý expresivní výraz pro Rusy. „Komplex polské druhořadosti vůči Západu končí přesvědčením, že Rusáci jsou ještě zaostalejší, ještě horší než my.“

Vůči Rusku podle Janionové neselže jen takový přístup, který se vzdá nadřazenosti a je schopen sebeironie (jako je jí schopna právě Masłowská), a především se dokáže otevřít realitě ruského života i reálným dilematům Rusů, a ne jen těm, které u nich chceme vidět. Což je přesně to, co dnes bolestně postrádáme.

Lucie Zakopalová, jejíž citlivý překlad knihu Znepokojivé slovanství zpřístupnil českým čtenářům, srovnává v doslovu Janionovou s Vladimírem Macurou a doporučuje komparativní čtení s jeho Znamením zrodu. Ze srovnání ovšem plynou spíše výmluvné rozdíly.

Zatímco Macura ke svému tématu přistupoval s ironickým odstupem, s citem pro hru a mystifikaci a zaměřoval se více na biedermeierovské české vlastenectví než na romantismus, pro Janionovou jsou klíčoví polští romantici. Nebojí se jejich patosu a nebuduje si vůči němu odstup. Naopak: rekonstruuje patos polských romantiků a vřazuje jej do vlastního patetického jazyka. Vážná témata se podle ní bez patosu neobejdou. Macura ukazuje, že i tam, kde si Češi jako u Erbena osvojili romantický styl, neměli odvahu evropských romantiků bořit pravidla a oslavit revoltujícího jedince, a naopak zdůrazňují přísný řád a normy – přírody i pospolitosti.

Češi nejenže zapomněli své pohanství, ale také v Máchovi odmítli svůj romantismus. Pokud by nechtěla skončit u Máje, musela by Janionová v Česku objevovat pozapomenuté autory a texty jako Nebeského filosofickou báseň Protichůdci nebo Masarykem vysmívaného Upíra Josefa Václava Friče. Téhož Friče, který se stane objektem ironie v Macurově románu Komandant.

Zapadlá báseň českého studentského předáka z barikád roku 1848, která nechá upírova potomka skončit v roli revolučního vůdce, je jedním z mála českých příspěvků k tématu upírství. To se vrací napříč Znepokojivým slovanstvím a Janionová mu věnovala i antologii o upírovi „od Goetha a Byrona k Toporovi a Sapkowskému“.

Proč upír? Pro slovanské pohany byl podle Janionové klíčový vztah k mrtvým. Jedním z nejdůležitějších odkazů k tomuto vztahu je pak pro ni rozsáhlá báseň polského romantika Adama Mickiewicze Dziady, popisující lidové svátky mrtvých s kořeny v pohanských rituálech.

„Pouze mrtví jsou svobodní,“ říká Janionová, když interpretuje Mickiewicze, „živí podléhají dvojí moci“, pánům i kněžím. Z dialogu se svými mrtvými mohou čerpat svobodu i živí, ovšem jen když se mu otevřou. Tento dialog je autorčiným velkým tématem; její patrně nejznámější kniha, vydaná pár let před Znepokojivým slovanstvím, se jmenuje Do Evropy ano, ale jen s našimi mrtvými (2000).

To, co zní na první poslech jen jako konzervativní úcta k mrtvým, je zde ovšem mnohem hlubší a odvážnější počin. Jde o dialog se vším všudy. Mrtví mají moc nás překvapit. Mohou se ukázat jako monstra, anebo vůbec pěkné potvory. K mrtvým můžeme mít patologický, přivlastňující vztah a oni nás mohou zničit – tak jako Mickiewiczův ztracený milý, kterého dívka přivolá zpět a on se vrátí coby zombie (motiv známe z Erbenova plagiátu Svatební košile, ovšem s obroušením extrémních motivů a doplněným happy endem). Obě strany mluví samy za sebe, mrtví jsou svobodní a my svou svobodu objevujeme v dialogu s nimi.

Tato myšlenka jde radikálně proti duchu dnešní doby. Ta představuje diktaturu přítomnosti a zejména mládí, které „má život před sebou“. Duch doby snadno smete pohled Janionové vulgárním materialismem: Jak by mohli být mrtví svobodní – když neexistují?

