Článek
Václav Bělohradský
filosof
Bezpředsudečná ženská paměť Jitky Vodňanské – její knižní memoáry Voda, která hoří vydalo nakladatelství Torst – prohlubuje naše porozumění společenství („spolubytí!“) disidentů, jeho energii generující smysl. Formulace „klasický veselý chartovní večírek, hnízdo spřízněných duší“ se zde střídají s větami typu „probíhal velký proces s obžalovanými kamarády, (…) v obrovských soudních vratech čekala fízlovská klepeta“. Díky té knize jsem lépe pochopil, proč se v naší zemi vyhloubil tak hluboký příkop mezi standardní politikou a nároky „hnízda spřízněných duší“. To spolubytí bylo natolik jedinečné, že se nemohlo integrovat do žádné „politické“ politiky, nejen do té Klausovy. Významnou roli v paměti autorky hraje její intelektuálně i citově hluboký vztah s Václavem Havlem. Když jde Havel skládat prezidentský slib, Vodňanská cítí, že část z ní „umřela“. Připadá mi to jako žal nad tím, co vtažení paralelní polis do „fungující“ demokracie navždy pohřbilo.
--------------------
Kateřina Tučková
spisovatelka
Nejsilnějším kulturním (spíše však společenským) zážitkem pro mě bylo uvedení inscenace Olivera Frljiče Naše násilí, vaše násilí na festivalu Divadelní svět Brno v Huse na provázku. Inscenace to byla provokativní a do momentu, do kterého jsem ji mohla zhlédnout, až fyzicky nepříjemně kritizující vztah bohatých západních zemí k Východu. Hlavně mě ale zasáhla polemika, jež se kolem ní rozvířila už v průběhu představení, kdy na jeviště vtrhli pravicoví extremisté z hnutí Slušní lidé. Byl to jejich předvolební tah, demonstrace síly, kterou oslovovali voliče vyděšené démonizovanou problematikou migrace. V komunálních volbách v Brně naštěstí neuspěli, jejich jednání přesto nelze brát na lehkou váhu – ukazuje, že od nenávistných slov není daleko k činům. Ta zkušenost pro mě byla natolik alarmující a silná, že poněkud zastínila jiné kulturní zážitky: knihu Margaret Atwoodové Alias Grace, inscenaci Anny Davidové Antieva v Divadle Na zábradlí, seriály Taboo a Ostré předměty i koncert The Rolling Stones.
--------------------
Petr Pithart
právník a historik
Neměl jsem přes rok „mimořádný“ zážitek z nějakého uměleckého díla či výkonu, zato jsem byl opakovaně velmi pozitivně překvapován intenzitou, a především kvalitou připomínání naší nedávné minulosti. Kultura připomínání je pojem, nikoli má vymyšlenost. Kupříkladu Francouzi si tuto kulturu pěstují, učí o ní, píší o ní knihy. Nemyslím, že je za tou loňskou kvantitou i kvalitou jen „osmičkovost“, uvěřil jsem, že jsme se v tom připomínání za těch skoro třicet let zdokonalili, protože vyrostli noví historici, publicisté či autoři výstav. Také projevy úcty k našim mrtvým byly důstojnější, věrohodnější než v minulých letech. Je ovšem také možné, že vzpomínáme – zejména na únor 1948 a srpen 1968 – intenzivněji a jdeme víc do hloubky hlavně proto, že se obáváme budoucnosti. Že v tom připomínání nejsou jen zájem a úcta k hrdinům (a opovržení nad zrádci a kolaboranty), ale i obavy, že by se minulost mohla v nějaké podobě vracet. Takže je to dobrá zpráva ve špatné. Anebo obráceně.
