O slabinách integrace Ukrajinců v Česku. Rozhovor se sociologem Danielem Prokopem

U vlády záleží, zda hodnotím první půlroční fázi pomoci a komunikaci kolem ní, nebo dlouhodobější procesy integrace. Za to první si určitě zaslouží pochvalu – asi s výjimkou přístupu k ukrajinským Romům a jejich dětem spícím na zemi na pražském hlavním nádraží. Kromě této záležitosti u nás ale nedošlo k žádné humanitární krizi ani se nevzedmuly společenské protesty. Což nebyla samozřejmost.

Především si však zaslouží obdiv velká část veřejnosti. Okolo čtyřiceti procent uprchlíků v červnu bydlelo v ubytovacích kapacitách poskytnutých Čechy nebo místními Ukrajinci. A podle dat výzkumu, který děláme s Českým rozhlasem, přispěla průměrná domácnost od března finančně nebo materiálně na Ukrajinu či uprchlíky skoro dva tisíce korun. A měřeno příjmy, s nimiž mohou disponovat, se solidarita projevila i mezi chudými.

Tam bych byl s pozitivním hodnocením opatrnější. Více než čtvrtina uprchlíků zůstává na ubytovnách či v hotelech, což integraci ztěžuje. Část ukrajinských dětí se nezapojila do vzdělávání – vypadli z něj hlavně středoškoláci a předškoláci. Děti se relativně málo učí česky a málo pronikají do dětských kolektivů. Rodiče pracují, ale komplikují to faktory jako nedostatek školek, jazyková bariéra a nedostatečné uznávání pracovních kvalifikací. Ukrajinci taky často dělají práce na dohody. Rovněž se zatím nepovedlo posílit nabídku nájemního bydlení. Vzhledem k tomu, že u nás třeba sto padesát tisíc ukrajinských uprchlíků zůstane déle, je nutné tyhle věci začít řešit.

Mimochodem u české veřejnosti se od začátku velmi lišila podpora krátkodobé pomoci, která byla jasně většinová, a podpora dlouhodobého přijetí většího množství ukrajinských uprchlíků. V tom je řada lidí nejistá a na jejich postoj má velký vliv právě to, jak se uprchlíci začleňují do tuzemské společnosti. Pokud bychom výše zmíněné oblasti neřešili, může se konsenzus z prvního pololetí letošního roku začít vytrácet.

Situaci trochu pomohlo, že část uprchlíků odešla – ať už na Ukrajinu, nebo do jiných zemí. Ale ten regionální problém tady pořád je. Třeba do českých základních škol chodilo v červnu okolo 57 procent ukrajinských dětí ve věku sedm až patnáct let. To číslo bylo ale v přehlcených oblastech menší. A zhruba čtvrtina rodičů, kteří děti do školy nezapsali, to zdůvodňuje tím, že nebylo místo či byli jinak odmítnuti. U mateřských škol je to ještě častější. Takže kapacity škol v některých městech mohou na podzim sotva stačit, zatímco ve velké části Moravy jsou kapacity nevyužité.

Navíc náš výzkum ukazuje, že pouze pětina ukrajinských dětí se ve škole intenzivně učila česky a jen málo z nich mělo přístup k psychologické pomoci. I tady mohou narážet na nedostatek kapacit.

Ano, třicet procent jich bydlelo v červnu mimo bytové bydlení: na ubytovnách, v hotelech či jinde. A zbytek, skoro polovina, v bytech bez vlastního sociálního zařízení – což jsou hlavně sdílené byty s další domácností – nebo s méně než šesti metry čtverečními obytné plochy na osobu. To se samozřejmě dá krátkodobě přežít, ale z Čechů takhle bydlí opravdu málokdo.

Nevíme, kolik uprchlíků v Česku zůstane, to záleží i na vývoji na Ukrajině. Nicméně v červnu nám podstatná část Ukrajinců říkala, že u nás chce strávit alespoň dva roky, anebo přinejmenším zatím neplánují návrat. A dodávali, že si hledají či budou hledat vlastní bydlení. Zájem o dostupné nájmy, ve kterých v červnu bydlela méně než pětina uprchlíků, tedy může růst.

Garantované bydlení je určitě potřeba. V něm stát nebo obec hradí pronajímateli rizika při případném poničení či nesplácení, ale nájem si platí lidé sami. Může to ostatně pomoci k nájemnímu bydlení i částem české populace, kterým pronajímatelé nevěří. Ovšem zatím to fungovalo dost těžkopádně, takže i Praha těchto bytů provozuje jen desítky. V případě uprchlíků je nicméně klíčové udržet je co nejdéle v bytech či částech domů poskytnutých Čechy: tedy nechat státní podporu do konce roku a zkusit z maxima udělat klasické nájmy a podnájmy.

