Článek
Norsko patřilo ještě v sedmdesátých letech k chudým evropským státům. Za jeho ekonomickým vzestupem je nejen ropa a zemní plyn, ale také schopnost koncepčního uvažování tamních politiků. Již roku 1995 byl v Norsku vytvořen tzv. Fond budoucnosti, do něhož plynou přebytky z těžby surovin, kterou kontroluje stát, a snaží se tak minimalizovat vliv nadnárodních společností. Za takto získané prostředky byla v zemi vybudována nová infrastruktura, silnice, dálnice i mosty.
Nicméně rovněž Norsko si prošlo v minulosti bojem s ekonomicky nerentabilní těžbou uhlí a dalších nerostných surovin, která se projevila i v civilizaci značně vzdálených a izolovaných oblastech. V té době se stát snažil zachovat svůj vliv a ekonomickou rovnováhu také tam, kde to bylo možné jen za cenu výrazných zásahů – nikoliv však podporou nerentabilní těžby, ale decentralizací.
Kjartan Fløgstad popisuje tuto situaci a příznačně srovnává norskou realitu s ruskou: „Na rozdíl od postkomunistického Ruska jsme my všichni sociální demokraté, přinejmenším tehdy, když se ujmeme politické moci: Poté, co byly koncem osmdesátých let uzavřeny doly společnosti AS Sydvaranger v Bjørnevatnu ve Finnmarce, přišli o práci horníci v oblasti, kde bylo těžké nalézt jiné zaměstnání. Co udělá norský stát v takové situaci? Ano, aby v postiženém hornickém městě vznikla nová pracovní místa, zřídí ve starém nákupním centru COOP v Bjørnevatnu ústřední kancelář Státního úřadu pro vý běr pokut a poplatků. (…) Dále od centra už se v naší zemi prakticky dostat nelze. Ale právě zde zřídí stát jednu ze svých centrálních institucí. Propuštění horníci s hrubýma, upracovanýma rukama a se ztuhlými prsty se sklonili nad počítači a začali na klávesnici hledat zrádné otce a požadovat po nich, aby zaplatili výživné.“
Bezesporu by se mohla obdobně zachovat vláda jakékoli země. Nicméně na otázku, zda by Rusko zřídilo na Špicberkách či jinde na svém arktickém území jeden ze svých centrálních úřadů, si Kjartan Fløgstad odpovídá: „Určitě ne. Ovšem unikátní je ten stát, který to udělá, a nikoli naopak.“
Z dnešního pohledu šlo o jedno z nejstrategičtějších rozhodnutí norské vlády vůbec. Díky tání ledovců a otevření severní mořské cesty se doly uzavřené v severním Norsku roku 1997 o dvanáct let později znovu rozjely a na pořadu dne je export uhlí a dalších nerostných surovin do Číny. Decentralizace státních institucí prováděná v arktických podmínkách ve jménu udržení ekonomické situace obyvatel v bývalých hornických regionech severního Norska byla důležitá v překlenovacím období. Fakticky vzato udržela tyto regiony nad vo dou.
Pro těžce dostupné severní oblasti Norska je však charakteristická také ucelená kulturní a vědní koncepce rozvoje. O ustavení univerzity v Tromso bylo rozhodnuto v těsném závěsu po prvním omezení těžby uhlí v regionu. A jen za posledních pět let získala tato nejseverněji položená univerzita na světě téměř stejný počet prestižních grantů Evropské vědecké rady jako celá Česká republika dohromady.
Otázkou tedy není, co s dnešní krizí, ale jaký je vlastně celkový ne-industriální koncept rozvoje Ostravska, vždyť s útlumem těžby se kalkuluje již od devadesátých let. Místo uceleného přístupu jsme svědky mnoha úspěšných jednotlivých akcí a počinů, na straně druhé však určité kroky státních institucí nelze vysvětlit jinak než spontánní nekoncepčností.
V oblasti školství a vědy jde o nejprve odsouhlasený, zafinancovaný a poté odložený projekt sloučení Ostravské univerzity a Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. V oblasti péče o kulturní dědictví máme na straně jedné národní kulturní památku Důl Michal, na straně druhé podezřelé zakázky na rekonstrukce kulturních domů či chátrající městská jatka v Ostravě. Zvláštním příkladem je havířovské nádraží. Ve městě, které má díky unikátní socrealistické architektuře značný turistický potenciál a mo hlo by z něho generovat vytoužený zisk, se právě rozhoduje, zda budovu, jež má ten potenciál nejvyšší, zbourat, či ne.
Nádraží v Havířově
Podle průzkumu jedné z britských grantových agentur dokáže jedna libra investovaná do vědy a kultury pro region vydělat jen v čistém ekonomickém zisku asi jeden a půl libry (bez přímých benefitů typu prodej lístků, upomínkových předmětů atd.). Jistě, není to návrh na bezprostřední řešení situace, nicméně v dlouhodobém horizontu není nemožné začít rozvíjet tento nový přístup právě dnes. Pokud existuje v arktických oblastech dlouhodobý koncept zachování ekonomické rovnováhy, proč to nejde v jednom z nejzajímavějších evropských průmyslových regionů – na Ostravsku? Není to jednoduchý úkol, jak ale dokazuje norská zkušenost, jde to.
Nesměle začíná této výzvě čelit také současná vládní garnitura. Ministr dopravy v demisi Zdeněk Žák dokázal například sestavit zvláštní koordinační komisi, která se v současné době zabývá ekonomickými, sociálními i kulturně-historickými důvody zachování havířovského nádraží. Ve hře je krátkodobý i dlouhodobý zájem. Budoucí vláda může iniciovat obdobný krok mnohem většího rozsahu, spolupráce rezortů sociálních věcí, kultury a školství v ekonomicky slabých oblastech není v Evropě žádnou novinkou.
Možná nastal čas, aby se český stát přestal tvářit, že věda a kultura nedokážou generovat ekonomický zisk. Absence konkrétních dlouhodobých vizí má totiž na svědomí fakt, že místo toho, abychom směřovali ekonomicky k Norsku, stáčí se český kompas spíše na Východ.