--------------------
Ondřej Slačálek
politolog
Strhující kniha Jana Švankmajera Cesty spasení (vydalo nakladatelství Dybbuk)! Je to i připomínka Vratislava Effenbergera, tyranského surrealistického guru, který nutil básníky výtvarničit a výtvarníky psát. S ním jsem se pak setkal i v Jařabově filmu Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka, jenž byl ale zčásti ukázkou, jak těžké je podobnou postavu zachytit v dokumentu. Nejvýraznější tu kromě výpovědi Effenbergerova syna byly zfilmované scénáře (proč už je někdo nezfilmoval všechny?). Silné pro mě bylo i nové setkání s texty Milana Nápravníka (zemřel v roce 2017) a Pavla Řezníčka (zemřel loni). Kdo ví, třeba bude v nějakých budoucích dějinách české literatury z trůnu sražen Vítězslav Nezval jako celkem nepůvodní uvaděč, surrealistický Čelakovský, a místo nových Máchů zaujmou právě pozdější surrealisté a postsurrealisté (kromě jmenovaných ještě třeba Hynek, Havlíček, Kolář či Šebek), kteří přinesený styl naplnili originálním obsahem, včetně humoru.
--------------------
Zbyněk Vlasák
editor Salonu
The Florida Project trailerVideo: Aerofilms
Zaprvé The Florida Project. Příběh malé Moonee a její matky, přežívajících v ošklivém motelu hned vedle nablýskaného orlandského Disneylandu, patří do současné vlny filmů o americké bílé chudině, vlny, která čerpá energii ze snahy pochopit úspěch Donalda Trumpa a která se pokouší přiblížit některé strukturální potíže americké společnosti. Přes svou silnou sociálněkritickou povahu je snímek Seana Bakera zároveň neokázalý a nebývale citlivý. A zadruhé vítěz Cannes Zloději. Mimo jiné proto, že mě inspiroval ke zhlédnutí i těch pár zbylých filmů japonského režiséra Hirokaza Koreedy, které mi dosud unikaly. Vyzdvihl bych Aruitemo aruitemo z roku 2008, líčící jedno z posledních rodinných setkání v domě lékaře a autoritativního otce, jehož už však nikdo nebere příliš vážně. Muž na sobě sám cítí přicházející stáří a zoufale se snaží zachovat si nějakou důstojnost. Generační neporozumění i provázání je zde ukázáno v drobnokresbě rodinné komunikace, přesně v koreedovském stylu.
--------------------
Jiří Pehe
politolog
Můj kulturní zážitek roku se pojí s televizním kanálem Mezzo, k němuž jsem získal přístup v jedné internetové televizi a který vysílá vesměs klasickou hudbu, s důrazem na tu modernější. Tam jsem také narazil na záznam Houslového koncertu známého finského skladatele Esy-Pekky Salonena. Vynikající kanadsko-americkou houslistku Leilu Josefowiczovou tu doprovází curyšský Tonhalle-Orchester, diriguje sám Salonen. Od dětství, kdy jsem četl některé oblíbené knihy poněkud obsedantně třeba pětkrát, jsem zažil podobné nutkání vracet se opakovaně k jednomu dílu snad jen v případě houslového koncertu od Sibelia. I ten Salonenův jsem si pak poslechl rovněž v podání jiných orchestrů, jakkoliv houslové sólo hraje skoro ve všech případech Josefowiczová. Když už je řeč o hudbě a „finské stopě“, byl pro mě neobyčejným zážitkem i zahajovací koncert pražského orchestru FOK, zejména jeho skvělé provedení Mahlera. Dirigoval finský dirigent Pietari Inkinen.
--------------------
Milena Bartlová
historička umění
Určitě jsem zapomněla něco dobrého z první poloviny roku, ale tenhle tip má výhodu, že se na něj do 17. února 2019 ještě můžete zajít podívat. Výstava Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce se koná v pražských galeriích Display a Futura. Obě její části připomínají světově významný výzkum role vědy a techniky ve směřování k humanistickému socialismu, který v šedesátých letech vedl filosof Radovan Richta. Výtvarník Václav Magid zde vytvořil instalaci s videem a nástěnnou malbou Píseň osvobozené práce. Mimořádně působivě otevírá otázku, jak je možné, že práce, již považujeme za seberealizaci, ve skutečnosti neosvobozuje: „Kde je tedy to štěstí, které měla přinášet?“ Musely by se změnit její zásadní podmínky, technické i společenské, aby byla seberealizace skutečná?
