Obrazy zemí v hluboké krizi. Tři inscenace z letošního festivalu Divadlo

V programu plzeňského Mezinárodního festivalu Divadlo, který se letos konal již potřicáté, se tato nenahraditelná schopnost projevila nejvýrazněji u dvou zahraničních inscenací a jedné, která sice byla nastudována v Praze, ale se zahraničními herečkami.

Eurípidovy Trójanky nazkoušel s ukrajinskými herečkami režisér Jakub Čermák, vůdčí duch „divadelního gangu“ Depresivní děti touží po penězích se sídlem v pražském prostoru Venuše ve Švehlovce. Některé herečky v Česku žily už před vypuknutím války na Ukrajině, další se sem dostaly na útěku před ní.

Trójanky sestávají z promluv žen, které jsou po pádu Tróje dány řeckým bojovníkům coby otrokyně či konkubíny a ze zničené země, kde nezůstal kámen na kameni, odplouvají na evropský břeh. Je mezi nimi věštkyně Kassandra, krásná Helena, prokletá záminka ke zbytečné válce, vrácená manželu Meneláovi, trojská královna Hekabé i její dcera Andromaché, daná Achillovi.

Hra je žalozpěvem o strašných důsledcích války nejen pro ty, kteří ji prohráli a byli zničeni, ale také pro agresory a vítěze. I jejich muži padli, i oni zanechali doma vdovy a sirotky, kteří se nedostanou k jejich hrobům.

K Trójankám připojené drama stejného antického autora Hekabé má jaksi efektnější děj: jde v něm o pomstu trojské královny na thráckém králi, k němuž poslala svého syna – a král ho z hamižných důvodů zabil. Královna je ve své pomstě stejně strašná jako otrlí válečníci; válečný zločinec a generál Agamemnón se zde chová vlastně umírněně a moudře.

Tak jako v řeckém divadle všechny role hráli muži, hrají v této inscenaci všechno ženy. Včetně posla v kostýmu nádražního dobrovolníka, charakterizovaného výstražnou vestou a bagetou, univerzální stravou z nádražních automatů. Nebo Agamemnóna ozdobeného válečnými řády.

Aktualizace Eurípidova textu spočívá v působivých jevištních obrazech, jako je hned ten ze začátku, kdy si ženy odsávají z prsou mléko, neboť jim žádné děti nezbyly. Pracuje se s nahotou ženského těla (herečky hrají valnou část inscenace ve spodním prádle), která s pomocí výrazných divadelních znaků jako zavádění krvavé infuze Kassandře do klína připomíná moment znásilňování, v každé válce přítomný, i trpného podvolování se ve snaze zachránit si holý život.

Inscenace se hraje ukrajinsky s českými titulky a efekt rozdílnosti i podobnosti obou jazyků upomíná na fakt, že také maloasijská řečtina, jíž se mluvilo v Tróje, se od té atické nebo spartské anebo i vzdálené ithacké mohla lišit, asi jako se liší ukrajinština od češtiny.

Trójanky se hrály mimo hlavní program festivalu na plzeňské alternativní scéně vytvořené z vlakového nádraží Jižní Předměstí, přes které normálně jezdí západní expresy do Mnichova a Norimberku, připomínající uprchlickou vlnu, ať chceme, nebo ne.

Litevské Státní divadlo mladých dramaturgicky šťastně zvolilo hru Povídky z Vídeňského lesa Rakušana Ödöna von Horvátha. Drama z roku 1930 reflektuje situaci po rozpadu habsburské říše, mocného evropského hegemona, z něhož se stal malý středoevropský stát, přičemž inscenace v režii Yany Rossové příběh převádí do litevské současnosti: místo rodícího se rakouského fašismu po první světové válce ukazuje postsovětský fašismus baltský. Litva se halasně dovolává někdejší slavné historické identity, aniž je aktuálně schopna důstojného občanského života a slušné veřejné správy.

Okázalé křesťanské ctnosti, odjezd do Ameriky za penězi, gamblerství, krachy drobných živností – všechny tyto momenty z Horváthovy hry sedí, aktualizovány jevištními obrazy, jež jsou výsledkem kolektivní improvizace v procesu zkoušení.

Tak například když se opuštěná Horváthova Marianna (zde Maryté) z nouze živí jako striptýzová tanečnice, v litevské inscenaci točí internetové porno, kdy dívka plní perverzní pokyny svého zákazníka. A fakt, že ji otec přistihne zpoza vlastní obrazovky, odhaluje i „vysoce morálního“ tatínka.

Obtížnou situaci společnosti, jež se sice osvobodila od tyranie impéria, ale těžko hledá vlastní způsob existence, vystihli litevští divadelníci dokonale, včetně pozdějšího návratu Maryté ke konzervativnímu patriarchálnímu pořádku s bigotně katolickým řezníkem Oskarem. „Bude válka“ – jsou poslední slova Horváthovy hry i litevské inscenace. Divadlo za realitou nijak nezaostalo.

Shakespearova tragédie Romeo a Julie byla aktualizována tisíckrát, v renesančním hávu ji snad už nikdo ani nehraje. Maďarské divadlo Örkény Színház ji v režii Viktora Bodóa umístilo do Shaxpearovy myčky na ulici Kertész a oba rody proti sobě postavilo jako dva zločinecké gangy.

V téhle west side story z Pešti ovšem mezi sprostotou, dealováním drog, násilím a prostitucí nezazáří čistá láska, tady je prostě špinavé, rozkradené a rozbité všechno.

Herci hrají do roztrhání těla (je třeba říct, že herectví těla se v tomto ročníku plzeňského festivalu uplatňovalo dominantně v mnoha produkcích), zní drsný rock a hip hop, doprovázený hlukem rozbíjených a porážených věcí.

Myčka je obrazem společnosti tak zvlčilé, zfetované, surové a bezskrupulózní, až si člověk říká, že to snad nemůže být pravda. A pak chce jet domů a na Doudlevecké třídě je na trolejbusové zastávce kolem odpadkového koše stejný bordel jako v té fiktivní myčce maďarských divadelníků, a když trolejbus přijede, je plný hokejových fanoušků, pivo se z plechovek leje na podlahu trolejbusu i cestujícím do klína, frajeři ve voze kouří a hlučí a dělají sprosté narážky na přítomné ženy a na hlavním nádraží stojí kordony policistů střežících bezpečný odjezd posledních vlaků z Plzně.

Obraz zemí v hluboké krizi, už bezprostředně ohrožených válkou, byl dominantním tématem letošní festivalové dramaturgie. Vskutku divadlo tady a teď!