O revoluci ve jménu tradice. Rozhovor s Markem J. Sedgwickem

V zásadě jde o dvě významné myšlenky. Zaprvé je to představa jedné velké původní tradice, která je náboženská, ale má politické důsledky. A pak je to kritika modernismu; modernita je chápána jako absence, negace jakékoli tradice. To je velmi silná myšlenka. Už proto, že mnoho lidí tak či onak modernitu kritizuje, většina z nich ale nemá na čem svou kritiku založit. Tradicionalisté čerpají z mnohem určitější představy o tradici, a to dává jejich ideologii sílu.

Duginův vliv se přeceňuje, a to i proto, že to odpovídá naší potřebě jednoduchého vysvětlení ruského chování. Podivná ideologie je jako vysvětlení snadno k mání. V takovém případě to totiž není vaše chyba, nemusíte se zabývat selháními Západu, tím, co jste mohli udělat jinak.

Za úspěchem krajně pravicového teoretika jsou vždy dva faktory. Záleží samozřejmě na jeho inteligenci, ale i na tom, jak se vyvíjí jeho doba. A pro Dugina se doba vyvíjí v příhodném směru.

Na počátku šlo o marginální hlas, patřící spíše ke kontrakultuře. Nešlo ho ani brát úplně vážně. V devadesátých letech patřil k Nacionálně bolševické straně, u níž si musíme klást otázku, zda šlo o politickou organizaci, nebo o performanci alternativního divadla. Věci se ale změnily. Ne že by se Dugin posunul do mainstreamu, stojí zhruba tam, kde vždycky; to mainstream se posunul k němu.

Samozřejmě mělo i na mainstream Duginovo působení jistý dopad. Zmínil jste jeho knihu o geopolitice, kterou by šlo označit za bestseller a která se hodila do ducha doby a zároveň tento duch pak dál poznamenala – podobně jako třeba kniha Samuela Huntingtona o střetu civilizací.

Nicméně Duginův reálný vliv je omezený. Známe tradicionalisty, kteří mají nebo měli ve svých zemích větší slovo.

Nejznámějším příkladem je Steve Bannon a jeho vztah k Donaldu Trumpovi, který ale netrval příliš dlouho. Bannon byl vidět zejména během volební kampaně a v prvních měsících Trumpova prezidentství. To bylo přitom velmi chaotické, lidé přicházeli a odcházeli. Je tak obtížné určit vliv konkrétních osob okolo prezidenta na jeho politiku. Nicméně vzpomeňme na silný étos „rozbíjení systému“, který byl pro Trumpa charakteristický zejména na počátku prezidentství. Ten skvěle zapadá do Bannonovy představy o „systému“ jako něčeho, co slouží zájmům globalizované vládnoucí třídy a co je třeba zbořit.

Máme ovšem příklad i mnohem trvalejšího vlivu, jen u země, které máme sklon věnovat mnohem menší pozornost: Brazílie. Na bývalého prezidenta Bolsonara měl značný vliv loni zesnulý Olavo de Carvalho.

Jsou tu však rozdíly: Bannon byl inspirovaný tradicionalismem a připouštěl to, Carvalho byl inspirovaný tradicionalismem, ale nechtěl o tom mluvit. Sám se stavěl do role katolického filosofa, nechtěl dávat najevo, že jej ovlivňuje něco tak blízkého súfijskému islámu a vůbec z katolického hlediska dost nepravověrného. Carvalho se snažil od tradicionalismu distancovat, co nejvíce to šlo. Jeho kritika modernity ale jasně odpovídala vzorci tradicionalistického myšlení.

O Carvalhově vlivu vypovídá, že když Bolsonaro pronášel svůj projev o vítězství ve volbách, měl na stole čtyři knihy: brazilskou ústavu, bibli, Churchillovy dějiny druhé světové války a knihu Olava de Carvalha.