--------------------
Petr Drulák
politolog a diplomat
Jedno z nejhezčích pařížských muzeí Jacquemart-André nabídlo v závěru roku výstavu Caravaggia a jeho současníků. Mimo samotného díla reflektovala i umělcovu násilnou povahu a bouřlivé osobní vztahy. Stylizované násilí jeho obrazů a reálné násilí jeho života potom dala Paříž ve stejnou dobu do kontrastu s živým násilím protestů „žlutých vest“ na bulváru Champs-Élysées. Jen pár set metrů od muzea se nabízel obraz ohňů, oblaků slzného plynu, chodníkových vodotrysků z hydrantů a rytmického bušení do kovových zábran na pozadí uzavřených luxusních obchodů a restaurací. Obraz lidového hněvu hned vedle obrazů hněvivého mistra. Naštěstí bez vážnějších zranění demonstrantů či policistů. Ještěže mezi nimi nebylo mnoho lidí s povahou Caravaggia.
--------------------
Pavel Kolář
historik
Zaprvé výstava malíře Otto Dixe v Gunzenhauserově muzeu v Saské Kamenici. Dix byl jedním z nejnemilosrdnějších dokumentaristů dvacátých let. Díval se na svou dobu hlavně zdola, z perspektivy berlínských putyk a hamburských bordelů, nevyhýbal se ani expresivním scénám sexuálního násilí. Když se v roce 1936 uchýlil před nacisty k Bodamskému jezeru, na místní malebnou krajinu si nemohl zvyknout. „Krásné – až je to k zblití,“ napsal. Má vzpomínka na jeho výstavu má zvláštní příchuť, město jsem navštívil týden před vypuknutím hněvu spořádaných pracujících, jejichž železná pěst tam dopadla na místní cizince; Dixovi by se jistě znovu udělalo zle. Zadruhé římská výstava Mezi kubismem a klasicismem: 1915–1925, mapující experimentální fázi tvorby Pabla Picassa ovlivněnou italskými cestami.
--------------------
Apolena Rychlíková
dokumentaristka
Po hvězdně obsazených Sedmilhářkách přišli Jean-Marc Vallée a HBO s dalším vycizelovaným seriálem, nazvaným Ostré předměty. Podobně jako v jiných svých filmových nebo seriálových dílech pracoval Vallée i při adaptaci bestselleru Gillian Flynnové s pamětí způsobem, který až s šokující přesností kopíruje způsoby a fungování lidských vzpomínek. Propracované záběrování, přesný střih a skvělý soundtrack přispívají k hloubce místy skoro hororového příběhu z amerického Středozápadu, v němž můžeme zřetelně cítit ozvěny staré otrokářské Ameriky. Psychopatologie mocenských a hierarchických vztahů na půdorysu rodiny a venkovského zapadákova postupně odkrývá a prohlubuje rány, které nezacelily ani odstěhování hrdinky do velkoměsta, ani pravidelné dávky vodky z láhve od Evianu.
--------------------
Saša Uhlová
novinářka
Saša Uhlová čte Elenu Ferrante na londýnském letišti.
Už řadu let je můj život ochuzen o vášeň z četby knih. Občas si nějakou sice přečtu, ale ten sžíravý pocit souznění, napětí, lásky a posléze hrůzy, že už to končí, z mého života s dospělostí vymizel. O to víc mě překvapilo, co se mnou teď provedla Elena Ferrante a její tetralogie Geniální přítelkyně (vydalo ji nakladatelství Prostor). Od chvíle, kdy jsem otevřela první díl, se můj život proměnil. Příběh dvou kamarádek z dětství, popis tíživé sociální situace v chudé neapolské čtvrti, činnosti mafie i věčného boje žen o místo na slunci mě pohltil tak, že jsem se už od začátku opravdu bála, že to jednou skončí. Nejsem jistě první, kdo Geniální přítelkyni doporučuje, zároveň je tu ale možnost, že ji ještě někdo nečetl. Pokud se do ní ovšem pustíte, vyhraďte si potřebný čas, abyste nemuseli jako já zanedbávat všechno okolo.