Ono to zní asi už nudně: proč pořád někomu pomáhat, ať klidně bydlí na ubytovnách… Ale my vidíme, že Ukrajinci mají problém se z nich dostat. Tři ze čtyř uprchlíků, kteří se na začátku ocitli na ubytovnách, v nich už zůstali. A děti z rodin žijících v nebytovém bydlení se méně zapisují do škol, lidé se tam pomaleji učí česky. Navíc se mohou snáz napojit na pracovní mafie a podobně. Vyloučení v bydlení zkrátka nese velké náklady ve vzdělávání i na pracovním trhu.

To jsou děti, které nechodily do českých základních škol ani se nevzdělávaly online. Dalších třicet procent se na jaře vzdělávalo pouze online z Ukrajiny. Krom rodičů, kteří byli při zápisech odmítnuti, je hodně těch, kteří nevěděli, jak a kdy dítě zapsat. Anebo se stěhovali tak často, že se obávali, zda dítě už zapsat mohou.

Takže to chce zaprvé vyřešit problém bydlení, zadruhé udělat kampaň mezi rodiči a zatřetí prověřovat školy, které i po letních zápisech nepřijaly žádné či jen málo ukrajinských dětí, ačkoli jsou v oblastech s větším množstvím uprchlíků. Zatím segregací ve vzdělávání trpěla asi desetina dětí z Ukrajiny, ale musíme zabránit tomu, aby tento počet v září narostl.

Češtinu jako druhý jazyk se musí děti do jisté míry učit i ve skupinách s dalšími Ukrajinci či cizinci. Problém byl spíše to, že se to dělo málo. Navíc pokud by adaptační skupiny pomohly u části dětí k rozpoznání a řešení traumat, která si nesou z války, proč ne. Ale to neznamená, že nemají zároveň navštěvovat české školy a volnočasové kroužky s českými dětmi.

V našem výzkumu jenom pětina rodičů říkala, že jejich děti dělají kolektivní sporty s Čechy, a ještě méně jich chodí do uměleckých kroužků. Většina dětí zatím nemá české kamarády. Adaptační skupiny by určitě neměly být náhradou zapojení do českých kolektivů.

Na střední školy chodila v červnu jen asi čtvrtina mladých ukrajinských uprchlíků mezi šestnácti a sedmnácti lety. Velká část se vzdělávala online, ale dvacet procent vypadlo ze vzdělávání úplně. Je třeba jim pomoct naučit se česky, přijímat je i v průběhu ročníků, vytvořit přípravné ročníky. A celkově posílit nabídku maturitních oborů. Čtyřletých gymnázií je takový nedostatek, že to v řadě regionů nestačí ani pro Čechy.

Drtivá většina uprchlíků dělá v Česku jinou práci než předtím doma na Ukrajině, často méně kvalifikovanou. Druhý problém je, že velká část z nich pracovala ještě v červnu na dohody. To jim nedává stabilitu, často se přes dohody vyplácejí reálně velmi malé hodinové mzdy, a navíc z takové práce má stát menší odvody.

My teď ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR zjišťujeme detailněji, jaký je současný stav a jaké to má důvody. Určitě by bylo dobré více podporovat jazykové vzdělávání i u dospělých a rozšířit uznávání kvalifikací. Naše výzkumy rovněž ukazují, že mnohem častěji pracují maminky, co pro své děti našly místo v mateřské škole. A pomohlo by taky, kdyby vláda jasně řekla, jak se bude prodlužovat dočasná ochrana uprchlíků a za jakých podmínek lidé dostanou pracovní víza, tak aby i zaměstnavatelé mohli plánovat více dopředu.

V létě už to byla více než třetina, ačkoli to mohlo trochu vystoupat kvůli cestování na dovolené a podobným nákladům. Ale stále roste zatížení v bydlení. Zhruba 24 procent domácností dává za bydlení čtyřicet a více procent svého příjmu. Dopady inflace cen potravin v létě mírně omezilo to, že Češi si spoustu zeleniny a ovoce pěstují sami a taky měli předplacené zájezdy se stravováním. Ale na podzim riskujeme, že se sejde inflace v cenách bydlení a potravin – tedy v oblastech, které si lidé nemohou odpustit.

Vláda má teď poslední šanci udělat systémová opatření cílená na chudé domácnosti. Zvednout hodnotu přídavku na děti, odpustit více rodinám školkovné a obědy v mateřských školách, upravit normativy na bydlení, aby neomezovaly přístup důchodců k příspěvku na bydlení, přidat více seniorům s nižšími penzemi, které se v průběžných valorizacích zvyšují jen minimálně, nebo umožnit chudým pracujícím vyčerpat slevu na poplatníka.

A samozřejmě by bylo lepší i energetický tarif více zaměřit na třetinu nejchudších. Peníze, které chtěl stát dát do energetického tarifu pro všechny, bude ostatně potřebovat na opatření k regulaci vstupních cen energií.

Jde například o takzvanou iberskou výjimku, kdy by stát dotoval plynové elektrárny, a vyřadil je tím z trhu s energiemi, aby na burze nezvyšovaly cenu ostatních zdrojů energií.