O tinderizaci lásky. Kateřina Smejkalová nad knihou rakouského esejisty Roberta Misika

Hashtag i způsob členění knihy zde zjevně odkazují k digitálnímu kapitalismu s jeho ekonomií pozornosti a typickým strukturováním komplexní reality a debaty o ní do významových clusterů. Hashtag přitom již coby produkt dávno překročil hranice sociálních sítí a ovlivňuje, jakým způsobem přemýšlíme o světě i mimo digitální prostor. Právě tento typ vlivu panujícího společenského uspořádání na lidi v něm je také ústředním motivem Misikovy knihy.

Kapitoly jsou zde de facto kratší eseje, nastřádané za poslední bezmála dvě dekády autorovy publicistické činnosti. Zároveň je to od něj tedy pokus strukturovat vlastní přemýšlení o stavu západních společností. V předmluvě pak odkazuje k německému filosofovi Jürgenu Habermasovi, který na konci sedmdesátých let sepsal své podobně koncipované, v německojazyčném kontextu slavné dílo Stichworte zur „Geistigen Situation der Zeit“ (Poznámky k „duchovní situaci současnosti“). Za motto celého počinu si potom Misik vybral vlastní větu: „Neexistuje odhodlané konání, kterému by předcházelo zdrženlivé myšlení.“

Tak jak je to ve světě sociálních sítí a hashtagů běžné, jsou i v Misikově výboru jednotlivé kapitoly různě velkým či malým, úzkým či komplexním a teoretickým či konkrétním výsekem reality. Bezprostředně na sebe nenavazují, takže mohou sloužit jako svého druhu výkladový slovník, k jehož různým heslům se lze vracet, když se zrovna člověk některým z témat zabývá. Pro tento způsob využití hovoří také fakt, že je řada myšlenek poctivě ozdrojovaná, a kniha tak nabízí nad rámec samotných esejů přístup do obsáhlého, myšlenkově hutnějšího kánonu velkých intelektuálů společenských věd minulosti i současnosti.

Společná je jednotlivým esejům přes veškerou jejich rozličnost také autorova jasná hodnotová a politická ukotvenost na demokratické levici. A rovněž jeho samozřejmé a průřezové zohledňování stěžejní proměnné drtivé většiny společenských i individuálních jevů a procesů dneška – totiž současné podoby kapitalismu. V tomto ohledu název sbírky skutečně vytyčuje její hlavní program a skupina esejů k dopadům kapitalismu jako stávajícího společenskoekonomického uspořádání na zdánlivě soukromé, ale v důsledku velmi politické záležitosti, jako je láska či módní vkus, patří v knize k nejzdařilejším.

To platí o to víc pro čtenáře uvyklé debatě v postkomunistických zemích, kde jsme si jinde již zhusta zpochybňovaný postulát o konci dějin a kapitalismu jako přirozeném, nejlepším a definitivním systému organizace společnosti zvnitřnili natolik, že už nás většinou ani nenapadne ho se všemi jeho funkčními logikami a širokými dopady jako proměnnou vůbec zohledňovat. Výslovně pojmenováván bývá výhradně v pozitivním kontextu; identifikovat, nebo snad dokonce kritizovat jeho problematické aspekty je bráno za nepřípustný relativismus.

Na Západě, včetně Misikova domovského Rakouska, kterému jsme se paradoxně takto absolutním přijetím kapitalistického režimu snažili přiblížit, je to dnes už – i vlivem stále očividnější krize kapitalistického systému – jinak.

Většina českých diagnóz současného stavu světa tak nutně vykazuje fundamentální deficity.

Esej, jenž Misikově sbírce propůjčil název, vychází z teze, že naše partnerské vztahy jsou skrz naskrz prodchnuté kapitalistickou logikou. Což zároveň slouží obecnější domněnce, která se v knize vynořuje pravidelně, že dost dobře nelze žít v systému tak mocně (byť často subtilně) určujícím pravidla našeho chování, a zároveň si v něm libovolně vytvářet zákoutí, kde by tato pravidla neplatila vůbec.

Autor v této kapitole zhusta odkazuje na sofistikovanější, teoreticky ukotvenější práce izraelské socioložky a antropoložky Evy Illouzové o emocích v kapitalismu (Why Love Hurts: A Sociological Explanation či sborník Emotions as Commodities: How Commodities Became Authentic), kterým se u nás dosud bohužel nedostalo širší pozornosti.

Za doklad uchvácení lásky kapitalismem považuje Misik například to, že už jen představa, co je romantická láska, je dnes definována především specifickým druhem konzumu (vonné svíčky, květiny, drahé večeře a dárky) a také svázána s konkrétní společenskou třídou, totiž tou privilegovanou – i když se stala tato představa dominantní napříč společností, je v zásadě třídním fenoménem.

