Článek
Kolik lidí se v Česku dosud nakazilo virem HIV?
Počet těch, kteří u nás kdy byli takto diagnostikováni, přesahuje tři tisíce. AIDS je poslední stadium. Dříve HIV pozitivní věděli, že se do něj jednou dostanou a že je to nakonec bude stát život. Dnes už, pokud jste včas diagnostikována a léčíte se, do fáze AIDS nedojdete.
Proč je u nás tak špatně dostupný lék PrEP sloužící coby prevence proti HIV?
Když se zaváděla ženská antikoncepce, říkalo se, že když ji ženám dáme, začnou se chovat nezodpovědně a spát s každým. Stejné argumenty se nyní objevují u PrEP. Ani u té antikoncepce se ale tyhle domněnky nepotvrdily.
PrEP samozřejmě není pro každého. Pokud žijete monogamně nebo máte Vánoce častěji než sex, není třeba ho užívat. Ale lidem, kteří jsou v tomto ohledu divočejší, nákaza hrozí. Dobrý příklad jsou pornoherci. Kdyby během rizikového období několika let, kdy se živí sexem, dostávali PrEP, nenakazí se a můžou se pak oženit, mít rodinu a budou se akorát bát, aby jejich děti na internetu nenašly pornofilmy s tatínkem v hlavní roli. Naopak když se nakazí, musí dalších padesát let užívat protivirové léky a založit rodinu u nich sice nebude nemožné, ale může to být těžší. Moralisté namítají, že přece nebudeme dávat léky lidem, kteří se chovají rizikově. Jenže když se nakazí, budeme platit za jejich léčbu, což je horší.
PrEP se v Česku dá sehnat, ale nikdo ho neproplácí…
Je to poměrně drahý lék, je na předpis a má svá rizika. Musí se hlídat funkce ledvin, možné řídnutí kostí, nesmí ho brát lidi se žloutenkou typu B. Užívání PrEP by mělo probíhat pod dohledem lékaře. Pokud si objednáte jeho generika ze zahraničí, může vám přijít něco nekvalitního a ty kontroly vám budou chybět. K tomu hrozí, že vám léky na celnici zabaví.
Jsou u nás podobné obtíže i s lékem PEP, který může zabránit nákaze po styku?
V západních zemích ho dostanete zadarmo. Stejně tak v Řecku nebo v Chorvatsku a za určitých podmínek i na Ukrajině. Ale u nás i v dalších zemích východní Evropy se za něj musí platit – stojí asi 20 tisíc. PEP se má brát měsíc a stává se, že se někdo s někým vyspí třeba v Londýně, tam mu dají léky na týden, tedy do první kontroly, on pak odjede domů, kde po něm chtějí za další prášky 20 tisíc, takže už je nedobere.
Od osmdesátých let udělala medicína v tomto oboru obrovský skok.
Ano. Dnes léčba zabraňuje oslabování imunity a zároveň snižuje infekčnost. S léky máte dobrou šanci dožít se stejného věku jako lidi HIV negativní, rozdíl je maximálně v řádu měsíců. K tomu je málo pravděpodobné, že virem někoho nakazíte. Většina přenosů pochází od těch, kteří o své nákaze nevědí. To je důležité zdůrazňovat, aby nepokračoval hon na čarodějnice – tedy na HIV pozitivní, kteří mají nechráněný styk. Nedávno na Slovensku odsoudili kluka za šíření HIV. On utekl do Švýcarska a tamní úřady ho odmítly vydat. Léčil se a pravděpodobnost, že by někoho nakazil, tak byla minimální.
Posun ve společenském povědomí ale tak velký jako v medicíně není.
Právě. Pořád existují lidi, kteří si při zmínce o HIV vybaví Philadelphii s Tomem Hanksem.
Jaký film s tematikou HIV máte rád vy?
Asi Společníka na dlouhé trati z roku 1989. Odehrává se v San Francisku a zachycuje první setkání s epidemií. Má nesmírně emotivní závěr: pláž u oceánu se začne zaplňovat těmi, kteří ve filmu zemřeli. Viděl jsem ho asi čtyřikrát a pokaždé jsem brečel. Hezké jsou i Noci šelem režiséra Cyrila Collarda, který pak sám na HIV umřel. Naopak například snímek Kopytem sem, kopytem tam od Věry Chytilové mi přijde příliš moralistický.
Jak se vám líbí nový film 120 BPM, popisující činnost pařížské pobočky hnutí ACT UP, které se v devadesátých letech snažilo velmi aktivně bojovat s nezájmem veřejnosti o nemocné AIDS, s otupělostí vlád a machinacemi farmaceutických firem?
120 BPM jsem zvládl bez slz, ale prožil jsem si to, hlavní hrdina je takový sympatický rošťák. Byl to pro mě návrat do minulosti, kterou si pamatuju a která mi dnes přijde pochopitelnější. Tehdy jsme tady byli ještě trochu vyděšení, že konečně žijeme v otevřené společnosti – a akce ACT UP nám přišly moc dramatické. Dnes chápu, že někdo reaguje tak, že vyjde do ulic a má vztek, protože mu zbývá půl roku života a politici mu jen mažou med kolem úst a nic nedělají. Jižní národy i Američani jsou navíc bojovnější. My Češi se snažíme protivníka přesvědčit a dojít ke kompromisu.
Jak vůbec československá vláda v osmdesátých letech reagovala na epidemii HIV? Ignorovala ji?
Ano i ne. O prevenci se moc nemluvilo, na druhou stranu jsme některé tehdejší léky kopírovali a vyráběli, třeba ten první AZT, který se dnes už nepoužívá, ale tehdy to byl hit. Od roku 1985 u nás existovala Národní referenční laboratoř pro HIV/AIDS. Odborné znalosti jsme tedy měli, ale k veřejnosti se informace příliš nepouštěly. Hanka Malinová z Rozkoše bez rizika udělala spoustu práce mezi prostitutkami, ale nikde jste se o tom nedočetli. To se změnilo až po revoluci.
120 BPM ukazuje, že i na Západě se osvěta prosazovala pomalu.
Nedávno jsem byl v Berlíně na výstavě o sexu na záchodcích. Kupodivu už v osmdesátých letech se právě na veřejných toaletách začaly vylepovat informace o ordinačních hodinách venerologických oddělení, aby lidi věděli, kam mají jít, když budou mít potíže.
Trailer k filmu 120 BPM
Ale například Reaganova vláda tehdy hlásala, že HIV je problém takzvaných čtyř H – Haiťanů, homosexuálů, heroinistů a hemofiliků – a slušných lidí se netýká.
To pak vedlo právě ke vzniku hnutí ACT UP, jehož členové čas od času vtrhli do nějaké farmaceutické firmy a postříkali to tam barvami, nebo jim na konferenci zbourali propagační stan. Nebyli násilní, že by někomu ublížili. Ale když určitá firma měla léky a nepustila je na trh nebo jen za vysoké ceny, tak jí zdemolovali vybavení.
Myslím, že je v 120 BPM dobře vidět, že epidemie AIDS společnost posunula k většímu akceptování různých životních stylů. Na žádnou jinou nemoc občanská společnost nereagovala takovým spontánním vzepětím jako na AIDS. Což samozřejmě byla i reakce na mlčení těch nahoře.
