Odkrývání osmašedesátého. Jan Géryk nad knihou Revolutions for the Future

Konference 1968/1989: Paris–Prague (2017), jejímž hlavním hostem byl další francouzský filosof Jacques Rancière, pak dala základ anglicky psané knize Revolutions for the Future: May ’68 and the Prague Spring (Revoluce pro budoucnost: Květen 1968 a pražské jaro).

Editorsky ji dali dohromady Michael Hauser, Nick Nesbitt a Jana Ndiaye Beránková, která stojí za vydáním knihy i jako zakladatelka nakladatelství Suture Press a autorka doprovodných koláží, složených z ústřižků dobových fotografií, novin či prohlášení.

Kniha Revolutions for the Future je důkladným příspěvkem k odkrývání těch vyprávění o osmašedesátém, která jsou v hlavním politickém a mediálním proudu upozaděna. Což je aktivita důležitá, neboť nadvláda současného „kapitalistického realismu“ do značné míry stojí právě na převažujících narativech o šedesátých a sedmdesátých letech – jak tvrdí kulturní teoretik Mark Fisher. Tyto dominantní narativy totiž vymazávají z historické paměti o osmašedesátém ty momenty, které představovaly opravdu přelomové společenské alternativy. Nikoli chátrající sovětský neostalinismus nebo klasická sociální demokracie, ale právě koncem šedesátých let vzkvétající demokratický socialismus či libertariánský komunismus byly podle Fishera reální soupeři, které nastupující neoliberalismus potřeboval upozadit.

První redukcí, kterou se kniha snaží vyvrátit, je narativ, podle něhož osmašedesátý k nástupu neoliberalismu naopak sám přispěl. V tomto obrazu osmašedesátého převažuje nevázanost, hédonismus, důraz na osvobození individua a relativismus. Někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy například tvrdí, že dědictvím francouzského května 1968 je společenský a politický cynismus a že tehdejší radikální útok na zavedené etické standardy vedl ke „zlatým padákům“ a bezskrupulóznímu kapitalismu.

Jacques Rancière či Vincent Jacques naproti tomu ve svých kapitolách v Revolutions for the Future navrhují rozlišit mezi tím, co byly opravdové myšlenky a aktivity francouzského května 1968, a tím, co se objevilo až později spolu s úpadkem sociálních hnutí té doby. Podle Rancièrova přímého svědectví na okupovaných univerzitách rozhodně nepřevažovali vlasatí kytaristé a nevolalo se ani po zpochybnění rodiny či výrazném uvolnění mravů. Hlavním bodem kritiky ze strany francouzských studentů byl vztah mezi institucí univerzity a kapitalistickou společností.

Druhou redukcí, s níž „francouzská“ polovina knihy polemizuje, je sociologický výklad, jaký nabízí třeba Raymond Aron. Společenské otřesy jara 1968 měly podle něj příčinu ve slábnutí kolektivních pout, typickém pro moderní společnost. Z toho vyplývá, že kolektivní vzedmutí mládeže bylo spíše imaginární náhražkou bratrství než opravdovou revolucí.

I tento výklad však Rancière chápe až jako zpětně vytvořený, ovlivněný porážkou širokého společenského pohybu, z níž viní francouzskou komunistickou stranu, která v roce 1968 nakonec zatáhla za brzdu a sehrála „reakční“ roli.

Politické myšlení francouzského osmašedesátého obecně charakterizuje to, co Rancière nazývá „nesociologickou politikou“. Například Sylvain Lazarus (v kapitole Rezy Naderiho) ukazuje, jak se v osmašedesátém na levici prosazovala politika odpojená od sociologických či právnických (tedy pro něj mimopolitických) kategorií typu třída či stát. Politika je zde „bez objektu“, jde o něco, co stojí mimo „strukturu“ a narušuje ji ve formě vpádů zvnějšku – zlomových, revolučních momentů. Alain Badiou tyto zlomové momenty nazývá „události“.

