Článek
Pavel Barša
politolog a filosof
Kniha ruského antropologa a historika Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská generace (český překlad vydalo nakladatelství Karolinum). Jurčak rozebírá různé způsoby, jak být svobodný v systému, jenž jakoukoliv svobodu zdánlivě vylučuje. Oproti konvenčnímu důrazu na morální kritiku zvnějšku (kterou prováděli disidenti) zdůrazňuje „deteritorializaci“ systému zevnitř – to jest bez explicitního zpochybnění jeho dogmat. Jako příslušníka poslední generace československého socialismu ve mně kniha rozezněla vzpomínky na podobné strategie typické pro „šedou zónu“ husákovského režimu. Evidentní jsou však také rozdíly. Zatímco Jurčak podtrhává apolitičnost, či dokonce ideologickou loajalitu nonkonformních prostředí, myšlení české „šedé zóny“ bylo – také v důsledku sovětské okupace z roku 1968 – politizovanější a otevřenější k antikomunismu.
--------------------
Karel Veselý
hudební publicista a spisovatel
V paměti mi uvízl hlavně film Dej mi své jméno, civilní romance o první lásce, která těží ze skvělého scénáře i soundtracku amerického písničkáře Sufjana Stevense. Jeho balada Mystery of Love doříkávající poselství filmu o zvláštním, rozumem neproniknutelném mystériu milostného citu mě provázela celý rok. Koncertní zážitek mi přineslo, když jsem se víceméně náhodou ocitl na benefičním vystoupení anglického písničkáře Alexandera Tuckera v londýnském klubu The Shacklewell Arms a poslouchal v údivu jeho mix pastorálních melodií smíchaných s digitálním efekty. Bavily mě také všechny koncerty rakovnických Manon meurt a zpětně jsem docenil i jejich studiové album MMXVIII. Z nových knih si hýčkám obsáhlou kolekci textů nedávno zesnulého britského filosofa a teoretika kultury K-punk: The Collected and Unpublished Writings of Mark Fisher. Kdykoliv ji otevřu, potvrdí se mi pocit, že Fisher dokázal přečíst v dnešní kultuře víc informací o současném světě než kdokoliv jiný. Jen je trochu děsivé, že pak spáchal sebevraždu.
--------------------
Ondřej Vaculík
novinář
Dvě pražské výstavy, jež připomínají Podkarpatskou Rus. V Klementinu je do 10. ledna k vidění ta nazvaná Spřízněni volbou. Podkarpatské a rusínské inspirace a výzvy v české literatuře. Užasl jsem, kolik odborných, politických (Benešova Řeč o problému podkarpatoruském a jeho vztahu k Československé republice), beletristických (Podkarpatské pohádky Borise Martinoviče vyšly česky díky Knihkupectví Antonína Horáka v Užhorodě), obrazových či vlastivědných publikací o Podkarpatské Rusi bylo u nás vydáno v onom krátkém čase, kdy k nám patřila. Jan Zábrana napsal: „V roce 1945 přišlápli a ulomili republice Podkarpatskou Rus jako ještěrce ocas. Nikdy už nedoroste. A nikdo na světě se nad tím nepozastavil.“ V Galerii Josefa Sudka, v jeho dojemně skromném bytě na Úvoze, je pak do 27. ledna vystaven výbor z díla přehlíženého fotografa Bohumila Vavrouška (1875–1939), učitele, jenž na Podkarpatské Rusi dokumentoval každodenní život. Na mě nejvíce zapůsobila fotografie stavby domu, jenž se i rozměry podobá roubenému chlívku. Úplně zmizelý svět.
