Ondřej Slačálek: Myslet občanství ve vlkově břiše

Slogan měl jistě navodit distanci od toho, co se z disentu stalo, tedy od legitimizačního vyprávění nového polistopadového režimu, který socialista Jan Tesař ostrými slovy odmítl hned v roce 1990. Zároveň měl podtrhnout, že v rámci československého opozičního prostředí se Tesařův přístup vymykal již před listopadem 1989. V čem spočívala jeho odlišnost? A mohou nám Tesařovy tehdejší úvahy něco nabídnout i pro přítomnost?

Tato otázka je zvlášť zajímavá ve světle rozhovoru, který roku 1980 poskytl Philipu Rothovi Milan Kundera. Spisovatel-emigrant v něm prohlásil, že neopustil Československo ani tak kvůli režimu, jako spíš kvůli možnostem myšlení a psaní v opozici. Opozice byla podle něj svou situací nucena k mělkému myšlení – když s ostatními sdílíte opoziční prostředí, nemůžete je důsledně kritizovat. Jakýkoli tvrdý kritik někoho, kdo čelí tlaku režimu a jeho tajné policie, se totiž může stát spolupachatelem této tajné policie. A proto je třeba jakoukoli polemiku formulovat s ohledem na tuto možnost zneužití, ohleduplně – a tedy často nedotaženě. V prostředí, v němž nelze doříkávat kritiku, nelze podle Kundery ani důsledně myslet.

Není divu, že to disidenti brali jako urážku a doklad, že Kundera se jejich situaci poměrně brzy odcizil, pokud ji vůbec kdy chápal. Jednotlivá díla disidentského myšlení stojí jako jemná výčitka vůči tomuto odsudku, formulovanému dopředu. Napětí, které je v nich přítomné (a které se někdy projeví dost otevřeně, jako třeba ve Vaculíkově Českém snáři a v debatách o něm), nicméně ukazuje na reálnost dilematu, které Kundera poněkud příkře a s preventivním poraženectvím popisuje. A podobným svědectvím jsou i mnohé texty Jana Tesaře: jsou politickým myšlením, silným a přesvědčivým, ale za cenu toho, že se nebojí tvrdé polemiky s jinými disidenty, že musely být v řadě momentů čteny jako narušení disidentské solidarity – a zároveň autor ve svých poznámkách po desetiletích sám říká, že některá místa by bez nutnosti zohlednit situaci policejní perzekuce formuloval ještě ostřeji.

Název knihy Co počít ve vlkově břiše lze číst nejen jako hold příteli Zdeňku Vašíčkovi a jeho kritice disidentských fejetonů nazvané Co psala Karkulka ve vlkově břiše, ale také jako humornou parafrázi titulu Leninova spisu Co dělat?. Tesařova odpověď je protikladná té Leninově – tam, kde Lenin v carském Rusku horuje pro stranu profesionálních revolucionářů, mluví Tesař o otevřených strukturách občanské společnosti jako jediné alternativě nejen vůči diktatuře komunistické strany, ale i vůči totalitárním pokušením, která mohou přijít po ní.

V roce 1969 se Tesař snažil působit v odborech, později ve skupinách nezávislých socialistů i sítích nezávislého vzdělávání. Ideálem je mu opozice, která vytváří své instituce, uskupení na pevných základech a otevřená ostatním. Patrně tehdy nečetl text Tyranie bezstrukturovosti, v němž roku 1970 Jo Freemanová popsala nesnáze neformálních skupin feminismu druhé vlny. Našel by v něm však řadu paralel své kritiky neformální moci některých disidentských „hvězd“ i absence otevřenosti navenek.

Tesař se bránil výlučnosti disentu, jeho noční můrou byl slogan paralelní polis, pocházející ze stejnojmenného Bendova eseje, který pro něj byl extraktem myšlení ghetta (asi by podobně odsoudil i Bondyho představu o společenství „invalidních sourozenců“). Nikoli paralelní instituce jako nástroj vydělení výjimečné skupiny a podpůrné sítě, která jim umožní přežívat – ale alternativní instituce jako vstup do veřejného prostoru, totalitní diktaturou drasticky zdeformovaného, jako nabídka pro zbytek společnosti.

Reálný a strhující příklad takové cesty mohl vidět v Polsku konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, nenašel jej ale v československé společnosti. Ta si ve své většině opakovala a dodnes opakuje stereotyp Poláků jedoucích na koni proti nacistickým tankům – k vzteku historika Tesaře, který umí kořeny tohoto stereotypu vysledovat k nacistickým filmovým týdeníkům z roku 1939.

A zde nacházíme i určitý paradox Tesařových textů a patrně také to, co jej přivedlo k emigraci v roce 1980 a k mistrovské kritice české společnosti v Mnichovském komplexu: ač opakovaně odmítá disidentskou exkluzivitu, zároveň neustále naráží na to, že opoziční jednání je prakticky vzato výlučné a většina společnosti pro něj nemá valného pochopení. Sám vzpomíná, jak jej zklamalo chování desítek dělníků, s nimiž po okupaci pracoval, u policejních výslechů. V tom, že ze strany disentu nepřišla směrem ke společnosti dostatečně jasně a silně podaná ruka, má asi Jan Tesař pravdu, ačkoli ji někdy formuluje s velkou tvrdostí. I jeho vlastní příběh ale signalizuje, že není vůbec zjevné, že by na sebevstřícněji podanou ruku přišla společenská odezva.

