Občas je odpovědnější riskovat. Tereza Matějčková o filosofické rezignaci i stávkujících studentech

Na začátku mě k mé knize inspirovalo několik současných próz, v nichž se hrdinové v jeden moment rozhodli dát si pauzu od života. Přerušit ho a zkusit to jinak. Nejzajímavější mi na tom přišlo, že je ta rezignace dvoupólová a že je v ní určité napětí. Na jednu stranu pasivita, deprese, nemůžu dál, vykašlu se na to, odevzdanost. Na straně druhé jde o bojovný, až agresivní postoj. Když prohlásím, že odejdu ze zaměstnání, že rezignuju na svůj post, může jít o silný způsob, jak vstoupit do vyjednávání o jeho budoucí podobě.

Nakonec se mi zalíbilo sledovat tu linku, kdy se teprve tím, že něco přestaneme dělat, stáváme skutečně aktivními. Nejen aktivními ve smyslu autonomie, ale že najednou začínáme rozumět světu. Na světě je něco nevynutitelného a musíme se trochu vzít zpátky, abychom to dokázali vidět, zažít, zakusit.

Když vám už není dvacet ani třicet, je snadnější svůj život prostě žít dál než začít dělat něco jiného. Jenže v momentě, kdy si uvědomíme, že se na to můžeme vykašlat, otevře se před námi svobodnější prostor, třeba i jak na fakultě nebo v novinách pokračovat.

V nadsázce řečeno: je to jako se sebevraždou. To, že máte možnost si kdykoli vzít život, může být nejlepší důvod, proč to neudělat.

Na fenomenologické, ale i sociální rovině od nás současný svět žádá hrozně moc nasazení. A zdá se mi, že jde o typ nasazení, který je malinko falešný. Jedeme dál, unavení, píšeme další a další články jen proto, že je třeba naplnit stránky novin. Z podobné setrvačnosti zůstáváme v nefunkčních vztazích. Tento typ aktivity je v zásadě pasivní. Necháváme se táhnout rozhodnutími, která jsme udělali v minulosti, jen proto, že nemáme sílu si říct, že takhle to nechceme.

Ano, je to privilegium. Když nemáte čas ani se nadechnout, pořádně se vyspat, tak nebudete měnit svůj život. To se maximálně zhroutíte. Což ale taky může být dobrý podnět.

Přerušení tohohle automatismu navíc nestačí. Je nutné zajít o kousek dál a rezignovat i sám na sebe. Nejzajímavější situace, kdy se vnitřně proměňujeme, se dějí, když se necháme trochu být, když nechceme mít život plně pod kontrolou. Radost a lásku si na sobě ani jiných nevynutíte – a zároveň je to právě radost a láska, co činí váš život dobrým.

Pokud zvládneme pozastavit sami sebe, může to vést k lepšímu životu a můžeme spatřit dosud skryté možnosti, vnímat druhé lidi, aniž bychom je hned přebili vlastním stanoviskem, názorem, hodnotou. Musíme rezignovat i na to, že si v životě neustále něco vybíráme a volíme. Život k nám přichází sám.

Nejsem. Proto jsem to psala. Ta kniha vychází ze dvou mých osobních zkušeností, jedné pozitivní a druhé negativní.

Už na škole jsem byla velmi ctižádostivá a měla jsem spoustu představ, jak by měla vypadat moje budoucnost. Ale pak jsem zničehonic onemocněla a musela jsem se na více než rok skutečně stáhnout ze života, ocitla jsem se bez kontaktu s vnějším světem. Najednou nebylo jasné, jestli dostuduju, jak vůbec bude můj život vypadat. V tu chvíli jsem ztratila důvěru v sebe sama. A uvědomila jsem si, že když v sobě budu dál živit ctižádost, tak mě to zničí. Že se musím naučit přijímat věci, jak budou přicházet. Tehdy jsem se začala zajímat o filosofii.

Ne, ten otřes byl tak velký, že mi nikdy znovu zcela nenaběhla. Dodnes považuju ten rok bez lidí a jasné budoucnosti za obrovský dar. Došlo mi, že nemusím být ve všem nejlepší, že si vystačím s uspokojením z toho, že dělám, co mám ráda. A jestli se to někomu bude líbit, nebo ne, mi může být jedno.

Neustále řeším, jak zůstat aktivní ve světě, který po mně chce automatismus, podávat pravidelně výkony, učit, psát granty, publikovat články. Podle mě je nejdůležitější si neustále připomínat, že nic z toho o mně nerozhoduje. A nebát se i za cenu konfliktu říct, že něco dělat nebudu. Abychom přežili ve světě zvyšujících se nároků, co se na nás valí z médií, z práce i ze vztahů, musíme si uchovat elementární sebe-vědomí ve smyslu vědomí sebe sama. Už položit si otázku, jestli náhodou nekývu na něco, co dělat nechci, je myšlenkový výkon, kterým se aspoň neztratíme sami sobě.

Jenže mně právě říkat ne moc nejde.

Má kniha není o sociální filosofii. Ale ano, ke stávce za klima jsem se nepřidala. Jsme jako fakulta v těžké ekonomické situaci. Kdybych to chtěla nadsadit, řeknu, že fakulta dělá ekologicky úplně všechno, včetně toho, že své zaměstnance platí tak mizerně, že ani nemají možnost moc konzumovat. Nejenže nikam nelítáme, už se tu ani netiskne na tiskárnách. Ekologická stopa fakulty bude velmi nízká. Jako studentka bych šla okupovat spíš instituci, která může s daným problémem nějak pohnout.

