O těch, co budovali pohraničí. Reportážní esej Aleny Zemančíkové

Cheb mě kdysi okouzlil jako krásné město s okolím, v němž člověk cítí tajemství. Je to ovšem kraj se známou kulturní minulostí, o jejíž věhlas se postaral už Goethe, kraj velkolepých statků a minerálních pramenů, kraj, kudy se jezdilo do tří německých států: Bavorska, Saska a Durynska.

To přes Tachov se nejezdilo nikam, jen snad dávno po starých obchodních (ale spíše pašeráckých) stezkách průsmyky v Českém lese do Horních Frank. Železnice se zde vine oklikami, které nedávají smysl. Způsobily to louky a pole, kterým se železnice vyhýbala, lokálka z Plané u Mariánských Lázní do Domažlic proto jede trasu, která trvá po silnici sotva hodinu, dlouhé dvě hodiny dvacet minut.

Tachov je malé, velmi staré město, jako rok založení uvádí 1115. Má dobře zachovalé městské hradby a několik dalších docela významných pamětihodností. Když si člověk odmyslí některé ohavnosti na náměstí, které sem umístila doba socialismu a kapitalismus jim nepomohl, působí město docela útulně – i s několika lávkami a mosty přes řeku Mži.

Když moji rodiče do pohraničí přišli, nevěděli o tom kraji téměř nic, nikdo z rodiny odtud nepocházel. Kolem dokola se tyčily nebo jen tak hrbatily kopce, tam, kde byly hory nejvyšší a lesy nejtemnější, bylo hraniční pásmo.

Dole, v takzvané Tachovské brázdě, jsou v polích ostrůvky borových lesíků, které přežily i scelování lánů, protože v nich borovice rostou mezi žulovými balvany, které jsou hluboko vrostlé do země, takže je nelze přeorat. Dnes ta zemědělská krajina působí, že se v ní hospodaří rozumněji než jinde, ale nebýt té žuly, nebylo by ani remízků.

Po roce 1990 se začalo mluvit a psát o někdejších německých obyvatelích toho chudého kraje. Byla jich opravdu zdrcující většina, takže po jejich odsunu zůstaly vesnice prázdných domů a opuštěná města. Tedy spíše městečka, největší Tachov měl před válkou jen sedm tisíc obyvatel a bezprostředně po válce ještě méně.

U nás doma se o odsunutých Němcích nemluvilo, nemělo to snad ani žádný politický důvod, prostě to nebylo téma. Rodiče přišli do pohraničí z Prahy v padesátých letech kvůli bytu, jejich přátelé na umístěnku jako učitelé nebo za prací v kulturních zařízeních. Vzděláním zdejší společnost za vnitrozemím silně zaostávala, ale díky bohatým možnostem dálkového a večerního studia se to rychle lepšilo. My, žáci základní školy, jsme se s večerními studenty gymnázia pravidelně potkávali.

Debata o českých Němcích a jejich odsunu či vyhnání byla na počátku devadesátých let poměrně konfliktní. V oblasti se totiž od konce války mluvilo o obraně hranic jako o nutném a hrdinském faktu, pohraniční stráž byla oslavována i v názvech: v Tachově bylo kino Hraničář, v Plané kino Pohraniční stráže, v Chebu divadlo Pohraniční stráže. Lidé sice koukali na německou televizi, ale ostražitostí vůči německému sousedu – a na Tachovsku to byl soused katolický bavorský – byl kraj prostoupen.

Propaganda cílená na ochranu hranic byla dlouhodobá a patřilo k ní i připomínání Chodů, kteří měli strážit hranici až k hoře Dyleň. Zdejší strážci hranic neměli svého Jiráska, v kraji se moc neví, jaká měli práva, jen tolik, že sem přišli s několika vlnami kolonizace ve středověku.

Skutečností je, že ty „chody“, jak opisuje jedna obec od druhé na internetu, byly (pře)chody přes hranici průsmyky v horách. A že jedním z nich vedla někdejší Zlatá stezka do Norimberku, kudy se ubíral i Jan Hus do Kostnice.

Připustit, že na přecházení přes státní hranici není nic zločinného, trvalo obyvatelům pohraničí dlouho. A pak se to rychle celé úplně překlopilo a z místních se stala společnost pendlerů, kteří každý den dojíždějí za prací do Německa.

