Článek
Svou přednášku na letošních Ekologických dnech Olomouc jste začal úvahou o nadvládě jazyka – o tom, že náš jazyk nestačí na přesné popsání výzev dnešní doby. Jako dvě možné cesty k přesnějšímu popisu jste označil poezii a matematiku. Co nám o světě můžou říct básníci? Proč se i biologům vyplatí naslouchat poezii?
Protože v situaci, kdy nemáme vytvořený náležitý jazyk pro popis a porozumění novým skutečnostem, může být poezie přesnější. Nemyslel jsem to tak, že poezie je z podstaty věci vždy vhodnější, ale že nám může pomoci v situaci, kdy narážíme na zoufalou neadekvátnost stávajícího jazyka. Poezie dokáže používat jazykové prostředky mnohem volněji a kreativněji než souvislý popis probíhajících dějů, sešněrovaný našimi zvyklostmi a minulými zkušenostmi.
Vychází nový Salon: Se spisovatelem Édouardem Louisem o pravdě, násilí i chudobě
Když čtu současné vědecké poznatky například o vnitřním světě živočichů, rostlin nebo hub, mívám pocit, že se věda přibližuje archaickým mýtům, pověstem či básním. Je to jen povrchní zdání, nebo se obě oblasti napojují na nějaké společné předivo světa?
Poezie, mýty i věda mluví o našem společném světě, není divu, že se protínají. A ve vědě často narážíme na situace, kdy náš stávající jazyk selhává, tak si pomáháme metaforami a dalšími jazykovými prostředky, které známe z jiných oblastí lidské kultury. Ale nemylme se – taková řeč může znít vznešeně a krásně, ale opravdové vědecké poznání to ještě není. To nastane teprve, až si vytvoříme jazyk, který nové skutečnosti uchopí přesně. Často s využitím zmíněné matematiky.
Aby bylo jasné, o čem vlastně mluvíme – mohl byste uvést nějaký příklad jevu, na nějž náš současný jazyk nestačí?
Právě proto, že na to náš jazyk nestačí, není lehké na takové jevy poukázat, ony se standardnímu popisu brání. Jednotlivé dílčí jevy pojmenujeme snadno, ale potíž máme se zarámováním, s popisem a porozuměním celému příběhu. Jak si poradit se situací, kdy příroda někde mizí před očima, ale zároveň se nám do krajiny vracejí velká zvířata včetně dravců a šelem, kdy se lesy kácejí, ale krajina nám zároveň neuvěřitelně rychle zarůstá, kdy se tlak na přírodu neustále zvyšuje, ale zeleně je na planetě čím dál víc? Poetické zkratky, jako je „Neolit skončil, zapomeňte!“ Jiřího Sádla, nám pomáhají vyjet ze zajetých kolejí a posunout se v uvažování jinam; to ale neznamená, že dokážeme konzistentně vyprávět o tom, co se kolem nás děje.
Jiří Sádlo
Nad rozhovory s přírodními vědci si často uvědomím, že v nich nezaznívá environmentální žal ani apokalyptický tón, jaký jsme zvyklí v médiích slýchat, když se dnes mluví o přírodě. Ve své přednášce říkáte, že data úplně nepotvrzují šesté masové vymírání druhů, že přibývání a ubývání populací i druhů živočichů je víceméně vyrovnané, a dokonce že to nejhorší s přírodou člověk možná už udělal a teď se situace mírně zlepšuje… Máme se tedy podle vás obávat klimatického či environmentálního kolapsu?
Environmentální žal je deprese plynoucí ze závislosti na sociálních sítích. Lidé, kteří místo trávení času na Facebooku chodí do přírody, obvykle environmentálním žalem netrpí. Vidí, že kolem se děje spousta věcí, z nichž některé jsou negativní, jiné pozitivní a u řady to nelze jednoznačně stanovit. A i s těmi, které budí oprávněné obavy, často umíme něco dělat. Což je rozhodně lepší než se užírat na sociálních sítích.
Příroda to sama nezvládne, říká David Storch o ekologických nebezpečích současnosti
Kolaps nastat jistě může, ale jednak je dost pravděpodobné, že přijde ze strany, odkud jej nikdo nečeká, jednak jeho očekávání není tím nejefektivnějším postupem, jak se se změnami světa vypořádat. Tím je konkrétní řešení konkrétních problémů. Přičemž prvním krokem je snaha změnám porozumět – a právě tady nám často brání zmiňovaná „nadvláda jazyka“, tedy toho jazyka, kterým jsme dosud mluvili o světě, aniž jsme si všimli, že se ten svět mezitím proměnil.
Často říkáte, že na problémy naší krajiny globální řešení nefungují. Ale i česká krajina je ovlivňovaná globální změnou klimatu – neměli bychom tedy chtít být součástí globálního řešení?
Určitě, jenom si prostě nejsem jistý, že globální řešení budou fungovat a nenadělají víc škody než užitku. O něco se pokoušet musíme, nicméně bychom neměli zapomínat na problémy, které jsou – aspoň na první pohled – lokálnější, ale víme o nich, že jsou v principu řešitelné.
Archeolog Petr Šída v rozhovoru v Salonu řekl, že „současné oteplování je výzva, z dlouhodobého hlediska nás však mnohem více ohrožuje počínající další doba ledová“. Geograf Martin Margold zase říká, že „s množstvím oxidu uhličitého v atmosféře, které teď máme, další doba ledová přijít nemůže“. Co si s tím má počít laický čtenář? Jak podle vás správně komunikovat vědecké poznatky směrem k veřejnosti, aby nevznikal paralyzující dojem „ten říká to, ten zase to, nedá se ničemu věřit“?