--------------------
Jiří Přibáň
právní filosof
David Byrne na listopadovém koncertu v Hongkongu
Největším zážitkem pro mě byl koncert americko-skotského umělce Davida Byrnea. Říkám „umělce“, protože v rámci Byrneova turné American Utopia ani zdaleka nešlo jen o hudbu a slova. Pohyb a vizuální řešení napovídaly, že autor má výtvarné vzdělání: každá píseň se stala konkrétním pohyblivým obrazem. Ti, kdo znají záznam koncertu Stop Making Sense někdejších Talking Heads, jejichž uměleckým palivem byla právě Byrneova tvůrčí imaginace, mohli být překvapeni minimalistickým, avšak působivým provedením scény. Vše bylo bezkontaktní a bezdrátové, ale o to čistší energie se přelévala mezi hudebníky a hledištěm. Zatímco před čtyřiceti lety přišel Roger Waters s totálním rockovým kýčem v podobě The Wall, s nímž dodnes objíždí zeměkouli, Byrne stále objevuje nové možnosti originálního projevu ve zdánlivě jednoduché formě rockové nebo popové písně. Kdo chtěl loni vidět rockový Gesamtkunstwerk, neměl utrácet za Waterse v Praze nebo zoufale unavené U2 v Berlíně, ale vydat se po stopách „americké utopie“.
--------------------
Naďa Johanisová
ekologická ekonomka
Vybírám březnový koncert americké zpěvačky Joan Baezové v pražském Kongresovém centru. Mám ji ráda od doby, kdy jsem v sedmdesátých letech objevila její desky – jedna vyšla oficiálně, ostatní jsme si nahrávali od přátel na magnetofonové pásky. Pouštím si ji celý život a zpívám s ní, třeba při vaření. Zpočátku zpívala americké, ale i anglické a skotské lidovky, později písně politicky angažované, ještě později si psala vlastní. Na jejím rozlučkovém turné, jehož byl pražský koncert součástí, jsme mohli slyšet výběr ze všech těchto období. Joan Baezová i ve svých sedmdesáti sedmi letech vypadá úžasně, zpívá tak, že se to nedá popsat, a když se člověk podívá na její webovou stránku, zjistí nejen, že jí v roce 2018 vyšla zbrusu nová deska, ale také že se stále angažuje, například v důležité kauze kontroverzního ropovodu, který ohrožuje indiánská území a podzemní vodu v Severní Dakotě. Rozlučkové turné si nakonec prodloužila do roku 2019. Ani pro osobnost jejího formátu asi není tak snadné říci: A teď už fakt končím…
--------------------
Klára Vlasáková
dramaturgyně a scenáristka
Upoutávka na film Zloději
Film Zloději režiséra Hirokaza Koreedy, který vyhrál v Cannes, je výpovědí o spolužití několika osob různých generací, jejichž vztahy se nezakládají na nestálých a vlastně nepřesvědčivých pokrevních vazbách, ale vyvěrají odkudsi hlouběji, z potřeby solidarity. Snímek ono soužití neidealizuje, vystavuje ho zkouškám a nechává jej zpochybňovat institucemi. Právě instituce tu nejsou vykresleny jako vyloženě špatné, ale určitě zastaralé, neschopné se přizpůsobit měnící se sociální realitě. Citlivý, provokativní – a zdrcující film. Důležitá pro mě byla i kniha Kde kvete tráva spisovatelky Han Kang o krvavě potlačeném povstání v jihokorejském Kwangdžu v roce 1980. Autorka z různých perspektiv popisuje násilí, absenci lidskosti, a co s místem i lidmi taková událost udělá. Zmínit musím také skvělý podcast Karla Veselého Černé slunce, který lze najít na webu Institutu úzkosti. Hudební publicista v něm mapuje dějiny úzkosti a smutku v západní populární hudbě a dává je do souvislosti se společenskými a politickými posuny. Těšila jsem se na každý nový díl!
--------------------
Balla
slovenský spisovatel
U nás v Nových Zámcích a okolí je prvotřídních kulturních akcí asi jako perel v rybí konzervě. Zvlášť když člověk kulturu ignoruje a pro jistotu chodí jen do jediné kavárny, aby si nemusel zvykat na nové číšnice a špatné pivo. Přesto se jedna perla našla. V hostinci U Černého psa v Komárnu, rozděleném městě na slovensko-maďarské hranici, vystoupil v polovině listopadu rakouský šedesátník, písničkář Ripoff Raskolnikov. Sám sebe uváděl a komentoval ve výborné maďarštině, léta totiž žije i na maďarském venkově, pálí si tam kořalku a skládá písničky na světové úrovni (například Get Away From That Woman, Dead End Blues, Shark-Infested Waters). Ve svých nejlepších okamžicích hlasem i stylem připomíná Toma Waitse z desky Heartattack and Vine – a to byly skvělé časy.