Několik let se ve vzduchu vznášelo cosi jako naše česká vina, to, když němečtí rodáci po roce 1990 přijeli a evidovali všechny zaniklé obce, po kterých zůstaly v lesích zarostlé hřbitovy, zpustlé kostely, rozbité pomníky padlým z první světové války, a když instalovali své pamětní cedule, na nichž byla vždycky nějaká gramatická chyba – protože si je nikdy nedali zkontrolovat rodilým mluvčím, ačkoli třeba v okresním muzeu by to pro ně ochotně udělali. I v tom byl jistý prvek zatvrzelosti a výčitky: s vámi Čechy se nebudeme bavit ani o pomníčcích, které stavíme na vašem území.

Volně přístupné statistiky přitom ukazují, že obyvatelstva v pohraničí ubývalo už ve dvacátých a třicátých letech minulého století z důvodu těžkých podmínek obživy. Mizela pole, rozšiřoval se les. Úspěšně dosídlit po válce, co se už před válkou vysidlovalo, bylo nereálné.

V devadesátých letech zaznívala obvinění z českého vandalství, neúcty ke kulturnímu odkazu, drancování. Natočila jsem hodiny rozhlasových pořadů o zaniklých obcích a chátrajících památkách, o ztracené paměti a poničené kultuře. V médiích jsme rekonstruovali předchozí poměry včetně místních aristokratických rodů a majetků, původních německých podniků, živností a statků, aby se zřetelně ukázalo, jakou spoušť nadělali ti příchozí dosídlenci.

A pozornost se upřela i na zločiny proti německému obyvatelstvu, tak strašné, že si nezadaly se zločiny nacistickými. Tajemné židovské hřbitovy ukryté obvykle pod lesem jako by s tím neměly nic společného.

Ano, říkali jsme si konečně o sobě pravdu, která v tomhle kritickém pojetí vypadala tak, že po spořádaném obyvatelstvu sem dorazila divoká pakáž. A z Německa po roce 1990 přicházela dobrá vůle, ale jaksi se zdviženým obočím v pohoršení.

V těch časech, než jsme se stali i s našimi zavrženíhodnými vlastnostmi členy Evropské unie, se otázka, do jakých poměrů a s jakými možnostmi dosídlenci do pohraničí přišli, nekladla. A o tom, co si měli s tím odkazem počít, se píše až poslední dobou, a to ještě jen v odborných publikacích a zájmových vydáních knih.

Dosídlení pohraničí bylo politickou prioritou KSČ a taky, nutno přiznat, jejím úspěchem. Jak píše Andreas Wiedemann v knize „Pojď s námi budovat pohraničí!“, také díky akci, po níž se publikace jmenuje, dostala KSČ v západočeském pohraničí ve volbách v roce 1946 drtivou většinu hlasů. Přednost v obsazování vedoucích míst všeho druhu – ve školách, v nemocnicích, kulturních zařízeních, samozřejmě na národních výborech a ředitelstvích průmyslových podniků – měli komunisté, i to byl fakt, o kterém se nepřemýšlelo, podobně jako o skutečnosti hraničního pásma.

Ostatně odsunutí Němci, kteří měli v Sudetech nějaké pozice, byli valnou většinou členy Henleinovy partaje, pokud ne rovnou NSDAP. Máme-li dnes pochopení a vyjadřujeme-li politování nad osudem sudetských Němců, měli bychom podobně chápat i politické smýšlení poválečných dosídlenců.

Okresní město Tachov bylo osvobozeno americkou armádou 2. května 1945, v únoru téhož roku ale utrpělo těžkým náletem spojenců, při kterém byla mimo jiné vybombardována nemocnice. Městům tehdy veleli fanatičtí němečtí velitelé, kteří se odmítali vzdát i za cenu mrtvých civilistů. Krajem táhly pochody smrti, průvody vězňů koncentračních táborů, které dozorci doslova přeháněli jako dobytek, hlavně pryč ze sovětské zóny, která nacistům neskýtala naději na příznivé poválečné zacházení. S pochody smrti se pojila hrůza z tyfu a dalších nakažlivých nemocí. Zpustošený kraj po prohrané válce…

Zdá se, že je čas opravit obraz, jak čeští dosídlenci přicházejí do vzorně obhospodařovaných míst, odkud bezohledně a násilím vyhnali bohabojné Němce. Naopak krajina byla zdevastovaná, pole většinou neobdělaná, obce mnohdy rozstřílené, kromě zmíněné lokálky nebylo mezi nimi spojení – a všude to bylo daleko.

Když v listopadu 1945 americké jednotky opustily Československo, zůstala starost o západočeské pohraničí na příchozích. Na lidech z vnitrozemí, ale také na Slovácích z Rumunska, kteří neměli s těmi z Československa společnou ani tu slovenštinu, na Rusínech a volyňských Češích.

