O válce, tyranech a kolektivech. Esej Jana Šterna

Válka dnes nastoupila v plné síle, útočí se jak na vojenské, tak civilní cíle, umírají tisíce lidí, jsou vražděni civilisté včetně dětí, jsou hromadně znásilňovány ženy, celá města a mnoho vesnic jsou srovnány se zemí, dokonce se vyhrožuje i použitím jaderných zbraní. Co se to se světem stalo? Je to výsledek nějakého šílenství, strašný sen, z něhož se jednou probudíme?

Není člověka, kromě patologických zrůd, který by si přál zabíjet druhé lidi; válku nikdo nechce, a přesto se děje. Ukazuje se, že válka je moment, kdy se dají do pohybu síly, které jsme sice spustili my lidé svou aktivitou, ale které se nám vymkly z rukou, ovládají nás a jednají proti nám.

Válku si běžně vysvětlujeme jako činnost spuštěnou šílenci, kteří se dostali k moci a zneužili ji k naplnění svých šílených plánů a snů. To je ale jen iluze, kterou si podáváme coby utišující lék, abychom se s existencí války vyrovnali. V době míru díky tomu žijeme v klidu: válku může rozpoutat jen šílenec, který se dostane k moci – a my šílence poznáme a v cestě k moci mu zabráníme. Takto se navzájem ujišťujeme tak dlouho, dokud nás nezaskočí další válka.

Teorie šílence má mnoho děr. Jak to, že má šílenec vždy obrovskou podporu lidí? Šílenství je přece ojedinělé vykolejení jednotlivého člověka, nemůže postihnout většinu společnosti. Jung hovořil o nacismu jako o „kolektivním šílenství“. Takové pojetí leccos vysvětlí, ale pak by nešlo o selhání konkrétního vládce.

Válka je příliš složitý proces, než aby mohla být zredukována na šílenství jednotlivce, tedy na něco náhodného a ojedinělého. Naopak tím, jak se válka stále vrací navzdory všem opatřením, výchově a vzdělávání, jeví se jako neodvratitelná a osudová. Proč tomu tak je? Proč teorie šílence nefunguje?

Válka se obvykle definuje jako proces organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami coby mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických či jiných cílů. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky. Válka je tak bytostným projevem lidských kolektivů, ne jednotlivého člověka.

Ukazuje se, že sdružování lidí do kolektivů je riskantním aktem. Kolektivy mají tendenci řešit problémy mezi sebou silou, aniž by se nás jednotlivců ptaly na názor. Kolektivy ze své podstaty unikají naší kontrole a začínají se chovat dle vlastních pravidel, přičemž k tomu používají nás jednotlivce jako nástroje, pomocí nichž prosazují a provádějí svou věc.

Sdružování do kolektivů je největší vymožeností člověka, na níž je založen jeho společenský, kulturní a ekonomický rozvoj. Jakmile kolektivy žijí vlastním životem v oblasti vědy, techniky, ekonomiky nebo kultury, je to v pořádku. Pokud se tak děje v oblasti politiky, hrozí tragédie.

Moc je ve své podstatě síla vykonávaná nad druhými. Moderní společnost se snaží moci vymezit prostor tak, aby zůstala pod kontrolou těch, nad nimiž je vykonávána. Je v tom dialektický paradox. Jednotlivci společně organizují celek, který nad nimi samými vykonává moc, současně ale chtějí mít nad mocí kontrolu, aby se nezvrhla a aby její výkon byl omezen pravidly neboli právem. Proto se moc vykonávaná politiky a státem v liberálnědemokratickém systému nazývá pravomoc.

Moc je silou vynucované jednání členů kolektivu dle cílů a pravidel, které si kolektiv stanovil. K povaze síly však patří, že když něco může, tak to musí provést. V cestě k plnému uplatnění svého potenciálu jí stojí omezení stanovené kolektivem, kterému se ale bude vždy zpěčovat a hledat cesty, jak je prolomit a stát se neomezenou silou: absolutní mocí.