--------------------
Miroslav Pech
spisovatel
Loni jsem se byl poprvé podívat na pražském HorrorConu, tedy setkání fanoušků temného žánru. A bylo to fajn. Besedy s autory, promítání hororových filmů, křty nových knih, koncert slovenské gothic kapely Ľahká Múza, maskér, který z vás udělal zombie, případně se postaral o to, aby vaše tvář vypadala jako po pořádném výprasku… Akce se konala ve známém holešovickém klubu Cross, který mnohdy působil jako bludiště, a skutečnost, že se tam pořád motala nějaká strašidla – jedno, zda skutečná, nebo vzešlá z maskérny – jen umocňovala podivně snový pocit, který člověk po pár hodinách získal. Taky jsem se konečně seznámil s několika lidmi, s nimiž jsem si do té doby psal jenom na Facebooku. No a o tom vlastně cony jsou. O setkávání. Tak zase příště!
--------------------
Kateřina Smejkalová
politoložka
Upoutávka na film Nic jako dřív Video: AČFK
Z kulturních počinů roku 2018 doporučuji dokument Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše Nic jako dřív (premiéru v kinech měl v březnu). Po předloňském filmu Apoleny Rychlíkové Hranice práce se jedná o další zdařilý pokus přístupnou formou přiblížit realitu neprivilegovaných vrstev naší společnosti, realitu, kterou v současnosti často opomíjíme, natož abychom ji skutečně pochopili a dokázali z ní plynoucí vnímání světa účinně zohlednit. Příkopy ve společnosti se tak dál prohlubují. Příběh mladých lidí z varnsdorfského učiliště, na nichž se podepisuje již několik generací trvající strukturální zaostalost pohraničních regionů, prekarita a materiální chudoba, kulturní a vzdělanostní zanedbanost a vůbec celkový nedostatek vyhlídek na důstojný, naplněný a opravdu svobodný život, klade ty skutečně klíčové otázky dneška.
--------------------
Eva Klíčová
literární kritička
V divadle jsem loni byla jen čtyřikrát, přesto jsem se zúčastnila kulinárně hodnotné činohry i opery v bazénu, přirozeně napuštěném. Zato ve Spotify mi spočítali, že jsem slyšela dokonce 1806 různých skladeb. Nepochybně o něco méně jsem pak zkonzumovala knih (ale zase o něco více než těch divadelních představení). Nakonec se mi však do paměti nejintenzivněji vpily audiovizuální kulturní zážitky. Ze seriálů druhá série Atlanty, Sedmilhářky, Ostré předměty; z filmů pak dvě hořce vtipná retra: antirasistický i funky BlacKkKlansman a na první pohled nenápadný životopisný snímek Já, Tonya o oprsklém krasobruslařském talentu, který se dostal nahoru – a pak zase zpátky dolů, mezi bílé dělňasy. Ani v jednom z těch dvou děl není hlavním hrdinou bohatý bílý heterosexuální krasavec, takže ty filmy vlastně retro nejsou.
--------------------
Štěpán Kučera
redaktor Salonu
Jablonecké kulturní léto bylo cestou kolem hudebního světa za padesát dní – od půlky července do konce srpna v Jablonci nad Nisou vystoupili irský hráč na bouzouki Daoirí Farrell, seskupení Mamadou Diabate & Percussion Mania z Burkiny Faso snoubící hru na tradiční africký balafon s elektrickými kytarami, kapela Ladama Project s muzikantkami z Brazílie, Kolumbie, Venezuely i USA nebo skupina Larry and His Flask ze Spojených států, hrající post-americanu. Vstup na koncerty byl zdarma a hrálo se na letní scéně jabloneckého výstaviště i v Tyršových sadech, které mají jinak pověst jabloneckého Sherwoodu. Teď tu na dekách, lavičkách i donesených židlích společně poslouchali osazenstvo domova seniorů, bílé i romské rodiny, hipsteři i lidé, kteří koncerty etno hudby běžně nevyhledávají. Cizokrajní muzikanti přivezli do Jablonce chvilku pospolitosti.