Z časového pohledu se „události“ vyznačují tím, že nevyplývají z řetězce příčin, jehož články lze předpovědět sociologickou analýzou, jakkoli se o to historici mohou zpětně pokoušet. Z prostorového pohledu pak Jana Ndiaye Beránková v knize z Badiouova díla dovozuje, že tu „není žádná všeobjímající struktura, která by zahrnula sebe i svou negaci“. Přeložit do politického jazyka to lze tak, že jakkoli může být (slovy Fredrika Jamesona) snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, tak i v tomto případě existuje vnějšek, který dokáže ve zlomovém momentu strukturu konfrontovat a změnit.

„Československá“ polovina knihy s jistými aspekty myšlenek zrozených z francouzského května 1968 polemizuje. Zkušenost pražského jara, jak vyplývá z kapitoly Michaela Hausera, totiž ukazuje, že Rancièrovo rozlišení mezi vládnoucím „policejním řádem“ a „politikou“, odsouvající politiku pouze do prostor mimo státní a stranické struktury, je příliš ostré. V Československu to totiž byla právě vládnoucí komunistická strana, jež na jaře roku 1968 motivovala občany, aby vytvářeli politický subjekt v jeho různých podobách, a to (v rozporu s Rancièrovým přístupem) nikoliv antagonisticky k policejnímu řádu, jehož byla strana sama klíčovou institucí.

Jak ukazuje ve svém textu Petr Kužel, impuls shora, zejména z řad expertů a intelektuálů, u nás přišel, i pokud šlo o zřizování podnikových rad pracujících, tedy orgánů dělnické samosprávy, které by spolurozhodovaly v otázkách vedení podniků. Rady pracujících byly typickým příkladem Hauserem naznačeného procesu, kdy se uvnitř policejního řádu samotného vyjeví „událostní“ potenciál, potenciál „politiky“, který byl do té doby stejným řádem potlačován.

V Československu byl tento potenciál během pražského jara následně uchopen širokým společenským hnutím, které možnosti zřídit rady pracujících dodalo nový obsah. A tento nový obsah byl poté zase formalizován stranou, výsledkem čehož byl návrh zákona o socialistických podnicích.

Kniha tak na příkladu pražského jara ukazuje, že politická levice nemusí volit mezi rigidní byrokracií pod vedením státostrany na straně jedné a anarchizujícím horizontalismem na straně druhé. Michael Hauser z československého osmašedesátého dovozuje, že právo a radikální politika, konsolidace a spontaneita, politická reprezentace a protestní hnutí nemusejí být stavěny proti sobě, ale můžou spolu produktivně interagovat. Zároveň, jak dodává Kužel, cesta mimo past dichotomie státostrana versus horizontalismus nemusí vést ani ke klasické liberální demokracii. Pražské jaro ukázalo možnosti, jak překonat také její horizont, například právě rozšířením demokracie z prostoru politiky i do ekonomiky, jak jsme to viděli u rad pracujících.

Možnosti překonání horizontu liberální demokracie jsou však dnes v českém prostředí upozaďovány reduktivními narativy osmašedesátého, které převládly po roce 1989 a které můžeme nazvat „disidentskými“.

K zapomínání socialistických alternativ šedesátých let nepřispěla pouze normalizace, ale i polistopadová transformace a tehdejší exdisent, uvádí v závěrečné kapitole knihy Joseph Grim Feinberg. Pražské jaro je dnes vnímáno nikoli jako svébytný socialistický experiment, ale jako dílek do skládačky triumfu liberální demokracie, k níž by prý osmašedesátý nebýt invaze vojsk Varšavské smlouvy nakonec dospěl.

Zde jde nicméně o „kdyby-historii“, kdy se můžeme spolu se Slavojem Žižkem ptát, jakou představu konečného vyústění pražského jara invaze „zachránila“. Představu vytvoření autentické alternativy k reálnému socialismu i reálnému kapitalismu, která by se neuskutečnila, ale díky přerušení reformního procesu invazí o ní můžeme stále snít? Nebo představu o vývoji pražského jara směrem k liberální demokracii západního střihu?

