Článek
Které vaše dosavadní rozhodnutí jako ústavní soudkyně nejvíc narazilo?
Napadají mě tři příklady – za každý rok na Ústavním soudu jeden. Tím prvním byla kauza Davida Ratha. Ukázalo se, že česká veřejnost včetně právníků a novinářů vůbec nedokáže rozpoznat, že vazba není trest. Naše společnost se rozhodla, že David Rath je lump v ten samý den, kdy viděla v televizi, že ho zatýká policie, a jakýkoli jiný postup než vzetí do vazby by byla vnímala jako slabost státu. A nikdo neměl odvahu ho z té vazby pustit, ačkoli nebyla dostatečně odůvodněná. Rath se stal symbolem korupce – jenomže je to pořád lidská bytost, která má nárok na ochranu všech svých práv. A bylo důležité říct nahlas nejen ve vztahu k němu, ale i k jiným vazebně stíhaným, že do pravomocného rozhodnutí soudu se na člověka ve vazbě musíme dívat jako na plně nevinného.
Druhý rok vyvolalo největší debaty mé rozhodnutí o střídavé péči, která nemá být výjimkou, ale standardem. Náš přístup k rodinnému právu a naše opatrovnické soudnictví je poměrně konzervativní, věříme, že by o dítě měla pečovat maminka. Pomíjíme dva argumenty: že pro dítě je nejdůležitější vytvořit si vztah k oběma rodičům a že by mělo být sice chráněným, ale platným aktérem rozhodování.
Tenkrát mi chodily jak souhlasné, tak nesouhlasné maily, ve kterých se mi lidé svěřovali se svými konkrétními rodinnými příběhy. Stejně tak právníci byli pro i proti. Toto své rozhodnutí jsem se pak snažila co nejvíce vysvětlovat opatrovnickým soudcům i veřejnosti – myslím, že to také patří k povinnostem ústavního soudce.
A čeho se týkalo vaše třetí kontroverzní rozhodnutí?
To jsem uprostřed velké společenské debaty o uprchlické krizi poukázala na nelidské a ponižující zacházení s jedním z deportovaných cizinců, které navíc nebylo ani dostatečně prošetřeno.
To byl ten případ, kdy policisté cizinci sdělili, že bude druhý den deportován, takže neměl čas se rozloučit s českou přítelkyní ani jinak uzavřít své věci tady…
Ne druhý den, měl být deportován dokonce ten samý den odpoledne! V uzavřené místnosti proti němu použili slzný plyn, na letiště ho vezli v poutech, polonahého. Přitom nebyl nijak agresivní, zvolil pasivní rezistenci, což uznali i sami policisté. Pro ně to byl nicméně po celou dobu jen balík, který mají převézt z místa A do místa B. A ve finále mu ani neumožnili, aby ho prohlédl nezávislý lékař, takže zůstalo nevyšetřeno podezření, že byl policisty také zbit.
Na tom jsme se ale snad v Evropě shodli už před mnoha lety, že se lidé nesmějí vystavovat ponižujícímu zacházení, a právo na účinné vyšetřování je důležitým tématem minimálně posledních deseti let, zejména v případech policejního násilí.
Chodily mi pak xenofobní nepřátelské maily. A jakože mám tendenci reagovat téměř na všechny – vnímám to skoro jako svou povinnost, dělám veřejnou funkci, jsem placena z peněz občanů –, tehdy jsem na některé ani neodpovídala, jejich cílem bylo jen mě urazit nebo mi vynadat.
Nejspíš v tom sehrálo roli i aktuální protiuprchlické naladění části společnosti.
Před dvěma lety by si toho možná nikdo nevšiml. Můžu ale uvést i opačný příklad, rozhodnutí, které se setkalo s podporou veřejnosti? Vydala jsem ho nedávno a říkám mu děti z Bullerbynu. Tatínek přecházel s dětmi silnici a srazilo je auto. Trestní soud prohlásil, že nehodu spoluzavinil, protože dcery nedržel za ruce, ačkoli jim bylo pět a osm let a šly po přechodu spořádaně. Podle mého rozhodnutí nemůže stát očekávat jen protektivní výchovu a rodiče i děti musejí mít určitou volnost. K tomu jsem měla reakce jen pozitivní.
Je zřejmé, že kladete velký důraz na osobní svobodu, ale také na osobní odpovědnost, třeba v otázce povinného očkování. Do lidí vkládáte větší důvěru, než je v této zemi obvyklé.
Svobodu jednotlivci nedávám já, ale Listina základních práv a svobod. Celá doktrína ochrany lidských práv, kterou má Ústavní soud prosazovat, stojí na tom, že lidé jsou svobodní a rovní v povinnostech i právech. A že zde každý může činit vše, co mu není zakázáno. Já tuto doktrínu jen dodržuju.
Má to i svou filosofickou rovinu: Když dáte lidem tisíce příkazů a omezíte je v jejich svobodě, nemají prostor projevit svou vůli, takže je bráníte i před etickými rozhodnutími, která z nich dělají dobré lidské bytosti. Není to ani tak o důvěře jako o tom, zda chceme žít ve společnosti, jejíž členové jsou odpovědní za své skutky. Pokud nastane obrovská inflace pravidel, budou vymáhána jen arbitrárně, když si zrovna někdo vzpomene, a nezbude nám dost sil vymáhat ta pravidla, která jsou opravdu důležitá.