--------------------
Petr Vizina
kulturní novinář
Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov
Zážitkem roku 2018 v kultuře pro mě byla silniční cyklojízda na knižní festival Tabook do Tábora poslední pátek v září, ve vlídném babím létě. Básník Ondřej Buddeus cestou po asfaltkách okolo Blaníku vzpomněl svého tchána, který neměří cestu krajinou na kilometry, ale na nové obzory a panoramata, jež se před cestovatelem otevřou. Obzory mi loni otevřely také básnické sbírky Karla Šiktance, Pavla Kolmačky a Adama Borziče – poezie jako neukecaný prostředek vyjádření v době facebookové. Dále energie a charisma dirigenta Semjona Byčkova s Českou filharmonií a Mahlerovou Symfonii č. 2 c moll Vzkříšení v říjnu, na počátku 123. sezony orchestru. Ukázali mi, co znamená plnost. A rovněž deska Bardo slovenské písničkářky Sisy Fehérové a celý program Inspiračního fóra na dokumentárním festivalu v Jihlavě.
--------------------
Štefan Švec
kritik a publicista
Radost mi udělaly grafiky Josefa Bolfa, Kniha zvláštních nových věcí Michela Fabera, Nejlepší kandidát Stanislava Bilera a pořad Kumšt na YouTube kanálu obchodu Kytary.cz. Zásadní objev je ale edice Prokletí reportéři nakladatelství Absynt. V době, kdy se političtí šmoulové snaží odklonit pozornost od svých šméček útoky na neziskovky, na sociálně slabé, na nedefinované „elity“ a mimo jiné na novináře, je tahle série hlubokých, skvěle vyzdrojovaných, odžitých a oči otevírajících knih ukázkou toho, jak zásadním posláním žurnalistika je a co všechno společnosti dává. Svobodné texty nejlepších východoevropských reportérů už svou existencí dokazují, že jen opravdu hloupí politici, co škodí společnosti, můžou chtít nasazovat novinářům náhubky. Kdybyste nevěděli, čím z té skvělé edice začít, zkuste třeba Ku-klux-klan. Tady bydlí láska od Katarzyny Surmiak-Domańské.
--------------------
Igor Malijevský
spisovatel a fotograf
Radost mi udělalo pokračování deníků malíře Víta Ondráčka Spolu spali sladce, které vyšlo na sklonku roku 2017 v nakladatelství Theo. Nejde ani tak o samu knížku, jako o intimní setkání s výraznou a sympatickou tvůrčí osobností. Když jsem před lety na Vltavě zaslechl výběr z Ondráčkovy první deníkové knížky Pootočené zrcadlo, nedokázal jsem vystoupit z auta. Seděl jsem na parkovišti u Teska a poslouchal postřehy někoho blízkého, o jehož existenci jsem do té chvíle nevěděl. Od té doby plánuji návštěvu Ondráčkovy „šatlavy“ v magickém Kunštátu, chtěl bych uvidět na vlastní oči, co všechno se tam před lidmi skrývá. To, že zázraky bývají plaché, dokazuje i film, na který jsem se loni těšil. Jenže zářijovou premiéru Odborného dohledu nad výkladem snu jsem nestihl, distribuce se zaměřuje na romantické kinosály v příhraničí, koupit se to nedá a ukrást taky ne. Tak třeba v roce 2019.
--------------------
Jan Romportl
kybernetik a filosof
Vzhledem k faktu, že máme doma roční dítě, nebylo to s kulturním vyžitím v uplynulém roce 2018 úplně růžové. Knihy se mi dařilo číst vesměs jenom ty odborné a na žádném koncertě ani v divadle jsem nebyl – takový luxus se mi nezadařil. Přesto mi významně utkvěla v mysli knížka Our Mathematical Universe od fyzika a kosmologa Maxe Tegmarka. Skoro až poeticky mě utvrdila v tom, co už také dávno cítím: transcendenci nehledejme v lidském myšlení – to je pouze stroj na zpracování informací, byť stroj překrásný a komplikovaný. Místo toho po ní pátrejme na hranicích našeho dosažitelného vesmíru… No a skutečným neknižním kulturním zážitkem pro mě byla návštěva přednášek v rámci Ekologických dnů Olomouc, které se konaly v tamním Divadle hudby. Je to opravdu „společná porada o našem světě“. A vlastně jsem díky tomu přece jen v divadle byl.
