Ondřej Hložek: V (ne)milostné náruči Sudet. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Sudety znovu ožívají. Pohraniční oblast dnešního Česka, ve které od středověku do let 1945 až 1947 žilo takřka výhradně německé obyvatelstvo, byla v posledních letech v kulturním světě snad nejvyužívanějším tématem pro literární, filmová i výtvarná díla. Takzvaný odsun či soužití v pohraničí zůstávají bolavým místem společné českoněmecké historie a své dějiny už mají i po válce příchozí dosídlenci.

Nově – ať přímo, či nepřímo – hraje toto téma také v duších umělců Moravskoslezského kraje, kteří se z různých důvodů rozhodli opustit původní bydliště a vydat se do rázovité krajiny Vítkovska, na hranici Olomoucka a Bruntálska, za možným životním štěstím, klidem a pracovní inspirací.

Sochař Jan Šnéberger je na svéráz zvyklý. Nejen na ten, ve kterém tvoří, ale i ten, ve kterém žije. Sedmatřicetiletý umělec původem z Loučovic na Českokrumlovsku absolvoval u významného pedagoga a sochaře Maria Kotrby v Ostravě, kde se stal během několika let známou osobností autorských pořadů v dnes již neexistujícím absintovém klubu Les.

Ostrava nicméně byla podle jeho slov jen zastávkou na cestě ke stěhování do klidu menšího města. Společně s manželkou a dvěma dětmi si za nový domov vybrali v létě 2020 Vítkov.

Je to výběr poměrně hrdinný. Ve Vítkově chybí pravidelnější hromadná dopravní infrastruktura, nemocnice, zubař i osvícený starosta. Město naopak nabízí vykořeněnost a ztrátu identity obyvatel bývalých Sudet, vysokou nezaměstnanost spolu s faktem, že „kosmopolitnější“ část mladých odchází za studiem a prací zejména do Prahy, a dále velké množství sociálně vyloučených lokalit a s nimi související problémy.

To, že se o kombinaci všech těchto věcí dlouho nemluvilo, změnil až rok 2009 a žhářský útok neonacistů na romskou rodinu, při kterém bylo vážně popáleno dvouleté děvčátko.

Mladého umělce, jenž v současnosti pracuje na opravách bočních oltářů opavské konkatedrály, od stěhování nedobrá pověst místa neodradila.

„Při koupi domu jsme zvažovali hlavně ekonomické hledisko a podvědomě nás to táhlo do Sudet,“ uvádí Šnéberger a dodává: „Chci té krajině něco vrátit, něco, k čemu jsem předtím využil větší město, abych si pak ujasnil, kam patřím. Ostrava mi sice přirostla k srdci, ale už jsem potřeboval klid a oddělit se od ruchu návštěv v ateliéru, kde jsem měl neustále publikum. Tady ten denní sociální kontakt přestal a konečně mohu začít hledat sám v sobě, což je velká deviza malého města.“

„Komunitní život nám vynahrazují buďto návštěvy, které dorazí z Ostravy i odjinud, nebo zajíždíme do oderské Kamenky, kde se stýkáme s umělci z celého kraje,“ uvádí jeho manželka Markéta.

Podle ní je to však jedna z mála nevýhod bydlení na malém městě: „Musíme se postarat o hospodářství, zajistit si soběstačnost a ukázat i dětem přirozené prostředí člověka. Jsme moc rádi, že nám pomáhá pan soused, se kterým se dělíme o bramborové pole. Je to původní obyvatel Vítkova, ne poválečný dosídlenec, ale jeden z posledních skutečných místních. Navíc nám pomáhá naprosto nezištně. Dříve dům, ve kterém teď bydlíme, udržoval po odchodu prvních dosídlenců, moravských Chorvatů z Jevišovky.“

Oba umělečtí manželé by se v širší časové perspektivě rádi angažovali i v místním kulturním provozu.

„Myslím, že je důležité být aktivní, že to má smysl. Místní ale žijí v dlouholeté letargii a někteří si vidí prostě jen za peněženku,“ povzdechne si Honza, ale vzápětí dodává: „Jednou jsme tu, tak do toho. Zatím prostě hledáme a zkoušíme, co půjde a co ne.“

A Markéta trochu zasněně celou naši návštěvu zakončuje: „Dává mi to smysl, i když jsme kvůli tomu uzavřenější před světem. Ale myslím si, že bychom tomu tady mohli říkat domov.“

Co stojí za odlivem lidí z větších center? Obecně se netýká jenom mladých dobrodruhů, kteří se s romantickým nádechem rozhodli odejít do míst, kde dávají lišky dobrou noc. Podle studie sociologa Martina Šimona z Univerzity Karlovy opouští města hned několik věkových skupin. My se budeme věnovat kategorii do čtyřiceti let.