O míře, v níž Carvalho reálně ovlivňoval Bolsonarovu politiku, můžeme jen spekulovat. Patrně inspiroval některá jmenování do funkcí, například ministrem zahraničí se stal další tradicionalista Ernesto Araújo. Bolsonarovo prezidentství bylo právě tak chaotické jako to Trumpovo – a stejně tak zaměřené na „boření systému“…

Karel III. už jako korunní princ jménem tradice zapáleně kritizoval například moderní architekturu. Zároveň před několika lety vydal knihu Harmonie. Nový pohled na náš svět, v níž říká, že abychom mohli chránit životní prostředí, musíme změnit způsob myšlení. Přičemž důvod, proč ničíme naši planetu, je podle něj moderní představa, že příroda je zde pouze k tomu, abychom ji využili a vytěžili. Této ideje se prý musíme zbavit a vrátit se k tradici, abychom obnovili rovnováhu mezi přírodou a člověkem.

Své myšlenky nemá Karel přímo od Guénona, ale od některých pozdějších tradicionalistů, například Keitha Critchlowa, jehož školu tradičních umění masivně podporoval. Výrazně ho ovlivnil také íránsko-americký súfista Sajjid Hosejn Nasr, který už na konci šedesátých let prohlásil za zdroj ekologické krize duchovní krizi Západu a odklon od tradice. Patrně on nasměroval Karlův vztah k přírodě i k islámu.

Ostatně Karel v rámci své korunovace trval na tom, že nechce být „obráncem víry“, míněno obráncem anglikánské víry, ale „obráncem věr“, tedy různých náboženství. I zde na něj měl zřejmě vliv tradicionalismus.

Rozhodně je k islámu mimořádně vstřícný, což sehrává pozitivní roli, protože vztahy mezi muslimy a většinovou společností v Británii nikdy nebyly vřelé.

Nejdůležitější pro vznik tradicionalismu byla patrně alternativní náboženská scéna 19. století. Guénon sice psal především ve dvacátých letech 20. století, ale rozhodující vliv na něj mělo okultistické prostředí Paříže předchozích dekád.

Jedním z nejdůležitějších okultistických spolků byla tehdy Teosofická společnost. Vstoupila do prostoru vyklizeného křesťanstvím, jež bylo pro vzdělané lidi 19. století čím dál méně přesvědčivé. Teosofismus stavěl na buddhismu, hinduismu a dalších neevropských náboženstvích a postupně se propracovával k myšlence jednoho mystického, ezoterického jádra různých náboženství. Teosofická společnost se ovšem po první světové válce rozpadla. Problémem bylo, že přijímala podněty takřka odkudkoli, což při pohledu zvnějšku vypadalo trochu směšně.

Guénon právě toto vystihl. Byl ochotný přijímat mimoevropské podněty, ale zdůrazňoval, že musí jít o dobře vybrané, živé náboženské tradice. Proto se obrátil k hinduismu, konkrétně k Advaitě-védántě, a pak taky k islámskému pojetí mystiky, a sice k té nejmystičtější, súfijské tradici.

Teosofická společnost byla především antiimperialistickou a antikoloniální silou. I na Guénona silně působil vzor Ivana Aguéliho, švédského malíře píšícího na počátku 20. století do egyptských novin kritizujících kolonialismus. Aguéli se stal muslimem a účastnil se debaty, která tehdy muslimy rozdělovala: zda se má islám reformovat, modernizovat, racionalizovat, nebo zda zachovat staromódní, filosoficky náročné a mystické pojetí islámu. Aguéli podpořil konzervativní súfijské muslimy proti modernizátorům, protože ti byli v jeho očích příliš spojeni s modernizačním projektem koloniálních mocností.

Tento spor mezi reformistickými modernizátory a starosvětskými mystiky přeměnil Guénon v zásadní spor mezi modernitou a tradicí. Je zajímavé vidět, že to, co tradicionalisté od Guénona po dnešního britského krále představují jako zásadní opozici, spor principů mezi tradicí a modernitou, bylo původně interní debatou uvnitř islámu.

Guenón byl počátek, vytvoření základního paradigmatu. Měl řadu stoupenců, a ještě více čtenářů, zejména ve Francii, v Rumunsku, Itálii. Někteří se věnovali hlavně súfijské mystice a jsou dnes méně významní. První významnou politickou aplikaci přinesl až Julius Evola.