--------------------
Michal Šanda
spisovatel
František Kupka: Tryskání II (Víření) (1923), k vidění na výstavě František Kupka 1871–1957 v pražské Valdštejnské jízdárně do 20. ledna 2019.
Výstava František Kupka 1871–1957 (v pražské Valdštejnské jízdárně do 20. ledna 2019). Divák tu má na pár desítkách metrů čtverečních jedinečnou možnost procházet Kupkovou tvorbou sem a tam a libovolně se vracet od konců k počátkům. Možná je to rouhavé, ale: Kupka byl bezesporu skvělým malířem, výstava ho představuje i jako svrchovaného kreslíře a ilustrátora, po světové válce byl pak oslněn abstrakcí – nechápu ovšem, že v ní setrval po další desetiletí a mastil různobarevné křivky a přímky v nespočtu variací. Podobné dnes najdeme třeba na kachlíčkách v OBI. To už je ale osud umělců, průkopníků. Slyším-li Novosvětskou, nejsem schopen vnímat krásu hudby, ale vybaví se mi zhůvěřilosti, včetně béčkových filmů, v nichž zazněla. Kupka sena, kupka sena, z nebe nám mává Ayrton Senna!
--------------------
Matěj Stropnický
novinář
Počátkem roku náhodně zhlédnutý dokument o vilách italského pozdně renesančního architekta Andrey Palladia mě přiměl se na ně v létě vyjet podívat naživo. Palladio vilu, zapomenutou jako typ stavby od starověku, znovu vynalezl a v okolí Vicenzy jich postavil hned několik desítek. Pečlivě volil krajinu, miloval pravidelnost, sloupy vysokých řádů a schodiště do zahrad. Ač jsou tyto vily dnes vesměs zapsané v UNESCO, bydlí v nich stále původní rodiny a otevřeny veřejnosti jsou jen pár hodin týdně. Návštěvník tak nevchází do muzea. Prochází obývákem, kde na současném nábytku leží televizní program a krabička cigaret, kuchyní, kde z nádobí ještě odkapává voda, a salony s freskami, kde visí i moderní obrazy. V detailu těch vil se staré i nové jedinečně snese a to, že jsou obývány, je stejně důležité jako to, že jsou od Palladia.
--------------------
Alice Šimonová
redaktorka Salonu
Drn architekta Stanislava Fialy
Od dob mého mládí byla v Praze na rohu Národní a Mikulandské díra, většinu času ošklivá, obehnaná plotem nebo plechovou ohradou, od loňska tam stojí dům, jmenuje se Drn a projektoval ho architekt Stanislav Fiala. Není to kulturní ani turistická atrakce, je to „stavba s vertikální zahradou“, něco, co alespoň trochu ve velkých městech rehabilituje pojem urbanismus. Od jara se po fasádě budou spouštět květiny a tráva – odtud drn. Pražský horizont není ani hezký, ani zelený, tak zaplaťpánbů za tyhle vertikály! Národní třída je tak kompletní: od divadla po Perlu střídá styly posledních století, chodníky jsou širší, přibyly i stromy – je to místo pro pěší i přiměřenou dopravu, je to místo k životu. Jen to advokátní komorou arogantně zabrané listopadové „pietní“ podloubí sousedního Schirdingovského paláce si říká o hod cihlou.
--------------------
Rostislav Švácha
historik architektury
Událostí uplynulého roku 2018 se v oblasti architektury nepochybně stala novostavba koncertního sálu v areálu pražské galerie DOX, dílo architekta Petra Hájka. Touto působivě opolštářovanou budovou s výbornou akustikou předběhla soukromá iniciativa zatím bezvýsledné úsilí hlavního města Prahy postavit novou koncertní síň pro velké obsazení symfonického orchestru. V Brně se přitom základy takové síně už hloubí a Ostrava na ni připravuje mezinárodní architektonickou soutěž. Ze staveb mimo velká centra mě potom zaujala neofunkcionalistická přístavba k základní škole v Nezamyslicích od týmu Malý Chmel a nové sídlo ateliéru Ječmen na předměstí Olomouce ve Chválkovicích, v jehož plášti architekti ekologicky zrecyklovali stará okna z jiné budovy.