Pravomoc je síla pracující pro kolektiv. Naproti tomu moc bez právního omezení, tedy absolutní moc, je síla pracující sama pro sebe. Jejím cílem je ovládnout bezmocné až do jejich zničení. Teprve zničením druhého se ustavuje absolutní síla moci. Moc disponující neomezenou silou je vtažena do destruktivního koloběhu síly. Síla nezná soucit ani pravidla. Zná jen sebeuplatňující se sílu.

V rámci liberální demokracie budujeme svět, v němž je moc podřízená pravidlům, a to i v mezinárodním měřítku. Máme rozsáhlý systém mezinárodního práva, který svazuje moc do smluvních povinností a závazků, jež brání jejímu neomezenému působení. Moc se tak v zásadě nemůže vymknout z kontroly. Ovšem jen do doby, dokud nezesílí natolik, že žádné vnitřní a posléze ani mezinárodní právní závazky nemusí dodržovat.

Svět není jen výsledkem činnosti člověka, ale také struktur, které uvedl v život. Politické kolektivní struktury jako státy a říše žijí svým životem, pulzuje v nich síla moci, která se dere k absolutní moci disponující možností zabíjet. Není vyšší moci než zabít vlastního nositele, sebe sama. Být nositelem absolutní moci znamená mít moc zabíjet členy svého druhu, neboť jen tak vlastní druh pozná mou moc a sílu. Zabíjení je pro kolektiv způsob, jak se vymknout kontrole a vládnout sám sobě. Teprve moc zabíjet mu dává nejen způsob, ale i legitimnost vlády nad sebou, a tedy i vlastní subjektivitu. Neomezeným zabíjením se ustavuje absolutní moc, která se stává subjektivitou kolektivu vymykajícího se jednotlivcům z kontroly.

Kolektiv zvaný stát, který si lidé zřídili k organizování a řízení veřejných záležitostí, jsme v moderní době postavili na principu liberální demokracie, který by měl vyloučit „zešílení“ státu a řešení sporů mezi státy válkou.

Systém liberální demokracie má celou řadu pák a brzd, jež zaručují, že se nedá svést k použití hrubé síly. Je založen na obchodním principu: státy spolu vyjednávají na ekonomickém a kulturním základě, tedy nabízejí si vzájemně ke směně ekonomické a kulturní benefity, přičemž vládne smluvní svoboda, právo výběru.

Není náhodou, že moderní liberálnědemokratické státy zrušily trest smrti. Nestalo se tak jen kvůli justičním omylům, hlavním důvodem bylo garantovat, že stát jako kolektiv, v jehož podstatě je zahrnuto riziko utržení se ze řetězu kontroly, nesmí mít právo nás zabíjet.

Na konci románu Roberta Musila Muž bez vlastností dojde hlavní hrdina Ulrich k závěru: „Suť ,marných citových prožitků‘, kterou za sebou nechává jeden věk po druhém, dostoupila výše hory, aniž se proti tomu cokoli podnikalo. Ministerstvo války může tedy s klidem hledět vstříc příštímu hromadnému neštěstí.“

„Hromadným neštěstím“ mínil Musil první světovou válku. Ze závěru románu vyplývá, že spouštěčem války je dlouhodobá nahromaděná masová frustrace lidí z vlastního života, který neodpovídá jejich představám. To jsou ty „marné citové prožitky“, které se promítnou do duše společnosti a přemění ji v celkovou sílu a směřování lidského kolektivu, jež převálcuje dosavadní pravidla, hodnoty i principy. Zrozená totalitní moc svou silou ovládne stát/společnost/kolektiv, vymkne se z kontroly lidí a ustaví se jako absolutní moc nad jejich hlavami.

