O životě v pandemii. Rozhovor se sociologem Danielem Prokopem

Registrovaných nezaměstnaných oproti době před koronou přibylo jen zhruba padesát tisíc. Ve skutečnosti práci ztratila dvě až tři procenta lidí, část nezaměstnaných ji ale zase našla, část sáhla po sezonních pracích a část stále otálí s registrací na úřadu práce.

Náš výzkum nicméně ukazuje, že kromě lidí, kteří v pandemii přišli o práci, jejichž počet se udržel nízko především díky vládním programům Antivirus B a Antivirus C, je hodně takzvaně podzaměstnaných, jimž byl omezen úvazek, následně zkrácena mzda, přišli o flexibilní složku platu, případně jsou na nucené dovolené nebo přišli o dohody a příjmy na ruku. Na vrcholech pandemie jich bylo okolo dvaceti procent, v létě deset procent.

Ekonomické dopady korony nejsou zatím fatální, dotýkají se ale hlavně lidí, kteří už před ní nebyli zrovna bohatí. Mezi těžce zasažené ve výzkumu počítáme ty, jejichž domácnost nemá velké úspory a příjem jim klesl o třicet a více procent. Takto těžce zasažená je asi desetina našich respondentů. Ale mezi těmi, jejichž domácnost byla před pandemií pod hranicí příjmové chudoby, je to pětina.

Krize postihuje hlavně lidi s nestabilními příjmy – na dohodu, na ruku, nízkopříjmové OSVČ, ty, u nichž jejich zaměstnavatel může rychle omezit náklady. Dotkla se velké části domácností s dětmi, kde je příjem pod mediánem; protože tam mívají právě tyhle nestabilní práce.

Asi třináct procent respondentů nám řeklo, že mají problém splácet stávající závazky: hypotéku, nájmy, úvěry, případně že si chtějí na provoz domácnosti půjčit. Ono jich bylo dost už před pandemií, korona to navýšila o čtyři až pět procent. Zároveň každý čtvrtý respondent chce situaci řešit redukcí spotřeby, což může zbrzdit znovunastartování ekonomiky. Toto číslo je ale v druhé vlně výrazně nižší než v první, protože se snížily obavy z nemoci i ze ztráty práce.

Obě krize zasáhly trochu jiná odvětví, a tím pádem i jiný typ lidí. Tehdy to odnesl průmysl a výroba, a tedy i různí agenturní pracovníci, dnes trpí spíše obchod a služby, takže častěji OSVČ a dohodáři. Dopad na nezaměstnanost je nyní nižší, což musíme přičíst k dobru vládě. Antivirus B v jednu chvíli držel při životě až 700 tisíc pracovních míst, z nichž by nejspíš velká část zanikla. Vláda dokázala zásah krize snížit tím, že ho rozložila do větší části společnosti: míň lidí přišlo o práci, víc je podzaměstnaných.

Nepovedlo se mezi lidi dostat dávky v mimořádné okamžité pomoci, což je jednoduchý způsob, jak ohroženou rodinu udržet v období největší krize nad vodou, například pomoct zaplatit nájem. Jenže se o té dávce moc neví. Zároveň ji vyplácí úřady práce, které mají už od Drábkových reforem pověst represivního orgánu, kam lidé chodí jen neradi. Navíc když o ni žádáš, musíš úředníkům otevřít účetnictví, což je u chudší populace, již jsme v minulosti vytlačili do šedé ekonomiky, složité.

Věc, kterou vláda mohla udělat už někdy v červnu, je snížení zdanění nízkopříjmových pozic, například v podobě zvýšení slevy na poplatníka, ideálně ji měla převést do bonusu. Zvýšila by tím příjmy dnes ohroženým obyvatelům, motivovala k udržování prací, podpořila spotřebu a cash flow firem. Pomohla by i chudším OSVČ.

Místo toho hnutí ANO připravilo pod označením zrušení superhrubé mzdy snížení sazeb daně, které nízkopříjmovým pomůže minimálně, přičemž zvýšení slevy na poplatníka dodané piráty to vylepšuje, ale vinou Babišovy změny sazeb je to celé strašně drahé. S takzvaným loss carryback, zrušením daně z převodu nemovitosti a snížením zdanění nafty to dělá sekeru okolo 160 miliard ročně – a to bez analýzy dopadů a bez plánu, jak výpadek nahradit. To je šílenost!

Podle mě měla vláda taky už dávno rozšířit počet lidí, kteří berou přídavky na děti – jako v Německu. Správně tam identifikovali, že nejohroženější skupinou jsou nízkopříjmové domácnosti s dětmi. Přídavky na děti u nás dříve bralo až 700 tisíc lidí, dnes je to jen 200 až 250 tisíc. Postupně jsme z toho vyrobili chudinskou dávku. Rozšíření skupiny, která ji pobírá, by bylo relativně levné. Navíc přídavky podléhají exekuci, pouze pokud je v exekuci samo dítě. A v neposlední řadě jde o stabilní kanál, nemusí se vymýšlet komplikované nestandardní cesty kompenzačních bonusů a voucherů.

Odhaduje se, že do exekuce může nově spadnout 50 až 200 tisíc lidí, ale těžko říct. Klíčové je teď ty největší dopady pandemie co nejvíc oddálit, aby měla ohrožená část populace prostor své potíže vyřešit. Přispěla by k tomu i povinnost věřitele složit menší zálohu, aby hned neposílal do exekuce bagatelní dluhy, teritorialita exekutorů, jež by zvýšila jejich nezávislost, či zpřístupnění oddlužení.

