Oliver Stone: Za bezpečnější multipolární svět

Západ byl v té době chudý, a tak všichni starověcí dobyvatelé táhli na východ, kde viděli možnost rychlého zisku, a vraceli se s manželkami a se zlatem. Jediný Alexander chtěl se zeměmi na východě skutečně spolupracovat, nejen od nich brát, dokázal taky dávat. Jeho ambicí bylo vytvořit silnou řecko-asijskou kulturní základnu. Bylo by nefér považovat ho za diktátora. Cizí tradice respektoval a podařilo se mu vybudovat obrovskou říši mysli, v něčem by tak mohl být inspirací i pro dnešní OSN.

Naopak Alexandrovým naprostým protikladem je George Bush mladší, jehož invaze do Iráku je synonymem všeho špatného, čeho je Západ schopen. USA v Iráku kradly, drancovaly, zničily místní kulturu, vytěžily maximum a zase odešly.

Není pravda, že bych si pro své filmy vybíral jen postavy silných mužů. Natočil jsem třeba snímek Nebe a země, který vypráví o vietnamské holčičce. Aby přežila, musí se vetřít do přízně nejdřív Francouzů, pak Američanů, Vietkongu, je znásilněna, ponižována, stane se prostitutkou. Nakonec se dostane díky manželství s vojákem do USA, kde však vytoužený klid nenachází. Víte, Američané se o Vietnam dodnes nezajímají, i proto, že se nikdy neomluvili za vietnamskou válku, film tak neměl ve Státech úspěch. Jinde ve světě to ale bylo lepší.

Je mi jedno, jestli je hlavní postavou muž nebo žena. Zajímá mě příběh, pro ten se musím nadchnout. Sedm let jsem se třeba zaobíral životem Evity Peronové, ona byla fascinující osobnost. Chtěl jsem, aby ji hrála Meryl Streepová, byli jsme jen kousek od začátku natáčení. Doteď si myslím, že bych jako režisér stvořil lepší počin, než jaký podle mého scénáře natočil Alan Parker.

Jestli si ovšem myslíte, že bych se měl zaobírat životem třeba Margaret Thatcherové, tak to vás zklamu. Ta mě skutečně nezajímá.

Především jsem dramatik, vyprávím příběhy. I moje série dvanácti dokumentů Nevyřčené dějiny Spojených států, kterou jsem do Varů spolu s novou verzí Alexandra Velikého přijel představit, je příběhem, z něhož jsem se navíc sám hodně naučil, před pěti lety bych s vámi asi mluvil jinak. Je to příběh o zemi, která sešla ze správné cesty. Před druhou světovou válkou byla ještě relativně nevinná. Ale po ní se stala posedlou vlastní národní bezpečností, paralyzovanou uměle vyvolaným strachem z komunismu. Je to příběh o paranoii.

Když se na Sovětský svaz v době bezprostředně po druhé světové válce podíváte objektivně, vidíte zničenou, chudou zemi, která potřebuje peníze a chce po Spojených státech finanční injekci, tu jí ostatně Roosevelt slíbil. Amerika to však odmítá a ještě Rusy ekonomicky šikanuje.

I za to nejhorší, co se od Hitlerových zvěrstev stalo, totiž za svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, nesou USA odpovědnost. Přitom k tomu fakticky nebyl důvod. Ta barbarská akce se udála jen jako demonstrace síly před očima Sovětského svazu. A především ukončila naději na jakoukoliv velkou spojeneckou alianci, na kterou si Roosevelt, Churchill a Stalin mysleli. Roosevelt bohužel umřel příliš brzy, v dubnu 1945, kdyby žil o tři měsíce déle, možná by dnes svět byl jiný. Harry Truman, který ho nahradil, byl slaboch. Dal na špatné rady a nechal ty bomby shodit. Moje děti se ve škole dodnes učí: USA se k tomu musely uchýlit proto, aby už neutrpěly žádné další finanční a lidské ztráty při dobývání japonských ostrovů. Je to mýtus, ale lidi mu pořád věří. V tomhle americká propaganda funguje mnohem lépe, než fungovala ta sovětská tady u vás. Američané o těchto věcech vůbec nepochybují.

A právě oficiální verze o atomových bombách je mytickým jádrem politiky národní bezpečnosti, se kterou přišel Truman. Mimochodem byl to on, kdo zmínil v roce 1947 v souvislosti se zahraniční politikou USA slovo „teroristé“, když mluvil o komunistech, v tomhle předběhl George Bushe mladšího o půl století. Na základě této politiky se USA staly nejozbrojenějším státem v dějinách naší planety. Za vlády Dwighta Eisenhowera jsme měli k dispozici 30 tisíc jaderných hlavic, proti tomu byla sovětská palebná síla jako nic. A stejně jsme dokázali uvěřit tomu, že jsme to my, kdo je tady ohrožen. Což je mimochodem v americké politice konstantní téma. Dnes se zase bojíme Číny.

Když padla železná opona, nedošlo k odzbrojení. Amerika zůstala supervelmocí a státem dohlížejícím na globální bezpečnost. A kdokoliv to zpochybní, má problém.