Pak je otázka, proč ji okupovat. Třeba na naší Masarykově bustě se objevil nápis: Naše budoucnost je ve vašich rukou. Zdejší studenti jsou většinově privilegovaní, přišli sem z dobrých gymplů, rodin, jsou to mladí vzdělaní lidé – a chápou se takhle pasivně! Rezignací nemíním, že chci po druhých, aby konali za mě. Navíc narativ my tu budeme, vy tu nebudete a kazíte nám teď budoucnost implikuje, že lidé starší než oni chtějí všechno jen projíst a nejde jim o budoucnost. Jako by neměli děti a nechtěli, aby po nich něco zůstalo. Představa, že jsou všichni ostatní egoisti a jen my jsme objevili, jak na to, ale zároveň chceme, aby to ti ostatní za nás nějak vyřešili – to mi vadilo.

Studenti jsou široká skupina, takže sklouznu ke generalizacím. A chci předeslat, že k nám chodí mimořádně nadaní lidé se zájmem o myšlení, o svět, o druhé. Ale taky občas vnímám jejich jistou pohodlnost, že všechno má být dosažitelné na klik. A zdá se mi, že jim trochu chybí nasazení. Já si vždycky myslela, že když chce být někdo filosof, tak do sebe knihy hází jednu za druhou…

Zároveň jsem jako studentka byla a dodnes jsem přecitlivělá. Ale na škole jsem to nedávala najevo. Normální bylo vydržet. Dnešní mladá generace s citlivostí pracuje otevřeněji, což je dobře. Ale taky to pro mě jako pedagožku znamená, že se studenti hůř kritizují. Člověk má přirozeně potřebu se vůči kritice vymezit, jenže já pak pokaždé postoupila k hledání chyby v sobě, kdežto mnozí současní studenti zůstávají u křivdy.

Jedna studentka mi napsala obsahově pěknou práci, jen v ní měla strašně pravopisných hrubek, chyběla i bibliografie. Tak jsem jí řekla, dobře, pokud to nezvládáte, zkuste to dát po sobě někomu přečíst, tohle je na Univerzitě Karlově ostuda. A ona, jasně, paní doktorko, ale mně ty chyby nevadí, a jestli to při čtení vadí vám, tak si to opravte.

Z pozice pedagoga je čím dál těžší udržet kritiku v produktivní rovině. Zároveň se kritizování nemůžete vzdát, je to vaše práce. A samozřejmě: můžete se mýlit, na filosofii nemáme objektivní kritéria; a společná měřítka, jako například pravopis, se zjevně rozpadají.

Přirozeně to porovnávám se sebou a já žiju jednostranný, nezdravý život. Ano, myslím, že jejich přístup může být zdravější, rozumnější a v nějakém ohledu i efektivnější. Netvrdím, že dělám cokoli správně.

Naši rodiče měli bezprostřední důvěru ve svět: když se budu snažit, bude to v pohodě, když se budu mít dobře já, všechno ostatní bude následovat. Vyrůstalo to z jejich doby, z níž se napájely jejich možnosti. A právě tohle jsme my dokázali zpochybnit.

Ostatně každá generace přináší zpochybnění základních rámců té předešlé. V takové situaci je důležitý mezigenerační dialog třeba v rodinách, kdy se ze vzájemného znejistění může rodit naděje.

Přímočará svobodomyslnost našich rodičů v sobě měla něco opojného. Můžeme se ptát, jestli si my zase sami neklademe do cesty překážky. Neformulujeme si naši svobodu příliš restriktivně, odpovědně? Necouváme před tím, že svoboda je vždy bolestivá a může být destruktivní?

Zároveň se mi zdá, že jsme schopni vydržet určitý typ ambivalence. Naše generace ví, že konce mohou být jen relativně šťastné, že v úspěších bývají zakotveny neúspěchy a naopak.

Další věc je, že cítíme, jak nesamozřejmá je rodina. Devadesátkoví otcové, jako třeba ten můj, se svých rodin vzdávali hrozně snadno. Dnes u kolegů i známých vidím, jak bojují, aby dokázali vedle práce zvládat rodinný život. Ano, naše vážnost může být umrtvující, na rozdíl od našich otců vidíme, jak je všechno těžké, že se svět snadno zvrátí proti nám. Může to ale taky být vážnost, která zná sílu toho, o co v životě jde.

Jen nevím, zda to generace, kterou teď učím, nedotáhla až k takové odpovědnosti, která paralyzuje. A jestli se naopak nevyjevuje potřeba hledat nové zdroje lehkosti a lehkovážnosti.

Nelze si stanovit odpovědnost vůči světu tak, že se pomalu nemůžete nadechnout. Z utrpení nic dobrého nevzejde. Ano, někteří dokázali ze svých migrén a bolestí vyždímat ledacos. Ale těch je málo. Musíme hledat řešení a na to potřebujeme být trošku lehkovážní, nebát se experimentovat. Občas je tou nejvíc odpovědnou věcí riskovat. Ono křesťanské nebojte se je ztělesněním zodpovědnosti vůči sobě samému i světu.

Což je další věc, která mi na některých proudech ekologického hnutí vadí – jak jsou zaseklé v tom bojte se. Tím následovníky nezískáte. Musíte najít nový jazyk, nové možnosti. Martin Luther King ve svém slavném projevu taky lidi neseřval, že jsou rasisti, řekl, pojďte, je možný jiný svět, kde nám všem bude líp. A to se dnes nedaří formulovat. Třeba to nejde. Nevím. S heslem bojte se to ale nepůjde určitě.