Jedna z klíčových otázek Tesařovy knihy Co počít ve vlkově břiše, právě tak jako jakékoli politické aktivity, zní: Kdo jsou partneři? Zatímco pro velkou část disentu byli přirozenými partnery západní spisovatelé, filosofové a novináři, u Tesaře vidíme vůli učit se a vést dialog se společnostmi v podobné situaci – tedy s jinými východoevropskými zeměmi.

Na počátku je jistě praktické tázání: Co se lze naučit z polských, sovětských, maďarských zkušeností? Ale praktickým zájmem to nekončí. Podle Tesaře by spojitost v osudu měla být také specifickým zdrojem solidarity disidentských skupin nebo i společností se stejnou zkušeností a rovněž vymezení se. Toto vymezení je pojmenováno dost radikálně: Tesař navrhl jako „základní princip pro spolupráci opozicí jednotlivých východoevropských národů: kterýkoli z demokratických proudů z naší (tj. východní) Evropy nechť má přednost před nám politicky nejbližším spojencem ze Západu“. Jen tak mohou podle něj opoziční hnutí uhájit svou svébytnost a nenechat svou zkušenost zglajchšaltovat nejen východoevropskými diktaturami, ale ani západní převahou.

Sám Tesař popisuje tuto svou představu jako zcela neúspěšnou, protože nepraktickou. Životní nezbytností východoevropské opozice byla (mimo jiné finanční) podpora, kterou mohl nabídnout jedině Západ. Už samotným jejím poskytováním ale samozřejmě projevoval, a to patrně nejen bezděčně, svou převahu.

Tento moment Tesařových textů je jistě dobový, protože možnosti diskuse východoevropských opozičních zkušeností, byly-li nějaké, jsou minulostí. Ve stejné míře je ale také vysoce aktuální, protože tehdy popsaný vzorec platil i nadále, zesílený o ideologii „střední Evropy“ v letech osmdesátých a o představu drtivého vítězství Západu v letech devadesátých. Nebylo období po roce 1990 ve znamení pohledu jednostranně upřeného na Západ? Neignorovali jsme donedávna zkušenosti a potenciální partnery k dialogu v jiných východoevropských zemích s nadějí, že je ve frontě na západnost prostě předběhneme? A nedohání nás to dnes? Ivan Krastev a Stephen Holmes popisují posledních třicet let jako „věk imitace“, neustálého napodobování Západu. Nemohli jsme si to aspoň částečně odpustit?

V časech, které nás podle všeho čekají, bude možná znovu třeba poznat do větší hloubky zkušenosti zemí, které si také prošly postkomunistickou transformací, integrací na Západ v roli druhořadé semiperiferie, nebržděnou mocí oligarchů, částečným převzetím státu polokriminálními strukturami a autoritářským populismem. Jistě, mnohé z toho známe i ze Západu (a zejména jeho jižní semiperiferie, jejíž zkušenost rovněž trapně opomíjíme). Ano, rozdělení mezi západní a východní zkušeností dnes nelze absolutizovat stejným způsobem, jakým to snad v době psaní svých textů mohl dělat Tesař. Přesto však může být otevření se různým východoevropským zkušenostem a rozpoznání své vlastní v dialogu s nimi velmi důležitým momentem.

Jiným disidentem je Tesař také v pojetí politiky. Už v textech z Co počít ve vlkově břiše vidíme východiska, která se zřetelně odlišují od těch Havlových, jak je známe z jeho esejů Moc bezmocných či Politika a svědomí. Právě nad Politikou a svědomím se mezi oběma autory odehrála zajímavá polemika (která ale patří již do osmdesátých let, a proto v aktuálním Tesařově výboru nefiguruje).

Havel by Tesaře patrně zařadil mezi autory, jež kritizoval v Moci bezmocných a kteří podle něj aplikují na minulý režim politickou kritiku, a v důsledku toho jim uniká existenciální rovina, skrze niž režim na člověka útočí.

Právě destrukce lidské autenticity a vztahu člověka k pravdě je podle Havla mnohem důležitější než jakýkoli politický cíl daného režimu, falešná řeč moci je důležitější než obsahy, které se v ní vyslovují.

To je silný moment Havlovy kritiky státněsocialistické diktatury, kterou chápe především jako manipulaci s lidstvím, proti níž je třeba postavit existenciální revoluci. Havel dokázal pro byrokratickou a civilizační manipulaci člověkem najít velmi působivý slovník, který snadno získal převahu nad většinou především politických kritik normalizačního režimu, dokázal se ve své esejistice dotknout hlubších stránek lidství. Často tak ovšem činil velmi stereotypizujícím způsobem, který jako kdyby zůstal na rovině pouhé negace režimu, proti jehož hrubozrnné frázi nabízel Havel svou obdobně hrubozrnnou antifrázi.

