Článek
Vypravěčem románu The Golden House je mladý ambiciózní režisér humbertovského typu, intelektuálně zdatný, sečtělý, ohromující množstvím literárních i popkulturních narážek, v jehož vyprávění každý obraz či dějový zvrat připomínají nějaký film či příběh. Viděno tímto prizmatem odkazuje Rushdieho nejnovější román na Velkého Gatsbyho, Hitchcockovo Okno do dvora, je parafrází na Krále Leara i Zánik domu Usherů.
Golden House je jméno domu, který se nachází v centru New Yorku, uprostřed idylického místa zvaného Zahrada. Dům zároveň nese příjmení svého vlastníka, další aluzí se tu tak odkazuje na krále Midase a jeho prokletí.
Námět není o ničem menším než o vině, kterou nelze odčinit, a trestu. Příběh se odehrává v současnosti, v době úřadování prezidenta Obamy a nástupu Donalda Trumpa, od samého počátku však tušíme, že ke čtení budeme potřebovat klíč v podobě předehry, která se odehrála v minulosti kdesi v orientálním království plném kouzel a úkladů. Tou říší je indická Bombaj, odkud přichází král Nero Golden a jeho tři dospělí synové s nezvyklými jmény – Petronius zvaný Péťa, Lucius Apuleius přezdívaný Apu a Dionýsos neboli D.. Ta jména jsou ale náhradní, jejich nositelé si je zvolili coby nový smoking, stejně jako si jejich otec zvolil jméno neblaze proslulého římského císaře. Otázka volby identity je pro všechny postavy osudová. V New Yorku se snaží vytvořit si novou.
Postupně ale synové jeden po druhém opouštějí domov, když si jejich otec najde novou ženu – krásnou mladou Vasilisu, ano, je to Ruska, zlatokopka, která se starým miliardářem pěkně cvičí (obdobnou zkušenost prodělal i Rushdie, a Vasilisa tak působí dost autenticky). Nicméně vágnost a nekonečná diverzita velkoměsta všechny tři syny svazuje a ničí. Nejstarší geniální, avšak autistický Péťa trpí agorafobií, která ho uzavírá do zdí Zahrady. Prostřednímu Apuovi, úspěšnému umělci, se stane osudnou nevyřešená minulost a stesk po domovině (nelze přitom nevzpomenout na Rushdieho vlastní zkušenosti, kdy zrušil své vystoupení na jaipurském festivalu poté, co získal od indické policie informace, že se na něj chystá jednotka zabijáků). A nejmladší D. strádá nevyjasněnou sexuální orientací. Je mužem, ženou, crossdresserem? Je evidentní, že nemůže být hidžrou, bytostí napůl mezi mužem a ženou, kterou si dobře pamatuje z Indie, že si musí v pohyblivých píscích sexuální identity zvolit – a projít transformací.
Skrz motiv sexuální identity se ostatně dostává brave new worldu západního liberálního progresivismu nejelegantnější kritické facky. Pokud se celé dekády tvrdilo, že si svou homosexualitu nevybíráme, protože je vrozená, jak to, že je teď sexualita otázkou volby? Dionýsova snoubenka Riya, která je sama ředitelkou Muzea identity a nejvíc ho tlačí do rozhodnutí, jakým způsobem se genderově transformovat, musí na večírku strávit žert známého básníka, který jí sdělí, že si příští týden hodlá koupit apartmán v hodnotě 10 miliónů dolarů. „Zeptej se mě, jak si ho můžu dovolit,“ nabádá ji a ona se ho neprozřetelně zeptá. „Inu, jsem teď transmiliardář,“ odpoví jí. „Shledal jsem, že moje identita je být boháčem – a v důsledku toho jím tedy jsem.“
Slabší je naopak motiv trumpovské postavy, která má zelené vlasy a říká si Joker. Proti němu stojí neohrožená Batwoman (hádejte kdo); zcela zbytečně se chvílemi román s nádechem magického realismu roztéká v oslizlý komiks.
Vypravěč sám se z fascinované ho pozorovatele rodinné ságy, kterou se rozhodne vytěžit pro svůj životní film, stává jejím aktérem a nechává se vtáhnout do temnoty rodiny Goldenů. Bude mu výše vlastního utrpení a pokání dostatečným platidlem pro vykoupení?
Bianca Bellová
Málo autorů se dokáže tak trefně jako Rushdie vyjadřovat k současnosti. Ostatně, kdo jiný než právě on toho ví víc o povaze západní společnosti, která ho společně se svobodou slova coby první ústupek militantním teokratickým režimům odmítla rezolutněji bránit, což Rushdie tak mrazivě popisuje ve svých memoárech Joseph Anton: Vzpomínky. Jeho poslední román pak sice nedosahuje síly Dětí půlnoci nebo Hanby, postavy působí ne zcela věrohodně, jsou přizpůsobené účelům mnohovrstevnatého vyprávění, ale to nic nemění na tom, že jde o čtenářský zážitek plný vtipu a orientální obraznosti.
České čtenáře taky možná pobaví několik odkazů na tuzemské reálie. Třeba přirovnání diskrétní schůzky tří bratrů ke konspiračnímu setkání českých intelektuálů na břehu moře – jedná se o meta odkaz na Shakespearovu geografickou chybu, nebo redakční selhání?
