Obrana hodnot i (jejich) plurality. Esej Jiřího Přibáně

Komik a spoluautor hry Werich také sebevědomě před oponou tvrdí, že Eidamští vyhrají, protože bojují za spravedlivou věc, ale přitom zdůrazňuje, že morální důvody a spravedlivé ideje musejí být „futrovaný materielně“, takže potřebují k vítězství kanon – Těžkou Barboru. Z něho mohou střílet sýry tvrdé k zabití nepřátel i uleželé k nasycení těch, kdo válku přežijí, protože „problémem každé války je, co pobít a co pak nasytit“.

Voskovec s Werichem sepsali Těžkou Barboru v roce 1937 a tato „těžce středověká“ hra byla přímočarou satirou na nacistickou ideologii a politiku s její falešnou propagandou a Henleinovými i Hitlerovými provokacemi. Současně se ovšem vysmívala též kolaborantství a poraženeckým náladám, které doprovázely rostoucí politické napětí v tehdejším Československu. Navíc přesně popsala nejen domácí vývoj, ale i to, co se mělo stát teprve za necelé dva roky při napadení Polska nacistickým Německem.

Přestože čas tehdy Osvobozenému divadlu nepřál, hra zůstává nadčasová, protože nadčasové je zrovna tak kolaborantství a poraženectví, jakož i ideologická propaganda, dobyvačná rozpínavost a politické praktiky diktátorských režimů.

Nikdo nemluvil o míru častěji než Adolf Hitler, který si tím otevíral cestu k válce a okupaci cizích zemí. Ti, kdo mu tehdy sedli na lep a volali po mírových řešeních a diplomacii, jsou dnes považováni za hlupáky historických rozměrů, protože jejich osudová slabost nakonec dovedla lidstvo do nejničivější války dějin.

Dějinné paralely se okamžitě nabízejí i se současnou ruskou agresí proti Ukrajině, taktéž podle Vladimira Putina údajně vyprovokovanou těmi, kdo jsou sami napadeni.

Ti, kdo dnes kritizují mezinárodní podporu Ukrajiny a v různých peticích či projevech se hlásí ke stalinisticky kýčovitému „zpěvu míru“, zatímco Putin nechává vraždit desetitisíce lidí na frontě i mimo ni, však nestojí ani za historickou zmínku.

Přesto by si možná sami mohli připomenout etiku i poetiku Osvobozeného divadla, aby přestali své vlastní kolaborantství označovat za progresivní politiku, protože tady, stejně jako ve třicátých letech minulého století, nejde o spor pravice s levicí, ale demokracie s diktaturou.

Vedle všeobecně známých a sdílených zkušeností nebo historických paralel je ovšem na dotyčné forbíně pozoruhodný i vztah mezi spravedlivými idejemi a jejich materiální podporou.

Konflikt mezi tím, co se dokáže prosadit v praktickém životě svou funkčností, a tím, co je samo o sobě hodnotné a správné, nikdy nebyl vyhrocenější než v moderní době, ve které věda a technika dokázaly dát člověku doslova i v přeneseném smyslu křídla, ale současně mu otevřely nejhlubší propasti moderní civilizace.

Naivní omyl marxismu spočíval v tom, že od materiálního života společnosti odvozoval všechno ostatní: „ekonomická základna“ měla předurčovat vše, co se děje ve „společenské nadstavbě“. Ideje, ideály, přesvědčení a hodnoty jsou podle marxistů jen prodloužením ekonomických zákonitostí.

Jako každé dogma má i tato Marxova myšlenka nespočetně výkladů, ale nejzajímavější je bezesporu obrat, jímž marxistický filosof Antonio Gramsci odmítl nadvládu hospodářství, a naopak tvrdil, že kapitalismus se drží u moci silou idejí vytvářejících jeho společenskou a kulturní hegemonii.

Gramsciho pojem hegemonie tak vrátil nejen marxisty zpět k tomu, co Hegel původně označil za fenomény vědomí a co sociologové rozpracovali jako problém hodnot a soudržnosti společnosti.