V tachovském muzeu jsem si koupila knížku Miloslavy Velíkové Zdravotnictví okresu Tachov 1945–2016. Autorka úplně neovládá historiografické řemeslo, jen shromažďuje archivní a statistické údaje a do interpretace událostí se nepouští. Poměry ve městech Tachov, Bor, Planá či Stříbro si tak člověk musí nad strohými údaji rekonstruovat podle vlastní představivosti a zkušenosti.

Jak intenzivní akce vyžadovaly epidemie záškrtu v roce 1948 nebo tyfu v roce 1950 a dvě vlny infekční žloutenky v letech 1954 a 1956, nám nečekaně přiblížily poslední dva roky s covidem, kdy se vše odehrává za mnohem lepšího vybavení a dopravní dostupnosti – a přesto s velkými obtížemi.

Jak vypadala porodní a novorozenecká péče v oblasti, kde se v zimě staly mnohé obce nedostupnými, nebylo telefonní spojení a porodnice byla bombardováním poničená, si dnešní člověk sotva představí (kojenecká úmrtnost činila v roce 1946 sedmnáct procent). Fakt, že si komunisté dovolili v roce 1954 připravit nemocnici v Plané o pomoc posledních zbylých řádových sester, svědčí o cynismu tehdejších politických špiček. Jak si asi primář nemocnice mohl poradit?

A co v knize Velíkové znamená poznámka, že si obyvatelé stěžovali na dětského lékaře, „neoblíbeného u dětí“? Byl to špatný doktor, který z vnitrozemí utekl před profesním neúspěchem, nebo to jen s místními neuměl? A co je za obviněním „obětavého, laskavého a důvěryhodného“ lékaře, kterého se naopak obyvatelé zastali? Proč byl nakonec vyhnán z regionu, kde byl tak katastrofální nedostatek kvalifikovaných sil – kvůli nezákonnému potratu, přijímání úplatků? Ošetřil „narušitele“ hranic nebo převaděče? Otázky, samé otázky.

Z korespondence venkovských učitelů vím, že komunistické sekretariáty bedlivě dohlížely na jejich správné politické proškolení, ale o to, jak učit děti, které neumějí česky a mají negramotné rodiče, se dobová pedagogika nestarala.

Bylo také třeba dodat české knížky do knihoven, kde po původních obyvatelích zůstaly jen ty německé, pokud se vůbec knihovny zachovaly. A bylo toho potřeba ještě mnohem víc, například i posekat trávu a shrabat listí v městském parku v tom čase před sekačkami.

Bylo to těžké, a ještě k tomu to stupidní nekonečné komunistické schůzování i téměř bezpodmínečná poslušnost pokynů a příkazů shora. Přesto, protože i v těžkých podmínkách si lidé dokážou poradit, se život v pohraničí postupně lepšil.

Umělecká zpracování doby osidlování pohraničí jsou bez výjimky ideologická. V kraji se ale odehrávaly prosté lidské osudy. A zápasy o důstojnější životní podmínky byly často vedeny dobrou vůlí, nejen poslušností ke straně nebo chtivostí zisku.

Přiznám se, že už jsem alergická na omílané klišé, že pohraničí zpustlo, protože do něj přišli lidé, kteří tam neměli kořeny. To se možná týká zemědělství, ale i tady – nový začátek, pole pro experiment jsou přece zároveň zdrojem energie, která člověka drží na místě i nad vodou. A státní statky byly docela dobrým zaměstnavatelem pro venkovany, kteří přišli z nejrůznějších končin do kraje bez průmyslu.

V Německu najdeme v každém městečku blízko hranic alespoň malé muzeum, připomínající historii německých obyvatel Sudet a jejich vyhnání. Naše vlastivědná muzea své expozice příběhu dosídlení se všemi jeho dramaty, omyly, katastrofami i úspěchy nevěnují.

Za socialismu se dramata a katastrofy přecházely jako pouhé překážky na cestě vpřed, a o to více se vyzdvihovaly úspěchy. Někdy byl úspěch současně katastrofou, například u zemědělských velkochovů nebo urbanisticky otřesně řešených sídlišť.

Téma dosídlení tak čeká na zpracování bez trapného oslavování, ale také bez hanobení prostého lidského úsilí obstát. A s připomenutím tvrdé práce žen, které v těch podmínkách neměly žádné úlevy. A především s respektem k těm, kdo zde navzdory tomu všemu vydrželi.