Tenhle dojem je bohužel zčásti oprávněný. Pravda je taková, že dynamice globálního ekosystému nerozumíme a nikdo nedovede předpovědět, jak se bude klima vyvíjet. V blízkém časovém horizontu nás čeká oteplování, ale řada indicií skutečně nasvědčuje tomu, že klimatický systém bude mít tendenci se rozkolísat, takže se to může přehoupnout do – třeba dočasného – ochlazování. A rozkolísané klima bylo charakteristické právě pro dobu ledovou.
Blíží se další doba ledová, říká archeolog, geolog a antropolog Petr Šída
Komunikuje se to těžce, nezbývá než zkoušet říkat, že se svět mění, ale kam změny povedou, se nedá přesně předvídat. A že máme být připraveni na překvapení… Což jde ovšem z definice těžko.
Ve zmíněné přednášce na Ekologických dnech Olomouc jste mluvil i o tom, že krize environmentální se proměnila v krizi ekologickou, kdy na sebe vzájemně působí různí přírodní aktéři bez přímého vlivu člověka. V čem je to jiné? Proč si takový vývoj zaslouží naši pozornost?
Protože klasický environmentalistický narativ proti sobě stavěl přírodu a lidskou civilizaci jako dva protichůdné systémy, které si v nějakém smyslu konkurují – člověk zakládá pole a plantáže, buduje města, těží uhlí, a tím vším vytlačuje přírodu. Dnes jsme se ale dostali do nového stadia, kterému říkám „třetí fáze antropocénu“, kdy nelze činnost člověka oddělit od přirozené dynamiky přírody a problémy se stávají vskutku ekologickými – týkají se měnících se vztahů mezi organismy.
David Storch
Lesy nám nemizí tím, že by byly tolik těženy, ale protože se namnožily patogeny stromů jako třeba kůrovec. Velkou část vymřelých živočišných druhů nevyhubil přímo člověk, ale zmizela následkem interakce s nepůvodními druhy: raci mizí z našich toků, protože je loví nepůvodní norek americký a protože je zabíjejí patogeny přenášené nepůvodními raky.
Většina současných ekologických problémů kolem nás opravdu souvisí s rozpadem stabilizovaných ekologických interakcí.
Jistě, na mnoha místech světa jde pořád o přímé ničení prostředí, respektive jeho transformaci – což označuji jako druhou fázi antropocénu – nebo přímé kořistění zdrojů lovem a rybolovem – to je první fáze antropocénu, která začala už na sklonku poslední doby ledové –, ale složité změny ekologických interakcí vystupují stále více do popředí. Environmentální krize se stává krizí ekologickou.
Do jaké míry bychom měli přijmout, že „příroda budoucnosti bude jiná, ale ne nutně horší“, abych parafrázoval Jiřího Sádla? Do jaké míry bychom měli konzervovat současný stav, nebo dokonce obnovovat nějaký ztracený ráj? Neboli – co bychom vlastně měli dělat?
Všechno možné. Jestliže něco vzbuzuje oprávněné obavy, je to unifikace, homogenizace prostředí. Čili nejlepší je dělat na různých místech různé věci, pokud možno s porozuměním lokální situaci a kontextu. Některé typy prostředí a některé druhy jsou na tom bídně, a tam může být vhodné pokoušet se aspoň zakonzervovat současný stav, jinde pomůžou pokusy o obnovu, a občas je nejlepší nechat to být.
Jako dva póly magnetu. Biolog a básník Jiří Sádlo o vztahu přírody a kultury
Ano, příroda bude jiná, to ale samo o sobě nevadí. Problém by nastal, pokud by byla „stejnější“ než dřív. To je koneckonců jádrem volání po záchraně biodiverzity – tím pojmem se nemyslí nic jiného než opak stejnosti, unifikovanosti, homogenity.
Po vaší přednášce zazněla z publika poznámka, že dnes dochází k přeznačování toho, co pro nás znamená příroda – „původní“ divokou přírodu se snažíme opatrovat nebo obnovovat, kdežto spontánní divokost se odehrává v „nové divočině“ na okraji lidských sídel, o kterou se příliš nestaráme. Do jaké míry bychom vývoji téhle nové divočiny měli nechávat volný průběh? A co tohle „přeznačování“ znamená pro vývoj našeho vztahu k živému světu?
To teprve uvidíme. Nevěřím ale na nějaké „nechávání volného průběhu“. Do přírody už tak jako tak strašlivě zasahujeme, přímo nebo nepřímo, takže si nemůžeme představovat, že když přírodu necháme „jen tak“, bude to ta pravá, nová divočina, zatímco když budeme kosit louku, vyřezávat křoví nebo vypouštět velké býložravce, žádná příroda to nebude.
Vždy zasahujeme – už tím, že nějaké území ohraničíme, že vypouštíme ohromné množství živin, že se naším přičiněním šíří druhy z kontinentu na kontinent. A v každém konkrétním případě se musíme rozhodovat, jak a proč chceme, nebo nechceme zasahovat, s ohledem na to, čeho toužíme dosáhnout – přičemž jednou možností je nepředvídatelná divokost.
Periferie jako příležitost. Rozhovor se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem
Té odpovědnosti nás nikdo nezbaví, „nezasahování“ může mít pro spoustu druhů a populací fatálnější efekt než cílený management, a hlavně to ve skutečnosti žádné nezasahování není. A naopak „zasahování“ neznamená, že přírodní děje ovládáme – kosením louky pouze měníme interakce koexistujících druhů, to ale děláme právě i tím „nezasahováním“.
Do přírodních dějů už jsme jako lidé vstoupili – a ony vstoupily do nás. Nic jako příroda očištěná od člověka už neexistuje. To je hlavní antropocénní reflexe.