Sem podle Šimona patří „přírodomilci a ekologové“, kteří paradoxně vytvářejí skupinu nejvíce pečující o přírodu venkova – nenakupují v supermarketech, ovoce a zeleninu si pěstují, chovají domácí zvířectvo a navracejí se k dodržování lidových zvyků a tradic.

Další skupinou jsou podle studie „mladí a zodpovědní“. Ti se stěhují na venkov především kvůli svým dětem. Chtějí, aby vyrůstaly v prostředí, které považují za zdravější, bezpečnější a přirozenější.

Dojíždějí do města pouze výjimečně, a to proto, že se jim podařilo nalézt dobré pracovní místo na venkově, nebo jsou zaměstnáni „na volné noze“ či v kreativních profesích, takže mohou pracovat přímo doma nebo na dálku přes internet.

Poslední skupinou jsou „nedobrovolní vesničané“, pro něž je bydlení ve městě jednoduše příliš drahé.

Vesnice Arnoltice leží na dohled Pradědu, nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. Obec tvoří shluky starších stavení, která jsou ale v posledních několika letech opravována novými majiteli. Většina z nich jsou chataři z Ostravska a Olomoucka. Výjimkou je dům, kde od podzimu loňského roku žije rodina fotografa a vizuálního umělce Imricha Vebera.

Ten je známý mimo jiné svými fotografiemi z prostředí různých ústavů pro osoby s mentálním, zdravotním nebo kombinovaným hendikepem.

Pětatřicetiletý muž z opavského panelového sídliště Kateřinky je také někdejším žákem fotografa Jindřicha Štreita, který shodou okolností strávil několik pracovních let v Ryžovišti na statku, který je od Arnoltic vzdálen přibližně čtyři kilometry.

„Zítra to bude přesně rok, co jsme se sem přistěhovali,“ vítá nás Imrichova žena Eva, jíž vrní v náruči nedávno narozená dcerka Viola.

„Stěhování byl zcela pragmatický krok. Při pracovním pobytu ve Vídni, kde jsme byli i se starším synem Krištofem, jsme zjistili, že si můžeme pořídit dům na venkově za cenu dvoupokojového bytu ve městě. Nabídky byly různé, rozhlíželi jsme se ve Václavově i Kněžpoli na Bruntálsku. Ovšem nakonec jsme se usadili tady,“ objasňuje Imrich, ale dodává, že si nemyslí, že by to bylo jejich vysněné bydlení: „Zjistili jsme, že v každém životním období hledáme něco jiného.“

Plusovými body jsou dle mladých manželů sousedé. „Obávali jsme se trochu, máme nedobré zkušenosti s chalupáři. Ale tříletý Krištof se se sousedy rychle skamarádil a my se na ně teď vždycky moc těšíme.“

Fotograf, který za prací dojíždí do Ostravy, se také poohlížel po zaměstnání mimo svůj obor. Splnil dokonce fyzické testy pro dobrovolnickou činnost v horské službě. A v obci se baví i tím, že chová kozy a ovce.

„Dost nám tu chybí přátelé, není tu setkávací prostor pro společné aktivity. A já jako matka na mateřské trpím syndromem děti–prádlo–žrádlo. Snad se mi podaří se z toho vymanit,“ uvádí Eva, původně absolventka češtiny a ruštiny, s tím, že si stáří oba představují trochu jinak.

„Je možné, že za dva roky budeme bydlet jinde. A třeba ani ne tady. Nejlépe by bylo zestárnout někde na řeckém ostrově, možná ještě více o samotě,“ dodávají Veberovi.

Horní Benešov je vzdálen od Bruntálu, co by člověk kamenem dohodil. V minulosti byla obec hornickou osadou, kde se těžilo zlato, stříbro, měď a železné rudy, ale i břidlice. Do konce druhé světové války zde žili výhradně Němci. Jedním z místních byl Fritz Kohn, dědeček Johna Kerryho, někdejšího amerického ministra zahraničí a neúspěšného demokratického kandidáta na prezidenta.

Po sametové revoluci bylo dobývání ukončeno, utlumena byla i textilní výroba. Nezaměstnanost vzrostla. Lidé se odstěhovali za prací. Namísto dosídlenců se v ulicích začaly objevovat nové tváře.