Ukazuje rovněž, jak se na lásku přenáší jiný aspekt konzumní kultury – když je nabídka zboží a služeb v podstatě nekonečná, a člověk si tak nikdy nemůže být jistý, že se rozhodl pro to skutečně nejlepší, a má tudíž tendence čerpat z věcí jen krátkodobé uspokojení a pak hledat jinde, nevyhnutelně tuto naučenou logiku bude přenášet i na mezilidské vztahy.

To je umocněno rozmachem aplikací jako Tinder, což Misika vede k diagnóze „tinderizace vztahů“ a demaskování rádoby nevinné technologické inovace coby nástroje kapitalistického kolonizování emocionální sféry lidí.

V tom navazuje na Nicka Srnicka (Platform Capitalism), který v nástupu digitálních platforem, k nimž se Tinder řadí, spatřuje další fázi kapitalistické expanze, která při hledání nových zdrojů kvůli snižující se rentabilitě těch stávajících vytěžuje sféry čím dál bližší lidské podstatě. A ačkoli Misik předkládá i opačná tvrzení filosofů Srečka Horvata (Radikalita lásky) nebo Alaina Badioua, že láska je veskrze antikapitalistický fenomén, který se vymyká jakýmkoli ekonomickým úvahám, je z prostoru, který každé ze stran polemiky věnuje, zřejmé, k čemu se přiklání.

Nejen v této kapitole pak Misik zas a znovu dokládá, jak je naivní předpokládat, že kapitalismu inherentní soutěžení, individualismus, konzumerismus a logika zisku zůstanou striktně omezeny jen na produktové, finanční či pracovní trhy a nebudou se snažit ovládnout i další oblasti lidského života a sociálních interakcí.

Zásadní je potom hned úvodní esej na téma #strach, jenž poskytuje nejednu pádnou odpověď na otázku, odkud se bere ono masivní znejistění širokých vrstev v podstatě všech západních společností, které vede k volání po všestranném izolacionismu a politice pevné ruky. Podle Misika za to může neoliberální nátura současného kapitalismu s jeho na dřeň osekaným sociálním státem, všudypřítomnou bezohlednou soutěží, prekaritou, požadovanou bezbřehou flexibilitou a zároveň s tím, že vše alespoň trochu jisté má krátkodobé trvání. Takový strach přitom vyčerpává, vyvolává hysterii a nenávist, ničí zbytky solidarity, přesunuje se od konkrétních, oprávněných hrozeb k jakémukoli domnělému ohrožení či rovnou do všeobjímající existenciální podoby.

Na několika stránkách tak Misik přesvědčivě ukazuje, jak zoufale omezené je usilovně pátrat po zdrojích ohrožení liberální demokracie a nezohlednit přitom, že žijeme nejen v podmínkách liberální demokracie, ale i neoliberálního kapitalismu, který má na ni a lidi jako její aktéry mocný vliv.

Pokud lze Misikově knize něco vytknout, je to přece jen jistá nahodilost ve výběru esejů i jejich řazení. U některých zde blíže nerozebíraných statí se nabízí otázka, čím přesně si zařazení do knihy vysloužily, protože navzdory jejich podnětnosti je se zbytkem pojí nanejvýš ono nejobecnější „jde o nějaký fenomén současnosti“.

Postup sebraného vydání esejů za delší časové období je navíc problematický ještě v jednom ohledu – eseje nejsou datovány, a tak hrozí, že je čtenář může považovat za výsek aktuální intelektuální debaty, i když jsou třeba patnáct let staré. Na některých je to bohužel znát – například když v úvahách o #celebritách nebo #úspěchu nejsou zmíněny sociální sítě. Právě s ohledem na roli revolučních technologií současnosti je kniha často přímo zoufale neaktuální – a v tom spočívá zřejmě její největší slabina.

Přesto se však jistě jedná o publikaci, která by si překlad do češtiny či alespoň angličtiny zasloužila. Zvlášť když českou veřejnou debatu o stavu světa, potažmo naší společnosti často okupuje ezoterická dojmologie velkých, ale v důsledku prázdných pojmů s většinou nepřiznaným nekritickým volnotržním optimismem v pozadí (viz Taberyho Opuštěná společnost). A naopak u nás chybí přemýšlení odvážné a poctivé, které nic tak důležitého jako kapitalismus z analýzy nevynechává a které je zorientované v mezinárodní debatě podobně jako právě Misikova kniha.