Článek
Pavel Holländer – profesor teorie a filosofie práva a bývalý místopředseda Ústavního soudu ČR – ve své knize Priesečníky umenia a práva (Aleš Čeněk, Plzeň 2019) varuje před hrozbou, že se z právní kultury národů vytratí vědomí o tom, že lidé vynášejí soudy nad sebou a druhými v podmínkách „neúplného vědění“, že tvorba a aplikace zákonů je umění, založené na porozumění tomu, co je důležité, ne na „dokonale vysvětlených“ algoritmech.
Už dříve se autor zabýval pojmem entyméma, jak Aristotelés nazval sylogismus se zamlčenými některými východisky. Používání entymém předpokládá předporozumění, hermeneutickou kompetenci, tedy schopnost porozumět idejím, které plynou z argumentace, založené na „inteligentním“ výběru předpokladů, z nichž některé jsou nutně skryté a jiné nutně zamlčené.
Bez „zamlčených východisek“ se v žitém světě (v tom Lebensweltu disidentů-filosofů) neobejdeme; je věcí umění odhalit je a vyslovit, vždyť především umění nás učí rozumět tomu, co nám předsudky kázaly zamlčet.
Italští veřejní intelektuálové se dovolávali Sofoklovy Antigony, když psali o zatčení kapitánky lodě zachraňující uprchlíky, které svědomí velelo i přes zákaz autorit přistát u ostrova Lampedusa. V jejím rozhodnutí jsou samozřejmě zamlčená ideologická východiska, přesto ji soudkyně ve městě Agrigento osvobodila.
Otázka „zamlčených východisek“ zákonů a soudů je výjimečně aktuální ve věku antropocénu, kdy člověk může Zemi učinit neobyvatelnou, a ukrást ji tak všem budoucím generacím. Globální oteplování je vina celé naší civilizace: Na jakých zamlčených východiscích by byl založen soud nad viníky této katastrofy?
Holländer se obává, že legalita se bude stále více inspirovat příkladem Haškova „nehorázně blbého“ plukovníka Bedřicha Krause von Zillerguta, který trpěl vysvětlovací mánií, takže sděloval každému na potkání, že kniha je více potištěných stránek papíru sklížených dohromady. Myslím, že toto autorovo podezření je oprávněné, jedná se ale o obecnou tendenci počítačového věku. Diktatura doslovnosti, určitosti a úplnosti byla v postmoderní epoše vytlačena jak z vědy, tak z náboženství, našla ale svůj dočasný azyl v utopické touze části liberálnědemokratických elit po nadvládě „úplně vysvětlených“ algoritmů.
Je to antipolitická pověra: demokracie se nikdy neobejde bez politických lídrů, kteří dokážou strhnout lid k riskantnímu boji za cíle ospravedlněné jen neúplným věděním a historicky omezenou zkušeností, cíle, které budoucí generace možná odsoudí jako zločiny – a ty, co za ně bojovali, jako agenty zločinného systému.
Holländer varuje před vtíravým bludem, že by ke spravedlivým soudům šlo dojít cestou plukovníka Krause: všechna slova nejdříve přesně vysvětlit – a pak teprve jimi soudit. Patří k osudu člověka muset popisovat svět slovy, jimž sice rozumí, ale jejichž význam vysvětlit neumí.
V řeči nejsou roviny
Autor cituje aforismus Alexandera Bröstla: Memo Marca Aurelia: Keď ho oslavovali ako cisára, vraj s ním stále musel chodiť otrok, ktorý mu ustavične opakoval: „Si len človek, si len človek!“
Jaké memo by měl takový otrok ustavičně opakovat soudci? Snad: „Jsi jen mezi lidmi, ne nad nimi!“ A právě tuto situovanost soudu inter hominibus Holländer tematizuje: „předpoklady soudu“ nelze od žitých vztahů mezi lidmi a jejich rozporů očistit, proto je soud tak úzce propojen s uměním, jež odhaluje, že každá pravda je jen dočasná koalice mezi lidmi; a že nikdo nemůže být popsán objektivně, každý popis je už soudem, protože v řeči nejsou roviny, vše se někam svažuje.
Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.
V závěru knihy Holländer inspirován dílem Friedricha Dürrenmatta uvažuje o „potýkání se a stýkání“ možných a skutečných světů, které dává lidským životům jejich tragikomický smysl:
Možné a skutočné svety sú prítomné v teológii, filozofii, logike, matematike i fyzike, v práve vo svete povinovania (noriem) i vo svete faktov, ale aj v umení a v jeho niekedy nemilosrdnej, inokedy napínavej a občas i úsmevnej reflexii potkýnania sa justície, polície či advokátov o kamene práva či kamene faktov vytŕčajúcich z právneho poriadku či z plynutia dejov. Nuž, existuje ale prvok, ktorý rozmanité možné a skutočné svety spája?
Odpověď autora je stejná jako Kunderova: tím prvkem je příběh dona Quijota. Jako on zápasíme s větrnými mlýny a ve služce Aldonze chceme vidět vznešenou Dulcineu, ale nevyhnutelně přijde okamžik, kdy skutečný svět zvítězí nad tím vysněným. Don Quijote to poznání nepřežil – ztratil víru ve spravedlnost, lásku a důstojnost, onemocněl a zemřel.
Pavel Holländer se snaží přispět k tomu, aby ten, kdo soudí (sebe nebo jiné), uměl „s klidnou myslí“ rozeznat ve světě skutečném to vysněné a ve světě vysněném to skutečné. Nepevná hranice mezi těmi světy se ustavuje a zase rozplývá v nejdůležitějším z konfliktů mezi lidmi: v tekutém sporu viníků s jejich soudci, z nichž žádný si svou rolí nemůže být jist.