Byl to raný podporovatel Mussoliniho, stejně jako překvapivě velké množství lidí v italském intelektuálním a uměleckém prostředí. Když se na Mussoliniho díváme z dnešní perspektivy, těžko nám může připadat jako inspirativní alternativní postava, ale tehdy, ve svých počátcích, tak byl skutečně vnímán.

Evola byl jeho stoupencem již v době, kdy objevil tradicionalismus. A aplikoval paradigma tradice versus modernita na fašismus. Tradice, kterou pokládal za podstatnou, nebyl súfismus, ale římské impérium, což bylo ve shodě s ideologií fašistického hnutí. Nešlo mu o návrat k mystice, ale spíše k politickému mýtu, a uplatňoval to posléze i ve spolupráci s německou krajní pravicí a SS. S tím měl ovšem jen pramalé úspěchy, protože nacisté měli své vlastní politické mýty.

A i kvůli tomu nikdy nebyl součástí fašistického establishmentu. V šedesátých a sedmdesátých letech se tak mohl stát znovu politicky aktivním a být hlavním myslitelem italské krajní pravice. Napsal řadu knih charakterizujících postfašistickou epochu, které se postupně staly velmi populárními, zejména po roce 2000.

Z Guénonova dědictví Evola zdůrazňoval politickou kritiku modernity, ne už tolik duchovní tradice, i když si uchovával důraz na spirituálně nesenou kritiku moderní prázdnoty.

A právě takto tradicionalismus rezonoval také u francouzské Nové pravice a zejména Alaina Benoista, který je z tohoto prostředí nejznámější. Benoist a jeho okruh rozvíjeli své alternativní politické názory po několik dekád, a to velmi eklekticky. Kladli velký důraz na odlišení se od historického fašismu, podobně jako Evola uznali, že selhal a že je třeba vymyslet něco jiného. Benoist se nikdy příliš nehlásil ani k tradicionalismu, je ale zjevné, že jeho myšlení má obdobný vzorec.

Všichni tři sdílejí myšlenku alternativní, duchovní kontra-modernity. Jenže zatímco Guénon zemřel jako súfijský muslim v Káhiře, pro Evolu ani Benoista islám příliš přitažlivý nebyl.

Kde tedy najít duchovní tradici, kterou by šlo postavit proti modernitě? Mnoho dřívějších krajně pravicových myslitelů ji objevilo v katolické církvi. Pokud se podíváte na francouzské intelektuály reagující na revoluci 1789, byla to jejich první volba. Evola jako Ital měl ovšem ke katolické církvi jiný vztah. Církev byla v Itálii mnohem méně populární, což byl dlouhodobý důsledek toho, že odmítala sjednocení země. Evola tak ani na vteřinu nepocítil pokušení brát katolicismus jako základ pro duchovní kritiku modernity. Byl k němu naopak vždy velmi kritický.

Když Evola hledal nějakou italskou tradici, je vcelku srozumitelné, že skončil u římské říše. Jeho pohanství bylo úctou k hrdinským ctnostem římské říše a také obnovou mýtu. A totéž myslím platí o Benoistovi.

Ano. Ani nevím, zda Benoista v mládí přitahoval katolicismus. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let každopádně platilo, že tak jako klasický fašismus patřil beznadějně minulosti, tak také tradiční protimoderní katolicismus byl ve Francii už překonaný – na rozdíl od jiných zemí. Třeba v Brazílii můžeme najít silnou protimoderní katolickou orientaci dodnes.

Na první pohled to působí podivně, protože máme sklon všemu rozumět skrze kategorie pravice a levice. To ale na tradicionalismus příliš dobře nefunguje. Klasické chápání pravice je spojené s volným trhem, kapitalismem, ale pokud jde o tradicionalismus, ten opravdu nebere ani trh, ani kapitalismus jako něco posvátného. Kapitalismus, trh, spotřebitel – to jsou přece všechno produkty modernity! Takže tradicionalisty můžete jen stěží označit za pravicové nebo levicové. Často vystupují jako alternativa vůči pravici i levici.