Feinberg v souvislosti se studiemi Jamese Krapfla zmiňuje i to, že během samotných listopadových událostí roku 1989 se ještě s návazností na osmašedesátý koketovalo, nicméně postupně se prosadil narativ minulých „čtyřiceti let“, jednolitých a ztracených. Proběhlo-li takové vymazání paměti, pak přechod na nový kapitalistický systém nebyl ani tak revolučním rozhodnutím jako spíš automatismem. Feinberg pak hovoří o devětaosmdesátém jako o revoluci, která však neguje potřebu revolucí, badiouovsky řečeno by šlo o „anti-událostní událost“.

Feinberg správně připomíná disidentský důraz na legalitu. Například Petr Pithart často vzpomíná, jak si v devětaosmdesátém dávali záležet na tom, aby převzetí moci proběhlo legálně podle tehdy platné ústavy, a listopadové události odmítá nazývat revolucí. I toto zdůrazňování legality převzetí moci v historické paměti zeslabuje „událostní“ charakter devětaosmdesátého. Naopak chápání minulých zlomových momentů (včetně osmašedesátého) jakožto „událostí“ nám připomíná, že každý systém (nevyjímaje současný neoliberalismus) má svůj vnějšek.

Historik Rutger Bregman v knize Utopie pro realisty popisuje, jak byly USA koncem šedesátých let blízko odsouhlasení základního nepodmíněného příjmu pro chudší rodiny. Plánu byl nakloněn jak prezident Richard Nixon, tak veřejné mínění i média, citující výrok Viktora Huga o tom, že „není nic silnějšího než myšlenka, jejíž čas právě nadešel“. Souhra okolností, kdy Nixonův plán nejprve potopili demokraté jako nedostatečný a po obratu v rétorice ohledně boje s chudobou zase republikáni, nicméně způsobila, že idea nepodmíněného příjmu v USA svůj moment propásla a byla nadlouho uložena k ledu mimo politický mainstream. Podobně byla v Československu v létě roku 1969 kvůli nástupu normalizace upozaděna a již nikdy neobnovena idea silné zaměstnanecké samosprávy.

Tyto dva příklady ukazují, jak jsou mnohé ambiciózní plány zapomenuty nikoli proto, že by selhaly ve své realizaci, ale proto, že z důvodu změny mocensko-politické konstelace ani nebyly plně uvedeny v život.

Je tak na historicích, aby z podobných zapomenutých projektů odkrývali prach. Knize Revolutions for the Future se to daří, a ukazuje tak zejména intelektuální i politické levici, které archivy lze otevírat a které myšlenky by mohly stát za aktualizaci v nových podmínkách.

I československý osmašedesátý jich nabízí k výběru širokou škálu od spíše marginálního maoismu Egona Bondyho, vybízejícího k dobytí globálního města globální vesnicí (v knize rozebíraného Janem Mervartem), až po vizi společnosti vedené ideálem vědecko-technické revoluce, jak ji v šedesátých letech představil tým okolo Radovana Richty (a jak ji v knize analyzuje Ivan Landa).

Jak ukazuje i nedávné opětovné vydání slavné knihy Richtova týmu Civilizace na rozcestí v angličtině, je to dost možná právě téma emancipačního potenciálu moderní vědy a techniky i možností fúze technokracie a socialistického humanismu, které bude v blízké budoucnosti z dědictví šedesátých let rezonovat nejvíce. Landa nicméně důkladně probírá i kritiku technokratů a technologického determinismu ze strany radikálních demokratů (jakkoli ani ti nebyli v Československu šedesátých let žádnými technopesimisty). A právě mezi těmito dvěma myšlenkovými proudy můžeme i v následujících letech očekávat zásadní a plodnou diskusi ohledně dalšího směřování (nejen) západní společnosti.

Autor působí na katedře politologie a sociologie PF UK.