Hledáním prvotních příčin a základů společenského řádu i jeho změny bychom se však chytili do metafyzické pasti popisované odnepaměti jako dilema slepice, nebo vejce. Abychom se vyhnuli nekonečnému regresu, je třeba uznat, že tyto základy lze pochopit jen jako paradox.

Desítky let před Gramsciho snahou vymanit marxismus z materialistického determinismu ukázal sociolog Max Weber, že akumulaci kapitálu nezpůsobily objektivní zákony ekonomických dějin, jak se domníval Marx, nýbrž protestantská etika jako jedna z forem racionalizace moderní společnosti.

Kde Marx viděl odcizení člověka, Weber popisoval stále větší převahu instrumentálního rozumu a postupné odkouzlení moderního světa, z něhož se sice vytrácí magično, ale ve kterém také stále více lidí hoří pro stále rozmanitější myšlenky a ideje.

Všechno funguje, ale současně ztrácí smysl – tak nějak bychom mohli zformulovat Weberovu analýzu modernity, která podle něj sice vede ke stále racionálnější organizaci společnosti, ale současně s tím se hroutí její kulturní a hodnotová jednota.

Více než ekonomické analýzy moderního kapitalismu z Marxova pera ovlivnila Webera Nietzschova filosofie včetně zásadního projevu modernity, jakým je neustálý proces přehodnocování hodnot. Moderní lidstvo se tak ocitá v paradoxní situaci, kdy jednotlivé společenské systémy – hospodářství, politika, právo nebo věda – racionálně fungují, současně ale roste hodnotový pluralismus vedoucí k tomu, co Weber označil nietzschovskou metaforou jako „války bohů“.

A přesto: když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nedávno promlouval k politikům v Bruselu, Londýně, ve Washingtonu i v dalších metropolích zemí, jež podporují Ukrajinu v jejím boji proti ruské válečné agresi, opakovaně zdůrazňoval především hodnoty, které Ukrajinci s ostatními sdílejí a které nyní i za ně brání na válečném poli. Hodnoty podle něj určují, jaký život si národ zvolí, a pro Ukrajinu tato volba znamená návrat domů, do Evropy.

Vrátíme-li se do našich luhů a hájů, vidíme, že po velmi vyhrocené prezidentské kampani prohlásil Petr Pavel, že v těchto volbách nejsou vítězní či poražení voliči, ale že zvítězily hodnoty. Podobně slovenská prezidentka Zuzana Čaputová přijela pozdravit čerstvě zvoleného prezidenta s radostí, že ve střední Evropě „přibude hlava státu, která ctí demokratické hodnoty“.

Jak takovým výrokům rozumět ve společnosti, která je hodnotově pluralitní a jejíž demokratické volby pokaždé probíhají současně jako konflikty mezi politickými zájmy i hodnotami a idejemi?

Jeden z kritických výkladů vychází z toho, co kdysi filosof Nicolai Hartmann označil jako tyranii hodnot. Jeho termín následně převzal a rozpracoval filosof práva a politiky Carl Schmitt, aby jím vyjádřil obavy, že se v moderní době političtí nepřátelé budou navzájem stále víc označovat za strůjce a stoupence zla a politické konflikty přerostou v otevřené války mezi dobrem a zlem. Jakmile se v politice cokoli prohlásí za hodnotné a dobré, opačný názor se stává podle Schmitta okamžitě zlým a musí být zničen jako méněcenný.

Tento názor zdánlivě vypadá jako kritika morálního fundamentalismu, který politiku, právo a vůbec celý společenský život odvozuje od základních hodnot. Možná i proto má své zaryté stoupence v české politice a kultuře, ve které se i z kritiky hodnot stala samostatná forma morálního fundamentalismu.