Klíčová otázka pro každého konzervativce zní, co vlastně konzervovat. Je to současný stav? Někteří lidé tvrdí, že hlavní proud současné levice je velmi konzervativní, protože se brání většině možných změn. V tomto smyslu je dnešní tradicionalismus mnohem více revoluční než konzervativní. Je taky důležité, čemu dáváte přednost a vůči čemu se stavíte na odpor. Tradicionalisté se staví proti americké verzi modernity. To určuje hodně jejich postojů.

Jsou dva způsoby, kterými se dá dívat na čas. Moderní, pokrokářský přístup je optimistický, popisuje, jak se věci zlepšují, lidé jsou stále moudřejší, bohatší, spravedlivější. To tradicionalisté odmítají. Vracejí se k přístupu, který je charakteristický pro starou představu o postupně přicházejících zlatém, stříbrném, bronzovém a železném věku. Je pro ně charakteristická představa nevyhnutelného úpadku. A ptají se: Lze mu vzdorovat? Zde pak dávají různí tradicionalisté různé odpovědi. Někteří i více než jednu.

Třeba Julius Evola měl na tuto otázku postupně dvě odlišné odpovědi. V době, kdy byl fašistou a posléze nacistou, se domníval, že aspoň něco z tradice obnovit lze. Po druhé světové válce upadl do pesimismu s tím, že z tradice už nejde vzkřísit nic.

Sám sebe několikrát označil za apokalyptika očekávajícího konec a kolaps všeho. Válka na Ukrajině do těchto jeho očekávání skvěle zapadá.

Měl jsem velmi špatný odhad. V posledních dvaceti letech vzrostl význam tradicionalismu pro krajně pravicové a vůbec pravicové myšlení všude na světě. A nevypadá to, že by se to mělo měnit. Leccos vysvětluje metafora pohybu kyvadla. Pokud se podíváme na 20. století: čtyřicátá léta byla obdobím, kdy se kyvadlo pohnulo velmi výrazně doprava, aby se následně v šedesátých a sedmdesátých letech přesunulo na levici. Nyní se vychyluje opět doprava. Kyvadlo se určitě může znovu vrátit nalevo. Nevíme ale, kdy to bude.

Ano, to je pravda. Jedna ze známek toho, že se věci mění, je, že v některých zemích levicové strany opustily liberální postoje a otevřely se nacionalismu. Nejsem si ale jistý, zda je to pro levici cesta, jestli tím spíše jen nenásleduje pohyb kyvadla směrem doprava.

To je ale myslím charakteristické pro náš intelektuální život jako celek. Pořád ještě máme sklon přemýšlet o politických hnutích, jako by byla jednotná a soudržná. Máme tu příklad komunismu, který vycházel z jedné konkrétní knihy. Nacismus zase z jasného souboru organizačních principů. Tradicionalismus ale není masová ideologie a neměl jí být. Možná dokonce věk masových ideologií právě opouštíme a vstupujeme do jiné doby.

Mnohé z politiky 20. století se odehrálo na základě masové kultury, masových politických stran, průmyslu, odborů, masmédií. Tento svět končí. Fragmentace masmédií a nástup sociálních sítí je jedním z prvků, které činí politiku ve stylu 20. století nemožnou.

Donedávna hegemonní liberální myšlenky ztratily svou moc, stávají se menšinovými. My ale nezažíváme jen konec liberální hegemonie. Spolu s ním přichází konec možnosti, že by se hegemonními staly jakékoli myšlenky.

Pokud je smyslem tohoto rozhovoru dávat dobré rady krajní pravici, pak toto je jedna z nich (smích).

Kritika modernity je ostatně vždy spojená s představou nastupujícího soumraku, pádu. Guénon sice environmentální problémy nezmiňoval, dnešní obraz blížící se katastrofy se však k jeho obrazu temného věku skvěle hodí.

V tradicionalistickém chápání času je zlatý věk dobou, kdy lidé žili v harmonii s druhými, s přírodou. Nebude tedy žádným překvapením, pokud se tradicionalisté zelených témat chopí.