Tesař nepopírá význam morální a lidské dimenze režimu. Je to ale aréna občanské sebeorganizace, kde je proti němu třeba vystoupit, a tato aréna musí mít politický rozměr.

Politika přitom pro Tesaře není „utkání hodnot s pahodnotami“, jak by mohl sugerovat Havlův pohled, ale utkání různých hodnot, bez jejichž soupeření není myslitelná lidská svoboda a potažmo svobodná společnost. V tázání po morálce jdou Havel i Tesař značný kus cesty společně: ale zatímco Havel reprezentoval ten typ politiky, která si morálku vzala jako svůj politický prapor a často odmítala uznat oprávněnost protivníka, Tesař chápal politiku jako svobodný prostor růzností, z nichž žádná neupírá té druhé z domněle nadpolitického či předpolitického stanoviště její morální oprávněnost.

A tak Tesař dle mého názoru předjímá ve svých polemikách ze sedmdesátých a osmdesátých let leccos ze selhání Havlova pojetí politiky v letech devadesátých. Jestliže Havlovo pojetí vyústilo v kýč na náměstích, kde velkým srocením hlásaly velká slova různé „morální autority“ a „osobnosti“, pro Tesaře je vyústěním občanské aktivity vytváření struktur a institucí, které dají příležitost i dosud bezejmenným lidem být něčím víc než tleskajícím davem nebo podpisem pod peticí.

Politický cit Tesař projevuje také v přístupu k padesátým letům. Vstupuje do této bolavé otázky v kontroverzní roli – jako historik a soudní znalec v procesu se sedmi příslušníky StB (včetně známého Picha-Tůmy), kteří se dopustili vražd a dalších zločinů. K soudu dojde v letech 1968 a 1969 a ještě před skončením procesu se soudní znalec pro své aktivity proti sovětské okupaci sám stane vězněm (Tesař strávil ve vězení celkem sedm let). Zatímco dobové roztrpčené svědomí volá po přísném trestu po pachatele, Tesař se ptá po povaze systému, kterému Pich-Tůma a další sloužili. Odmítal se spokojit s obětním kozlem, který na sebe vezme hříchy režimu.

Tesařovo pojetí padesátých let ústí do návrhu, který i dnes překvapuje svou přesvědčivostí a radikálností: pochopit období 1945 až 1953 nikoli jako dobu porušování „socialistické zákonnosti“ (proti projekci pozdějšího termínu se bouří jeho historické svědomí) či jako dobu „zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu“ (slova dodnes platného zákona z roku 1993 neberou v potaz, že ten režim pro velkou část svých občanů legitimitu měl). Navrhuje pochopit tuto dobu jako občanskou válku, kdy mnozí lidé na obou stranách ze subjektivně často dobré motivace páchali strašné věci, které jedna ze stran tohoto konfliktu povýšila na systém. Řešením není prohlásit vojáky jedné strany paušálně za zločince a druhé paušálně za hrdiny, ale v rámci národního usmíření pochopit vzájemné násilí jako akt občanské války a směřovat k překonání rozdělení, jež přinesla.

V historii neexistují kdyby, nelze se však zbavit pomyšlení na špatně vedené debaty, které jsme mohli vést zajímavěji, pokud by se toto pojetí prosadilo aspoň jako jeden názor ve sporu.

V knize sám sebe Tesař vykresluje jako postavu trochu donkichotskou, nemající se svými návrhy mnoho šancí. Jak si stojí jeho představa o občanské sebe organizaci, která bude zároveň občanskou sebekultivací, dnes?

Zdálo by se, že působí ještě naivněji. Sám pojem občanská společnost poněkud změnil svůj význam, čemuž nejlépe odpovídá hrůzostrašné spojení občanský sektor. Občanská společnost už není chápána jako sebeorganizace společnosti, ale spíš jako doména různých zpola či zcela profesionalizovaných nevládních organizací, které produkují mnoho dílčího dobra, ale spolu s ním také značnou míru odcizení. To, co mělo být sebeorganizací společnosti, připomíná spíš firmy, jakkoli neprodukují zisk a ve své většině dělají potřebnou a důležitou práci. Odcizení se dnes vrací nazpátek – v hustém dýmu pogromistických nálad vůči těmto organizacím, nálad, které jsou sice nepřijatelné, ale nikoli zcela nepochopitelné. Také pogromisté si pro sebe nárokují slova jako lid a legitimitu občanské společnosti – zapomínají ale, že smyslem sebeorganizace není zbrutálnění, ale sebekultivace.

Právě tváří v tvář těmto dvěma podobám krize občanství je nanejvýš potřebné přemýšlet o jeho jiném pojetí a ukotvení. Tesařovo promýšlení občanství pochází z odlišného politického režimu – a jak sám autor připouští, mnozí z hrstky tehdejších čtenářů pokládali jeho úvahy za cosi z jiného světa. Ať už ve své době takovými byly, či nebyly, dnes jsou až nečekaně aktuální.

Jan Tesař

Jan Tesař Co počít ve vlkově břiše

Triáda