Jednou z nich se stala i ta Mikuláše Odehnala, hudebního producenta, který na poli muziky vystupuje pod přezdívkou Lišaj. Jeho desky na pomezí temného ambientu, které kombinují terénní nahrávky ruchů a beaty s útržkovitým zpěvem či recitací, jsou to nejpozoruhodnější, co tuzemské hudební jeviště za poslední roky nabídlo. Odehnal zvuk deformuje, mačká, aby jej zase narovnal.

Pomačkané bylo jemně řečeno i místo, se kterým chtěl mladý umělec spojit svou budoucnost, když roku 2017 koupil starý dům v Horním Benešově.

„Byli jsme na pomyslném útěku z Ostravy, to místo mě mentálně vyčerpávalo,“ sdělil mi dvaatřicetiletý digitální freelancer a s lehkým úsměvem doplňuje: „Bydleli jsme první zimu v podkroví, spodní část byla neobyvatelná, původní ze třicátých let. Největší bolestí byla stará elektroinstalace a to, že jsme byli bez tekoucí teplé vody.“

Že je práce na domě, který si vybral, dostatek, ilustruje i chvíle, kdy si domlouváme rozhovor v jeho útočišti: „Omlouvám se, dodělávám s instalatérem rozvody topení od kamen. Už to mělo být hotové a dost to spěchá, abychom další víkend mohli s elektrikářem spustit čerpadlo, kvůli topení,“ stojí v jeho zprávě.

V dřívějším dopisování ale líčí místo svého pobytu poměrně jasně a stručně: „Vítr, zima, samota, ticho, taková zvláštní energie. Jako by to tady desítky let čekalo na znovuzrození, které prostě nepřišlo.“

Setkat se nám nakonec podařilo. Domek Odehnalových je utopen v jabloňové a hrušňové zahradě, po které se prohání psí slečna Iris, malá dcerka Emilka i manželka Romana, profesí grafička.

„Ze zahrady mám obrovskou radost, je to dědictví po původních obyvatelích. Také to, že se více hýbu, mám více fyzické námahy, je ohromné plus,“ dodává Mikuláš.

S místními se ale ani po pěti letech moc nepotkává: „Jsme v kontaktu s nejbližšími sousedy, jinak se na chodu obce nepodílím. Psal jsem sice starostovi, že jsem tady a že bych chtěl nějak přispět ke kulturnímu rozvoji obce, ale od té doby komunikace nikam moc nepokročila.“

Největší rodinnou starostí před zimou je výměna původní střechy, na které je břidlice ve stylu takzvané jesenické šablony, což je speciální šikmé položení krytiny, typické pro tuto oblast.

„Uvidíme, jak zimu zvládneme s rostoucími cenami energií, každopádně to bude asi dost zajímavé,“ uzavírá Mikuláš naše společné setkání.

Je konec září, nad Bruntálskem se stahují mračna před silným lijákem. Slunce zapadá a skrze výřez nebe je vidět nádherný, až biblický výjev k zemi dopadajících paprsků skrze postupující déšť. Trhám jablka na zahradě Mikuláše Odehnala v Horním Benešově a hlavou se mi honí příběhy dobrodruhů z knih nakladatelství Antikomplex, které zachycují osudy dosídlenců v Sudetech. Budou jednou nějací nakladatelé sbírat i historky těch, které jsem navštívil já? Nebo se tito lidé stanou jen přechodnými majáčky v krajině: zablikají a po čase se zase rozsvítí někde v místech, kde je život pohodlnější?

U většiny z nich si to nemyslím. Před očima vidím naprosto klidnou ruku fotografa Imricha Vebera, která čistým řezem nechává vyprchat život z beránků, aby bylo v blízkosti hor co jíst. Vidím sochaře Honzu Šnébergera, sázejícího brambory, jeho ženu Markétu, která strouhá na struhadle, snad předválečném, zeleninu, jejich dvě blaženě se smějící dcerky honící se kolem záhonů rajčat, mezi drůbeží. A vidím hudebníka Mikuláše, jak se sousedem probírá, kterou část louky posekat a kterou ne, aby měly včely kde sbírat na med, kolik jablek půjde do moštu a z kolika se bude pálit něco ostřejšího.

A v duchu jim všem připíjím na zdraví a na to, aby nesdíleli osud filmařů, co místa v Sudetech vždy jen vytěží pro nějaký pošmourný detektivní seriál a odejdou. Protože život nejsou jen míhající se obrázky v televizi…