Kateřina Šimáčková
Také vnímáte, že svoboda se nám scvrkává?
Lidé po tom sami volají, bojí se o své bezpečí. Myslím, že to byl Lincoln, kdo řekl: Když se vzdáme svobody, abychom zůstali v bezpečí, většinou přijdeme o obojí. Osobně si myslím, že lidská svoboda je velká hodnota, ale někdy mi připadá, že ji veřejnost považuje za samozřejmou a nevšímá si, že o ni v některých případech přichází. Znáte ten příměr o žábě v teplé vodě, která se pomalu zahřívá? Žábě je příjemně teplo, ale neuvědomuje si, že to může skončit varem. Zároveň máme tendenci si všímat spíš negativních důsledků svobody než těch pozitivních.
Podle občanského zákoníku musejí soudci rozhodovat podle citu pro spravedlnost. Jak ho v sobě pěstujete?
Hodně mi pomohlo, že jsem dlouho byla advokátka, takže mám zkušenost s lidmi na obou koncích společenského žebříčku. Zastupovala jsem jak pronajímatele, tak nájemce, jak dlužníky, tak věřitele, banky i bankovní klienty… Soudce musí mít určitou míru empatie ke všem stranám sporu. Nemůže sám sebe projikovat do strany, která je mu nejblíž. Citu pro spravedlnost také pomáhá životní zkušenost a zrání. A studium jak judikatury evropských soudů, tak i filosofických a právněteoretických knih.
Ve svém vystoupení na TEDx Talks nás vyzýváte, ať od práva nečekáme spravedlnost, že soudy jen hledají efektivní řešení konfliktu. Jak tomu rozumět?
Náš problém je, že toho od práva požadujeme moc. Jenomže jak říká Jan Sokol: Právo může potrestat ničemy, ale nemůže vytvořit hrdiny. Nenastoluje spravedlnost, jen zabraňuje silné nespravedlnosti. Už v roce 1948 napsala právní filosofka Božena Komárková, které si velice vážím, že cílem práva je, aby se ve společnosti dal rychle nastolit mír. Abychom netáhli spory třeba až do dalších generací. I proto nemá smysl příliš natahovat soudní řízení, pro jeho účastníky je často důležitější mít rychle nedokonalé rozhodnutí, než čekat na dokonalé tak dlouho, až už se pro ně stane zbytečné. Takže když jsem nastoupila na Nejvyšší správní soud a poté na Ústavní soud, vždycky jsem dbala na to, abych patřila mezi nejrychlejší soudce a měla co nejmíň neuzavřených starých spisů.
Litovala jste někdy nějakého svého rozhodnutí?
Rozhodně nemám představu, že by všechna má rozhodnutí byla dokonalá. Snažím se je dobře promýšlet, ale musím říct, že u některých zpětně váhám, zda jsem nepochybila. U vysokých soudů je výhoda, že vydávají senátní rozhodnutí, takže moje případná chyba může být korigována názory ostatních soudců. Nikdy jsem nepracovala na okresním soudu, kde bych musela sama rozhodovat víc než čtyřicet sporů měsíčně.
Soudkyní jsem se navíc stala až ve třiačtyřiceti letech, takže řadu chyb, z nichž jsem se mohla poučit, jsem udělala už předtím jako advokátka. A chyby taky dělají dobrého právníka… Ale víte – nikdy nedohlédneme toho, jak by ta situace byla bývala dopadla, kdybych rozhodla jinak. V životě a v soudním rozhodování nejsou kdyby namístě. Namístě je každému případu věnovat maximální pozornost.
Michal Hašek se vás v souvislosti s kauzou Klinika dotčeně zeptal, zda je Česká republika právním státem, kde platí zákon pro všechny stejně. Zeptám se na to samé: Platí v této zemi zákon pro všechny – i pro zkorumpované politiky a oligarchy?
Ta otázka mě trápí taky. Máme zde kastu lidí, kteří se cítí být nad právem, a zároveň velkou skupinu lidí, kteří si kvalitní právní pomoc nemohou dovolit. Před mnoha lety jsem napsala článek Nejnespravedlivější rozsudky; podle mě jsou to ty, co nikdy nebyly vydány. Případy osob, které nebyly odsouzeny za svou kriminální činnost, protože se stát radši nepoložil do vyšetřování. Ale stejně tak to byly zásahy do lidských práv těch nejslabších, nejchudších a třeba i nejhloupějších, kteří nedosáhli na kvalitní a bezplatnou právní pomoc.
Myslím, že v obou těchto oblastech stojíme před velikými výzvami. Mám výhrady k poměrně širokému rozsahu poslanecké imunity, která do 21. století nepatří, na druhou stranu osobně pociťuju jako nespravedlnost, že Česko neposkytuje dostatečnou právní ochranu osobám v psychiatrických detencích, cizincům v uprchlických zařízeních či seniorům, kteří padají do dluhových pastí kvůli nebankovním úvěrovým společnostem…
Ne, naše právo pořád ještě neplatí pro všechny stejně. Není však třeba končit defétisticky, věřím, že i u nás je stále více lidí, kteří jsou ochotní pomáhat. A jsou mezi nimi jistě také právníci.
