O rodičích a dětech. Sloupek Štěpána Kučery nad filmem Můj otec, kníže

Zdálo by se, že „knížete Karla“ není potřeba českým divákům příliš představovat, protože jeho veřejný život je poměrně dobře známý. Přesto je snímek Můj otec, kníže objevný. O veřejný život se totiž Lila Schwarzenbergová příliš nezajímá (otcovu politickou kariéru ve filmu zastupuje především prolog zachycující část veřejného projevu Karla Schwarzenberga z roku 2014, v němž předpovídá Putinovu agresi na Ukrajině). Režisérka portrétuje svého otce hlavně – jako otce. Skutečným tématem filmu tedy vlastně není Karel Schwarzenberg sám, ale právě složitý vztah mezi otcem a dcerou.

Zpočátku je komunikace obou hlavních postav nesmělá, nejistá a divákovi je až nepříjemně z pohledu na dceru, která cosi hledá, aniž by přesně věděla co, a na jejího otce, jenž se rozpačitě podvoluje jejím režijním nápadům (kdy má například chodit po parku, protože je prý ve filmu příliš statických scén).

Postupně se ovšem společně s oběma smutnými hrdiny dostáváme do větší hloubky jejich vztahu. Dozvídáme se, jak těžké bylo pro Lilu vyrůstat v aristokratické rodině, která lpí na tradicích a větší důležitost přisuzuje synům než dcerám, o otcově odtažitosti a časté nepřítomnosti, o Lilině divokém dospívání i někdejší drogové závislosti, o hledání vlastní identity. A taky o rozvodu rodičů, matčině těžkém úrazu či vztahu k nevlastnímu bratrovi.

Lila Schwarzenbergová ve filmu hodně vypráví, zpovídána spolurežisérem snímku a autorem scénáře Lukasem Sturmem, a zároveň pokládá otázky svému otci. Ten odpovídá většinou stručně, často mlčí a občas dává najevo nelibost. Následně dcera i otec společně sledují natočený materiál, a právě tady je otcovo mlčení asi nejvýmluvnější – jako výraz neproniknutelnosti, jež znesnadňuje opravdovou blízkost.

Film Můj otec, kníže by šlo vnímat coby další příspěvek trendu, kdy emancipované ženy překreslují, nebo přinejmenším dokreslují zažité obrazy slavných mužů. V českém prostředí můžou být takovými příklady memoáry Jitky Vodňanské Voda, která hoří, popisující mimo jiné autorčin vztah s Václavem Havlem, anebo kniha Dani Horákové O Pavlovi, pojednávající o nelehkém soužití s filmařem Pavlem Juráčkem. Možná nejsmysluplnější je ale brát snímek Můj otec, kníže jako osobitý, osobní portrét jednoho rodinného vztahu, jako příběh cesty, na níž se lidé můžou míjet, i když třeba jdou stejným směrem.

„Ušli jsme kus té cesty společně,“ říká v závěru Lila Schwarzenbergová. A to stačí přinejmenším na dobrý film.