Ten pocítila též prezidentská kandidátka Danuše Nerudová, když pronesla po prvním kole voleb v reakci na svou prohru tuto větu: „Pořád je tady velké zlo, a to zlo se jmenuje Andrej Babiš.“

Je to věta tyranská? V třesku volební kampaně se ji snažili kritici takto vykreslit, i když Nerudová hned v další větě jasně popsala, co tímto zlem myslí, totiž politiku založenou na soukromém vlastnictví médií a řízení politického hnutí s jeho poslanci, jako by šlo o firmu a její zaměstnance. K tomu přidejme lži a dezinformace šířené během kampaně a máme mnohem prozaičtější, a nikoli démonizující obraz politického zla, protože Nerudová rozhodně nemyslela, že by Babiš zlo osobně ztělesňoval nebo že by jeho voliči byli vyznavači zla, které je třeba zničit, jak se jí snažili někteří komentátoři podsunout.

Schmittova teze o tyranii hodnot vychází z přesvědčení, že politika je spor mezi nepřáteli a svrchovanou moc má ten, kdo nakonec určí, kdo je nepřítel.

Pro Schmitta, který byl zarytým kritikem reprezentativní vlády, parlamentní demokracie i ústavní justice, tato svrchovanost spočívala v exekutivní moci, což si po nacistickém puči přeložil jako schopnost založit a udržet „nový řád“.

Tyranie hodnot dále dle Schmitta znamená, že například poválečný Norimberský tribunál byl jen spravedlností vítězů, a ne vítězstvím práva nad zločiny a bezprávím. A konečně prohlášením hodnot za tyranské Schmitt kritizuje poválečné evropské demokracie jako režimy, které pod maskou základních hodnot právního státu a ústavnosti jen potvrzují svou morálně utlačovatelskou povahu.

Když Ernst-Wolfgang Böckenförde, někdejší ústavní soudce a jeden z nejvýznamnějších poválečných německých právních myslitelů, hovořil o svém vztahu ke Schmittovi, zmínil se i o zděšení, když postupem doby a po studiu soukromých pramenů zjistil, jak odporně antisemitské a pronacistické názory zastával jeho velký učitel. Samozřejmě že z titulu těchto postojů nelze odmítnout celé Schmittovo dílo. Zrovna tak ale před nimi nelze zavírat oči a zapovědět si otázku, jestli nejsou samy o sobě projevem zla osobního i politického.

Každý liberál v sobě má jistou míru hodnotového skepticismu vycházející ze zkušenosti, že hodnoty mohou být předmětem společenské shody, ale zrovna tak i všemožných neshod a konfliktů.

Hodnotový pluralismus je základním znakem modernity stejně jako svoboda chápaná coby schopnost žít ve světě, kde nepanuje shoda ohledně toho, co je dobré, ale přesto můžeme určit i rozhodnout, co je správné.

Naše soukromé představy o dobru mohou být různé a mnohdy i nesouměřitelné a protikladné, ale současně existuje veřejná sféra, ve které z této plurality paradoxně vyrůstá politická jednota a konsenzuálně legitimizovaná moc.

Mnoho obdivovatelů Schmitta ovšem z jeho teze o tyranii hodnot činí relativistický závěr, že žádné hodnoty ani koncepce dobra a zla legitimitu v politice nemají.

Přitom existuje zásadní rozdíl mezi hodnotovým relativismem a pluralismem, jak ho kdysi zformuloval filosof Isaiah Berlin. Člověk má podle něj negativní svobodu sám sobě určit, co je dobrý a hodnotný život, a také, jak takový život naplnit a žít bez toho, že by nás k němu kdokoli jiný nutil nebo nám diktoval jeho podmínky.

Berlin vždy zdůrazňoval, že není relativista a netvrdí, že všechny hodnoty mají stejnou platnost a záleží jen na úhlu pohledu a společenské síle, s jakou se dokážou prosadit ve vzájemném konfliktu.

Naproti tomu pluralista podle Berlina uznává objektivní platnost hodnot, která není závislá na jejich kulturním kontextu, ale současně dodává, že hodnoty jsou vzájemně konfliktní a nesouměřitelné, a proto naší základní hodnotou musí paradoxně být schopnost žít pospolu a vzájemně se tolerovat v takto pluralitním světě.