Šíření koronaviru je do velké míry závislé na četnosti kontaktů mezi lidmi. Ta na začátku listopadu klesla, během týdne jsme se průměrně setkali s třinácti lidmi. Běžně je to dvacet čtyři. V první vlně to však bylo sedm osm.

Velká část lidí se sebeomezila podobně jako na jaře, ale zůstala zde skupina, jež těch kontaktů má hodně a táhne průměr nahoru. Je to i tím, že se méně přešlo na home office. Fungovat z domova je schopno třicet procent pracujících, na jaře bylo na home officu dvacet tři procent, dnes jen šestnáct. Přitom velká část kontaktů probíhá právě na pracovišti. Lidé na home officu mají v průměru o patnáct kontaktů týdně méně. Navzdory tomu, že ho lze uplatnit jen na menšinu lidí, jde v celkovém měřítku o velmi efektivní a taky levný nástroj.

Důvody lze hledat u zaměstnanců i zaměstnavatelů, je to tak půl na půl. Češi jsou zvyklí do práce chodit, mají rádi pracovní kolektiv, v pandemii jim zřejmě nahrazuje volnočasové aktivity, kdy se člověk dostane z „ponorky“ doma. Zároveň ne každý umí s počítačem, internetem. Už před koronou jsme pracovali z domova méně než na Západě.

A home officu se brání i část firem. Nejspíš se bojí nižší efektivity, horší koordinace zaměstnanců, nechtějí či nemohou investovat do výbavy. Vláda by je měla motivovat: snížením zdravotního pojištění na zaměstnance, co zůstanou doma, nebo přímo paušálem, z něhož lze pořídit technické zázemí – jako v Belgii.

Ano, třeba v létě chodilo do restaurací aspoň jednou týdně padesát procent našich respondentů, na začátku října, ještě před nejpřísnějšími vládními opatřeními, to samo spadlo na třicet procent a asi by to klesalo i dál. K tomu sebeomezení ovšem dochází pozdě. Lidé reagují na prudký nárůst hospitalizací a úmrtí, na emotivní symboly. Jenže dynamika epidemie je jiná: opatření je nutné přijímat třeba o měsíc dřív, než k nárůstu dojde, kdy jsou v očích společnosti ještě jakoby nelegitimní.

Radikálních odmítačů je pět až deset procent. Z hlediska šíření koronaviru jsou ale důležitější jiné segmenty. Zaprvé ti, kdo opatření nedodržují i proto, že podceňují dynamiku a dopady epidemie: bývají to mladší lidé z menších obcí, co nekoukají na televizi, hlavní kanál, který vláda pro komunikaci o koroně zvolila. A zadruhé ti, kdo dopady odhadují vcelku dobře, neodmítají opatření, avšak chovají se i tak rizikově – můžou mít pocit, že covid pro ně osobně není zdravotní hrozbou, nebo se i chtějí omezit, ale třeba nemohou na home office.

V klíčové části října, kdy se ve společnosti vyjednávala opatření, tvořili podceňující a riskující asi čtyřicet procent populace, později to kleslo na dvacet pět.

Vyplývá z toho, že kromě restrikcí je třeba lidi i firmy pozitivně motivovat a rizika komunikovat více kanály. Jen tak lze ovlivnit mínění té podceňující a riskující skupiny, jež je pro zvládnutí epidemie podstatnější než radikální odmítači.

Když jsme mluvili o selháních vlády, možná nakonec to největší je právě nedostatek pozitivních motivací. Třeba když jsi v kontaktu s nakaženým a nemáš možnost home officu, musíš jít na nemocenskou – zaměstnavatel tak přijde o pracovní sílu a tobě zůstane jen šedesát procent základu mzdy. Ani jeden z vás tedy není motivovaný nastoupit do karantény či se nechat testovat. Nakažení hlásí hygieně průměrně dva a půl kontaktu. Přitom my víme, že jich je o dost víc. To je pak trasování k ničemu. Připočti si k tomu, že z některých obcí musíš jet na test i hodinu autem. Lidé prostě nemají motivaci pomoct v boji proti pandemii. Přitom by stačilo jim proplácet karanténu a zavést vyšší a jednoduchou kompenzaci firmám.

Rizikové skóre, které teď vláda používá, není bezchybný nástroj, ale jsem rád, že existuje ukazatel, jenž funguje lépe než denní přírůstek nakažených, který lze lehce srazit snížením počtu testů. To, jak jsou na rizikové skóre navázána opatření, je jiná věc. Jako nejproblematičtější vnímám, jak benevolentně se přistupuje k průmyslu a výrobě. Aspoň ve stupni čtyři a pět měly mít firmy z tohoto sektoru povinnost testovat, nebo na pracovištích udržovat omezený počet lidí.

Na druhou stranu bych se přimlouval, aby se na tom systému minimálně měsíc nic neměnilo. Jak kvůli důvěře obyvatel, tak proto, že jakmile si jedna lobbistická skupina prosadí výjimku, hned se ozve druhá a začne závod ke dnu, který si teď nemůžeme dovolit.

A samozřejmě je třeba se začít připravovat na život po pandemii. V rámci Národního plánu obnovy čerpáme 180 miliard z EU. A zatím to vypadá, že z nich půjde na podporu vzdělávání a sociální oblasti jen asi deset procent. Přitom platí, že speciálně investice do předškolního vzdělávání a obecně do kvality vzdělávání v chudších regionech se nám v delším horizontu několikanásobně vrátí.