Článek
Dokladem obratu do minulosti je i jeden z nejúspěšnějších v současnosti vydávaných autorů Ján Rozner (1922–2006). Ten z povědomí veřejnosti vymizel po své emigraci a znovu se do něj vrátil až tři roky po své smrti knihou Sedem dní do pohrebu (Marenčin PT 2009). Autobiografická reflexe počátku normalizace, která je zarámována sedmi dny mezi smrtí a pohřbem Roznerovy ženy, překladatelky Zory Jesenské, přitom byla jeho prvním rozsáhlejším prozaickým dílem. Podobný úspěch zaznamenal i soubor Roznerových povídek Noc po fronte (Marenčin PT 2010), ve kterých očima mladého muže popisuje vytrácení národnostní i názorové rozmanitosti spojené s koncem předmnichovské republiky i proměny každodenního života ve válečné Bratislavě. Na úspěch obou knih jistě naváže na letošek ohlášené vydání Roznerova „joyceovského románu“ Výlet po Dunaji.
Zkušenostem slovenského válečného státu a let stalinismu jsou věnovány i texty některých autorek. Více než dvacet let po českém překladu se svého slovenského vydání dočkala vzpomínková kniha spisovatelky a lékařky Hely Volanské (1912–1996) Ako na cudzej svadbe (Marenčin PT 2009). Autorka, původem židovská dívka z Lodže, přišla do Bratislavy studovat medicínu v polovině třicátých let. Přestože začala spolupracovat s komunistickou stranou, úspěšně odpromovala v roce 1940 a další tři roky pracovala jako lékařka v žilinské nemocnici. Během Slovenského národního povstání se připojila k partyzánům, se kterými došla až do Čech. Vyprávění pak pokračuje až do sedmdesátých let a podobně jako u Roznera nabízí srovnání mezi válečným slovenským státem a následujícími lety vlády KSČ. První období z něj vychází jako kulturně otevřenější a poskytující více možností ke svobodným rozhodnutím. „Či by môj život v posledných rokoch nebol úplne iný za vládcov aspoň trocha veľkodušnejších, aspoň len trocha takých, akí boli vtedy, za Slovenského štátu, čo len v tej oblasti literatúry?“ ptá se Rozner v jedné z povídek. Přitom platí, že v paměti autorů dané generace, pokud dojde na srovnávání, je nejlépe uchována československá první republika.
V jejích letech se odehrává i část vzpomínkové knihy Žo Langerové (1912–1990) Vtedy v Bratislave (Marenčin PT 2007). Langerová se narodila v bohaté budapešťské rodině, do Bratislavy se přestěhovala za mužem ve třicátých letech, společně s ním pak prožila válku v emigraci ve Spojených státech. Když pak byl její muž po návratu komunistickou mocí zatčen a odsouzen k dlouholetému vězení, žila s dcerou ve velmi nuzných podmínkách. Langerová ve vzpomínkách, které v angličtině vyšly už koncem sedmdesátých let, zachycuje proměnu epoch, ke které ve střední Evropě došlo po rozpadu rakousko-uherské monarchie. Reflektuje i vlastní příklon ke komunismu. „Kde sme vtedy boli?“ odpovídá na otázku, proč už během stalinských čistek nepoznala zločinnost sovětského režimu. „Samozrejme, že sme boli na tej strane, ktorá bola proti Francovi, proti neprávostiam, proti Hitlerovi, proti rasizmu a vojne. Boli sme na tej strane, na ktorej boli všetci slušní, mysliaci ľudia v tom historickom období.“
Vyrovnaná kvalita autobiografických textů o to více kontrastuje se stavem slovenské klasické prózy a poezie, která po smrti Milana Rúfuse (1928–2009) zřejmě nemá svého špičkového autora. Nejvýznamnější slovenskou literární cenu získal vloni prozaik Stanislav Rakús (1940) za soubor čtyř povídek Telegram (KK Bagala 2009). Není přitom náhoda, že drobné etudy ze života vojáka, učitele, otce a alkoholika se odehrávají snad někdy v osmdesátých letech a že je také v té době Rakús začal psát. Kvalita současné umělecké prózy pak značně kolísá i uvnitř jednotlivých knih. Například román Dunaj v Amerike (Marenčin PT 2010) Michala Hvoreckého (1976) vypráví příběh lodi s americkými turisty cestujícími po Dunaji do Černého moře. Jinak realistický děj ale končí rejem duchů. Podobně neorganické motivy vstupují i do některých textů Antona Baláže nebo Viliama Klimáčka. Prozaici jako by se polekali, že umějí napsat soudržnou prózu, a vlastním závěrem ji proměňují v parodii.
Jistě jsou ve slovenské literatuře prozaici jako Pavel Vilikovský, Stanislav Rakús nebo Víťo Staviarsky, které stojí za to sledovat a číst. Síla dnes vydávané slovenské literatury ale stojí na vzpomínkách a textech ze starých šuplíků.