A právě tato totalitní politická moc zakládá subjektivní bytnost státu. Stát se stane subjektem o sobě a pro sebe a lidé jsou pro něj jen materiálem a nástrojem používaným k jeho vlastnímu sebeudržení. Duší a hybnou silou takového státu jsou kumulované frustrace, jež společenství občanů promění v bezhlavý dav snadno a ochotně podléhající absolutní moci.

Politický kolektiv coby fungující struktura v sobě oživuje vlastní život a vlastní subjektivitu vedle té naší. Hrajeme si s ohněm pokaždé, když ustavujeme nadosobní struktury. Stále totiž podléháme iluzi, že činy nadosobní struktury vykonávají a řídí jednotliví lidé, manažeři, vůdci. To je však jen zdání. Nadosobní struktura má schopnost vygenerovat vlastní subjektivitu, jež začne hájit a prosazovat své zájmy a způsob existence.

Tato subjektivita je formována vnitřními tenzemi a silami proudícími uvnitř struktury v rámci pro nás neviditelných hodnotových, informačních a zájmových propojení, která mají jen málo společného s vnějšími a formálně legálními procedurami probíhajícími v rámci oficiální struktury.

Jde o jakési podvědomí politického kolektivu složené a generované z nevyřčených přání, skrytých perverzních tužeb, temných sklonů lidí. Ty jsou skryté vnějšku, nikdo se jimi nechlubí, ale o to hnisavěji v lidech bobtnají a čekají, kdy budou moci vyrazit na povrch. Vědomí státního kolektivu je plněno podprahovými emocemi svých členů a z těchto jednotlivých plnění generuje svou sílu a vůli k absolutní moci.

Zatímco pravomoc, tedy moc vycházející z práva, funguje navenek a nikdo si díky ní neumí ani ve snu představit běsnící vraždění, kterého je politický kolektiv schopen, pak podvědomí tohoto kolektivu je vraždění plné. Čeká se jen na moment, kdy se k moci nad politickým kolektivem prodere absolutní moc.

Egon Hostovský ve svém románu Sedmkrát v hlavní úloze popisuje, jak jeho hrdinu na veřejné toaletě osloví záchodový dědek, který tam vybírá peníze: „Buďte rád, že jsem tady dole, kde si mne nikdo nevšimne. Bojte se okamžiku, kdy vystoupám nahoru do vašeho světa. Až mne nahoře potkáte, tak to znamená, že váš svět skončil.“

Po nacistické okupaci vidí hrdina záchodového dědka, jak se přátelsky vede s německým oficírem. Záchodový dědek je symbolem temných myšlenek hnijících a vskrytu číhajících na příležitost, symbolem budoucího zdroje a obsahu absolutní moci.

Je logické, že se absolutní moc rodí nejprve uvnitř daného celku. Napadne pravidla omezující její bezuzdnost, zlikviduje je a začne zabíjet lidi uvnitř systému. Ať už pro to má jakékoli důvody: ideologické, rasové, nebo prostě šílené. To je vlastně jedno. Absolutní moc nahrazuje racionalitu iracionalitou a na tomto rozumem neomezeném základě začne zabíjet. Její metodou je iracionalita a bytostná lež. Zjevná lež, které lidé ze strachu uvěří, je prvním krokem k násilí. Druhým krokem je vlastní násilí a třetím zabíjení neboli vrcholná podoba násilí.

Poté, co se absolutní moc definitivně ustaví a upevní v rámci státu, začne být zákonitě puzena k další agresi směrem ven, mimo stát, protože mezi ní a světem dosud omezené moci vznikne napětí vyvolávající konflikt. Jediné, co absolutní moc zastaví, je zase absolutní moc, tedy odhodlání zabíjet a být zabit.

Aristotelés napsal, že jediným svobodným člověkem v tyranii je tyran. Jak ale vyplývá z řečeného, je to iluze: tyran není svým pánem, je zcela v moci tyranie a jejích cílů.