Minulost se v době diktatury přítomnosti v lepším případě ignoruje, v horším případě nadřazeně soudí z pohledu našich vlastních hodnot a kritérií – nedovedeme si totiž představit, že by nějaké jiné měly právo na existenci.

Případně si mrtvé modloslužebnicky přisvojujeme a děláme z nich idoly, jak působivě ukazuje český dramatik S. d. Ch. ve své nedávné knize Filmařská trilogie, působivém zachycení zápasu „Havlových“ a „Vachkových sirot“ na FAMU a jejich vztahu s mrtvými velikány, co si jdou svou cestou.

Podobné přivlastňování (založené na neochotě akceptovat smrt) u výjimečných postav je rubem běžného přístupu, který ve svém Muzeu opuštěných tajemství (2009) charakterizuje současná ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužková takto: „Zajímalo by mě, odkud se vzala ta naše trvalá nadřazenost ve vztahu k minulosti, to nevyléčitelně tupé, absolutní přesvědčení, že my, současní lidé, jsme rozhodně a kategoricky moudřejší než ti tehdejší – na tom jediném základě, že máme odhalenou jejich budoucnost: že my víme, jak oni skončí. (Nijak dobře!) Něco podobného jako ve vztahu k dětem: poučování a blahosklonnost. A stejně jako děti i lidé minulosti se nám vždy jeví naivní…“

Janionová nás přitom nevede k tomu, abychom se našich hodnot a kritérií tváří v tvář minulosti vzdali. Vyzývá nás ale, abychom poznávali a respektovali různost. Historická citlivost představuje multikulturalismus v čase, úctu k radikální odlišnosti, které je třeba se vystavit, abychom pochopili nejen „svobodu“ svých mrtvých, ale spolu s ní i svobodu nás samotných. Tu totiž nelze získat vyskočením z minulosti. Dvojnásob ne, pokud se toto gesto stane všeobecným a pokud je jedním ze základních rysů současné ideologie, která si přítomnost i budoucnost představuje jen jako neustálé přibývání stejného. Lze ji získat pouze tehdy, pokud budeme s našimi mrtvými mluvit jako rovní s rovnými.

Svou knihou Znepokojivé slovanství se Maria Janionová pustila na nejistou půdu a velmi dobře to věděla. Jasně se distancovala od nacionalismu i naivních představ o slovanství. Z díla nedávno zesnulé chorvatské spisovatelky Dubravky Ugrešičové si bere děsivé obrazy návratu romantismu v podobě vraždění v devadesátých letech v bývalé Jugoslávii a dodává, že právě tato válka „nadobro zkompromitovala všechny pokusy o rasistickou idealizaci Slovanů“.

Ač Janionová patřila k polské levici a feminismu, snadno se ocitala v podezření, že její výzvy jsou konzervativní a že i ona volá po uzavřené identitě. Britský politolog a polonista Stanley Bill položil na okraj její knihy tvrdou otázku: Nevylučuje identita postavená na slovanství velké množství Poláků? Jak se do ní vejdou polští Židé, či – můžeme dodat – neslovanské pohanské kmeny z Pobaltí?

Tato námitka není úplně spravedlivá: Janionová opakovaně zdůrazňuje židovskou minulost Polska a vrací se k Mickiewiczově myšlence o propojenosti polského a židovského osudu.

Ale dobré úmysly nevyvracejí jádro problému. Možná jej zesiluje povaha Dziadů: rozmlouvat s mrtvými potřebujeme, ale musí to být nutně naši mrtví? Nespočívá jejich svoboda právě v tom, že už nikomu nepatří – a naopak naše svoboda v tom, že můžeme rozmlouvat s různými minulými zkušenostmi, aniž bychom si je přivlastňovali?

A pokud vstoupíme do Evropy s „našimi mrtvými“, dokážeme také rozmlouvat s mrtvými zbytku Evropy? Jak s mrtvými předky dnešních Evropanů, tak s mrtvými oběťmi různých koloniálních masakrů, které Evropané způsobovali po světě?

Janionová položila strhujícím způsobem silné otázky, její odpovědi jsou ale jen těžko udržitelné ve svém celku, často vyvolávají spíše protiotázky.

Bylo by ostatně překvapivé, kdyby tomu bylo jinak. Rozmlouvat s mrtvými a vyrvat mýtus z rukou fašistů zkrátka nelze úplně beztrestně.