Relativista je v důsledku buď cynik tvrdící, že nic nemá hodnotu, nebo eklektik tvrdící, že všechno má tak trochu hodnotu, nebo konečně dogmatik tvrdící, že jen ty jeho hodnoty jsou to jediné, co je hodnotné.

Naproti tomu hodnotový pluralista může být skeptik ve věci vzájemné domluvy, a přesto bude pluralitu hájit jako klíčovou hodnotu v morálním, politickém i ústavním smyslu.

Je podivuhodné, kolik cyniků a dogmatiků se ohání hodnotovým relativismem. Také proti nim zformuloval Böckenförde, inspirován kolegou, sociálnědemokratickým poslancem Bundestagu Adolfem Arndtem, toto slavné diktum: „Liberální sekularizovaný stát se udržuje při životě těmi předpoklady, které sám nemůže zajistit.“

Böckenförde si dobře uvědomoval, že svobodu zajišťuje politická forma a právní procedury, a nikoli sama skutečnost, že se jedná o základní demokratickou hodnotu. To neznamená, že by liberální a ústavně demokratický stát nebyl založen hodnotově, ale že takové hodnoty nelze vynutit, protože vyrůstají mimo dosah moci ze sdílené politické kultury a historických zkušeností.

A už vůbec to neznamená, že bychom z politiky měli vykázat slovník označující tyto zkušenosti za dobré nebo zlé, protože to bychom potom ztratili schopnost pochopit v kategoriích dobra a zla například holocaust a další politické extrémy moderní civilizace.

Berlin, Böckenförde, Arendtová, Shklarová a další liberální filosofové nám připomínají, že důležitým znakem liberální demokracie je schopnost s kategoriemi dobra a zla šetřit, ale to neznamená nutnost zcela je vyloučit z politického slovníku.

Zlo v politice totiž existuje a v demokracii se projevuje právě jako boj proti její ústavní formě a procedurám. Jistěže úkolem demokracie není vynucovat pravdu, ale o to důležitější je, aby dokázala čelit otevřeným lžím povýšeným na běžný prostředek politického boje.

Co jsou tedy hodnoty, o kterých hovoří Čaputová, Pavel nebo Zelenskyj? Nic než jiné označení pro společenský konsenzus, bez něhož nemůže fungovat ani liberální stát, ale ani demokratická společnost.

Demokracie samozřejmě nemůže fungovat bez konfliktu a pluralismu, ale ten se nesmí zvrhnout ve vyhrocený boj, který pod kanonádou lží, falešných zpráv a dezinformací přetváří demokratickou diskusi jen v další bitevní pole totální války, jakou se rozhodli vést mimo jiné Andrej Babiš nebo Robert Fico.

Absolutismus a tyranie hodnot je situace, v níž bude někdo zpívat zpěv míru, zatímco okolo budou vražděni bezbranní a nevinní. Relativismus zase znamená, že někdo bude tvrdit, že to, co se děje na Ukrajině, je stejné jako tolik jiných utrpení po celém světě, takže bychom se tím neměli příliš zatěžovat, protože každá naše angažovanost je jen projevem pokrytectví a přezíravosti vůči všem jiným katastrofám.

I kvůli těmto dvěma postojům se jako eticky i politicky správné východisko ukazuje hodnotový pluralismus, který se brání teprve tehdy, když ho někdo chce zlikvidovat v jeho toleranci a otevřenosti, ať už prostřednictvím lží a dezinformací z Qanonu nebo Sputniku, či šrapnelů z kanonů a tanků.

Ti, kdo kdysi utíkali před Hitlerem, mezi mnoha jinými i Voskovec s Werichem anebo německý konstitucionalista Karl Loewenstein, autor termínu militantní demokracie, si dobře uvědomovali, že demokracie sice musí respektovat i názory svých nepřátel, ale že se zároveň musí aktivně bránit proti všem, kdo útočí na její instituce a procedury lží, penězi nebo se zbraní v ruce. Že svoboda jednotlivce i celých národů je sice nejcennější hodnota, ale když nebude „materielně vyfutrovaná“, tak si ji můžeme strčit za klobouk – dnes na Ukrajině a zítra u nás.