Snowden je pro mě hrdina, protože odhalil fakt, že jsme všichni sledováni americkou vládou. Tenhle muž teď bohužel nemá kde se skrýt. Snad s výjimkou několika států v Jižní Americe se všichni bojí možné odvety ze strany USA. To je v dnešním světě špatně. V padesátých letech by se to nestalo. Spojené státy měly konkurenta v podobě Sovětského svazu, ve třetím světě byla řada neutrálních zemí – Indie, Egypt, Indonésie. Američané ovšem už tehdy považovali neutralitu za nemorální, chtěli tyhle země dostat pod kontrolu a CIA byla v tomto směru poměrně efektivní. Buď jste s námi, nebo proti nám, prohlašoval později George Bush mladší. Sovětský svaz býval k principu neutrality mnohem tolerantnější. I Evropa se svého času dokázala USA postavit. Vyrůstal jsem ve Francii a pamatuju si na Charlese de Gaulla, jak vyvedl svůj stát z NATO. Dnes je francouzským prezidentem François Hollande, který si sice říká socialista, ale ani na chvíli nezauvažoval nad tím, že by se Americe postavil a Snowdenovi pomohl. Přitom ono sledování se týká každého z nás, všichni jsme pod dohledem Velkého bratra.

Prezident Barack Obama není ten prezident, v něhož jsme v roce 2008 doufali. Má větší zájem na dopadení Snowdena než na zastavení praktik, na něž mladý Američan upozornil a se kterými přišel pod pláštíkem boje proti terorismu George Bush mladší. Přitom to není Snowden, kdo by měl jít do vězení, ale Bush s Dickem Cheneym.

Jste v NATO? A kdo vám řekl, abyste do něj vstoupili? NATO bylo původně organizací, která měla sloužit západní Evropě jako obrana proti Sovětskému svazu. Mělo svou činnost ukončit v roce 1991. George Bush starší slíbil Gorbačovovi, že počet členů se už nebude zvyšovat, ale své slovo nedodržel. Dnes jsou členy státy, které přímo sousedí s Ruskem. A co vám NATO dalo? Posíláte své vojáky do Afghánistánu.

Je potřeba, aby byl svět multipolární, pak se z něj stane bezpečnější místo. Potřebujeme silnou Brazílii, Turecko, Egypt, Čínu, Rusko, Venezuelu, Írán…

Natočil jsem dokument South of the Border, kde se snažím zdokumentovat ekonomickou a sociální změnu v několika jihoamerických zemích. Okouzlila mě Cristina Kirchnerová (současná prezidentka Argentiny – pozn. red.). Její země odmítla zaplatit dluh Mezinárodnímu měnovému fondu. Prostě odmítli. A to byla Argentina ještě před lety považována za předzahrádku Severní Ameriky! Zbavili se obojku. To je přesně ten druh rebelství, který dnes chybí evropským zemím.

Historie mě naučila, že žádná říše nevydrží věčně. Stejně jako jsme byli překvapeni pádem SSSR, zhroutí se i Spojené státy, ať už to bude kvůli prohlubujícím se ekonomickým problémům, růstu propasti mezi bohatými a chudými nebo něčemu jinému.

Kulturní nadvláda úzce souvisí s ekonomickou a politickou převahou. Mnoho hollywoodských snímků glorifikuje Pentagon, armádu, vznikají ve spolupráci s nimi. A i když jejich vyznění může být velmi různé, vždycky v nich někde tu americkou silovou převahu nad světem cítíte. Pokud se ale budeme bavit o vyloženě kulturní nadvládě, tak ta souvisí mimo jiné s jednoduchostí angličtiny. Už Winston Churchill říkal, že náš jazyk je přístupný, snadno šiřitelný. V tomhle mají nevýhodu Číňané. Je to škoda, protože Čína je ekonomicky silná, a i když tamní poměry nejsou v pořádku, potřebujeme ji jako někoho, kdo se dokáže postavit Americe.

Nejsou moc úspěšné, snímek Smrt čeká všude sice posbíral nějaké Oscary, ale nevzbudil větší divácký hlas. Někdy prostě musíte počkat. Nejlepší „vietnamské“ filmy byly natočeny skoro dvacet let po vietnamské válce, nemusely tak soupeřit s lidskou pamětí. Prostě když se snažíte dohnat zpravodajství, málokdy to funguje.

V soudobých filmech o Iráku nebo Afghánistánu chybí morální odsudek, Američané tam podle nich jen dělají svou práci. Ale co to je za práci? Je to to, co jste chtěli vždycky dělat? Vpadnout do cizí země a ubližovat tamním lidem? Tyhle filmy se málokdy poměřují s následky toho všeho, s realitou, protože ta je příliš krutá. Možná proto se americká kinematografie obecně dnešní realitě vzdaluje.

Z tiskové konference a Master Class Olivera Stonea – obě akce se konaly v rámci MFF Karlovy Vary – zapsali, vybrali a uspořádali Klára Kolářová a Zbyněk Vlasák.