V dnešním světě žijeme společně s minimálně čtyřmi tyraniemi, v nichž vládne absolutní moc: s Ruskem, Čínou, Íránem a Severní Koreou. Náš liberálnědemokratický svět omezené moci se musí připravit na to, že tyto tyranie ze své podstaty směřují k budoucímu konfliktu. Rusko už válku rozpoutalo, uvidíme, s jakými škodami pro svět to skončí. Čína je zatím ve fázi rozvoje bezuzdného násilí a zabíjení uvnitř systému, je však jen otázkou času, kdy svůj vnitřní konflikt přenese navenek.

Je to přírodní zákon: ničím nekontrolovaná absolutní moc státu ho žene do konfliktu se státy slabšími založenými na systému omezené moci, protože mezi nimi vzniká stále větší a mírovou cestou neřešitelné napětí. Absolutní moc chce zabíjet, jedině tak se realizuje. Pokud se nasytila zabíjením uvnitř státu, musí zabíjet jinde. Záminku si vždy najde.

Běžně se nám jeví, že ideologií moci je zájem celku, tedy například velikost Ruska nebo jednota Číny, dříve podpora komunismu ve světě nebo vláda čisté rasy. Je to však naopak. Celek se reflektuje a ustavuje na bázi absolutní moci prostřednictvím uvedených ideologií a tyran tyto ideologie ve službách celku šíří a prosazuje. Putin už není svébytný subjekt, je součástí celku, který ztělesňuje a reprezentuje, prsten moci ho zcela pohltil, je to Saruman, který se domníval, že na pána Mordoru vyzraje, ale namísto toho se stal vykonavatelem jeho vůle.

Putin jistě věří, že obnovení veliké matičky Rusi ovládnutím jejích někdejších částí – Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu – povede k lepšímu životu obyvatel Rusi. To však nepřemýšlí Putin, to se jeho prostřednictvím vyjevuje matička Rus pracující na obnově svého impéria.

Kdo tedy rozpoutal válku proti Ukrajině? Rusové, Putin, nebo Rusko? Řada lidí asi odpoví, že Putin, který se zmocnil Ruska, přičemž k tomu dodá, že obyčejný Rus za to nemůže. Odpověď je ale jednodušší: Rusové, Putin i Rusko v okamžiku vstupu do války už tvořili jeden celek. Nikdo už není s to jednat sám za sebe, je ovládanou částí celku, který se řítí do války, v níž stvrzuje svou absolutní moc skrze zabíjení lidí.

Tím se samozřejmě z nikoho nesnímá odpovědnost a vina, ale k pochopení tohoto procesu je nutné vědět, že v tu chvíli nikdo není pánem sama sebe, i když to tak navenek vypadá.

Rusko dnes nezajímá ekonomická nebo politická budoucnost, zajímá ho jen, jak uplatňovat absolutní moc nad lidskými životy. Propadlo kultu smrti. Jediné, co ho zastaví, je vojenská porážka, síla, která bude ještě silnější a brutálnější než ono samo. V tomto běsnění absolutní moci padají všechny zábrany, meze, není žádných pravidel krom pravidel zabíjení, je to kolektivní šílenství, které ukončí jen tvrdá porážka jedné ze stran.

Hannah Arendtová kdysi řekla, že druhý den po porážce Hitlera nebyl v Německu jediný nacista. Lidé jako by procitli ze zlého snu a nemohli uvěřit, co dělali, čemu věřili. Absolutní moc vládne na základě temných stránek lidí v temnotě noci, či spíše strašného snu, do nějž lidé upadnou. I Rusové se jednou z válečné tyranie probudí a bude pro ně obtížné uvěřit, jaké krutosti páchali.

Cílem této úvahy je poukázat na to, že tendence politické moci stát se mocí absolutní je objektivní a neodvratná. Po každé velké válce vedlo lidstvo diskusi, jak napříště nový konflikt vyloučit, a snažilo se vytvořit systém mezinárodních záruk, které měly válce předejít. A vždy marně. Proto se raději připravme na další války; určitě přijdou.